VÁNOČNÍ POVÍDKA: Neodolatelná záře stromu | Reflex.cz
reklama
nahoru

VÁNOČNÍ POVÍDKA: Neodolatelná záře stromu

Jan Reichel13. prosince 2011 • 15:27
reklama

Z černého sametu noci se vyloupla postava v dlouhém černém plášti a klobouku. Podobně jako můra letí ke světlu, ona kráčela směrem k rozsvícenému vánočnímu stromu, ruce v kapsách, s hlavou skloněnou, přitahována něčím, co jí hubí, ale čemu neumí odolat. Zastavila se před stromem, jako David před Goliášem, pohlédla směle vzhůru.


Světlo zalilo drobný knír a páru, deroucí se z mu nosu. Pohlédl na hvězdu na špičce stromu a cítil se poněkud nepatřičně, cítil, že stojí jako něco horkého a nehygienického uprostřed sivé krajiny, plné něžných křivek sněhu a oblých závějí.


Hleděl na hvězdu a vzpomínal na všechny ty, kteří s ním už nejsou. Vzpomínal na babičku, na její smutná poslední léta, kdy si nepamatovala nejen své nejbližší, ale ani sebe samu. Vzpomínal na psa, který mu pošel. Vzpomínal na oba, jak bojovali se životem svůj marný boj. Vzdal úctu jejich síle a tomu, že to nevzdali, dokud smrt nepřerušila jejich snažení. Vzpomínal na maminku, která mu od letoška tleje v zemi…


Vzpomínal na jedinou věc, díky níž by pro něj Vánoce byly šťastné a veselé. Neumí se bavit na rozkaz, jeho vnitřní já bylo vždycky individuální, soukromé.


Intimní.

 

Jeho štěstí a radost jsou vždy upřímné, i když někdy, pravda, poněkud cynické. Vločky sněhu, volně se snášející z nebe, se mu částečně vpíjely do kabátu, některé se rozbíjely jako kulky o pancíř, jako myšlenky o tupou lebku primitiva.


Stál se zavřenýma očima a poslouchal ticho. Relaxoval. „Alespoň tedy klidu a míru…“ pomyslel si na adresu svátků. Tmou se přibližovaly křupavé kročeje. Otevřel oči a popatřil na postavu pomalu kráčející tak čtyřicet metrů po jeho pravici.


Najednou sebou postava tiše plácnula na náledí pod sněhem, až jí nohy vyletěly do vzduchu, kterým prolétlo tiché zakletí.


Zmizela v oblaku sněhu.


Zasmál se. Upřímně. Šel pomalu nešťastníkovi pomoci na nohy.


Postavil se nad klející postavičku a nabídl jí ruku, kterou přijala a zapřela se o ní. Švihnul sebou taky, hned vedle ní. Podívali se vzájemně do očí a oba vybuchli ve smích. Šťastný a veselý.

Jan Reichel


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře