Byl konec listopadu a malý Míša seděl před televizí a čekal, až začne Večerníček. Na obrazovce ještě běžely reklamy a on se nudil. Ošíval se na pohovce a pokoušel se usadit co nejpohodlněji. V tu chvíli Ji spatřil. Plavala v televizi a koukala na něj svým teleskopem. Míša ztuhnul a zíral na obrazovku s otevřenou pusou. Tu by přesně potřeboval, tu by přesně chtěl. Byla nádherná. Měla oblé tvary, tyrkysová s červenými okýnky. Ponorka. Nejkrásnější, jakou kdy viděl.
Maminka zrovna přicházela do obývacího pokoje a Míša si řekl, že musí jednat okamžitě. Zeptal se tedy, zda by Ji mohl dostat. Bylo mu však řečeno, že budou brzy Vánoce, tak ať si ji přeje od Ježíška. Brzy! Vánoce přece budou až za měsíc a on by tu ponorku tak moc potřeboval už teď! A byla všude. I ve snu. Ona, božská, tyrkysová. Plavala ve vaně v Míšově koupelně.
Míša tedy začal psát dopis Ježíškovi. Řekl si, že co nevyřeší rodiče, může vyřešit leda Ježíšek. Krasopisně se podepsal a dopis přikolíčkoval na balkón. Jenže Ježíšek nečekal, že mu Míša napíše tak brzo, a dopisu si nevšiml. Míša byl zoufalý. A to byla tak nádherná!
Přišel Štědrý večer a Míša se nimral v kapří polévce celý otrávený, smířený se svým osudem bez Ní. Konečně nastal čas rozdávání dárků. No, to snad ne. Svetřík. Míša nasadil umělý úsměv a strojeně poděkoval Ježíškovi s hlavou vzhůru ke stropu a s očima v sloup. U druhého měkkého dárku to v něm počínalo vřít a u třetího už úplně bublal. Zdvořile se usmíval na všechny strany a poslední zbytky jeho naděje mizely s každým dalším pyžamem a párem ponožek.
Pod stromečkem už zbýval poslední dárek. Opatrně se k němu naklonil a ujistil se o tom, že je opravdu pro něj. Byl velký a hranatý. Nervózně počal trhat papír a najednou Jí spatřil. Byla tam. Ponorka. Tak mu ji přece jen Ježíšek přinesl! Vyndal ji z obalu a přitiskl si ji k sobě. Byla dokonalá. Když se ráno probudil s teleskopem otlačeným na tváři, ještě před snídaní napustil vanu, aby Ji mohl ozkoušet. Fungovala.
