Ty děsný igelitky mu snad přeříznou ruce. Po zádech mu stejká pot, ale ruce má jak rampouchy. A nohy taky. Měl si koupit nový boty. Místo dárku pro tchýni. Stejně se bude tvářit kysele. Vokurka! Kapra koupí až zejtra. Vykuchanýho! Nehodlá zas poslouchat Mařeniny kecy, že neumí vyndat žluč. Sakra, ta tramvaj je narvaná! Musí se tam vecpat. Nerad chodí pozdě.
Tonda užčeká ve dveřích vrátnice v bundě a čepici a usmívá se: „Nazdárek, Karlíku. Tak dneska v noci budeš mít klídek. Už to máš všechno venku. Jen na třetím jsou ještě architekti. Asi něco slavěj, byli si půjčit vývrtku. Tak hlavně, ať jí vrátěj.“
„Ahoj, Tondo, jsem úplně vyřízenej. Ty Vánoce mě drtěj.“ Tašky hází do kouta a hlasitě si oddechne.
„Ale prosim tě! Dárky máš? Máš! Tak máš vyhráno. A zejtra si Štědrej den užiješ. Maruška udělá večeři, vyloží cukroví, popijete, posedíte u stromečku…“
„Nechápu, jak můžeš bejt pořád tak dobře naladěnej. Já bejt furt tak veselej jako ty, tak se poseru blahem. Čemu se do prdele řehtáš?“
„Tak štastný a veselý!“ Tonda svižně odchází, u východu se ještě otáčí, zubí se a volá: „A příjemnou službu!“
„Taky, taky“, hlesne Karel chvíli poté, co se zabouchnou dveře.
Pomalu se převléká do služební uniformy, úlevně si zouvá studené boty, zapíná konvici, aby si udělal kafe, vytahuje služební knihu a zapisuje se.
Náhle ho vyruší zvuk výtahu. Nad výtahem nabíhajíčísla 0, 1, 2, 3. Dlouho svítí 3, a pak zase 2, 1, 0. Dveře se tiše rozjíždějí a ze zářící kabiny se vyvaluje organismus připomínající chobotnici, do sebe zaklesnutí lidé, ve středu vztyčení, ti krajní visící jako chapadla. Z hloučku se odlepuje ten s tím divným jménem a s vlasy přes jedno oko, v puse má vývrtku a v každé ruce lahev vína. „Dobrý večer, tady vracíme vývrtku a přejeme veselé Vánoce.“ Chobotnice se pomalu šine k východu, v něm se trochu zadrhne, ale nakonec se jí daří protáhnout ven. Dveře bouchnou.
Na pultu zůstávají dvě lahve. Diemersfontein. Carpe Diem. Pinotage.
Jednu by mohl načít a druhou nechat na zítra.
Asi zavolá Marušce…
