VÁNOČNÍ POVÍDKA: Život před sebou

Opusťte prostor nádraží,“ ozval se monotónní hlas rozhlasu stanice Zlín střed.
Na nádraží nikdo nebyl. Cestující z posledního vlaku dávno odešli. Na Štědrý den nikdo nechce být na nádraží. Odbíjela sedmá hodina večer.
Když výpravčí, který se již těšil na večeři, zjistil, že stále sedím na nádraží, zachrastil svazkem klíčů a pohrozil policií.
Schoulil jsem se do kabátu a vyrazil. Drobně mrholilo a do těla se pomalu dostávala vlezlá zima. Studená ruka se v kapse dotýkala lahve slivovice. Ještě se nenapiju, noc je dlouhá.
Přemýšlím, kde se schovat.
Zlín, mé rodiště. Rodiště kluka, který má život před sebou.
„Který MĚL život před sebou,“ opravuji se ironicky a s povzdechem se vydávám temným parkem do města.
Napadl mě jen kostel. Žlutá věž svítí do noci jako maják.
Vstupuji dovnitř a usedám. Rozhlížím se, v kostele jsem nebyl roky. Svírám lahev slivovice a upíjím. Za poslední peníze jsem přijel do Zlína. Nikoho zde nemám, ale cítím, že sem patřím. Vidím červené světlo svatostánku a jesličky. Opět si loknu.
„Bože, proč jsi mě dostal sem? Nic jsem neudělal, proč nemám ani na jídlo? Kde je má láska? A kde jsi ty?“ ptám se nahlas, „Jsem zoufalý. Štědrý večer a já sedím sám v kostele,“ oznamuji prázdnému chrámu. Slzy kapou na ledovou ruku, svírající láhev.
Ucítil jsem závan studeného vzduchu. Někdo vstoupil. Zmlkl jsem a sklonil hlavu.
„Hrozně toužím s někým mluvit. Ale nechci nikoho vidět,“ uvažuji v duchu. „Ale co teď? Zkrachovala firma, kde jsem pracoval. A završila to přítelkyně. Místo se mnou slaví Vánoce s Martinem. Během měsíce se zřítily dva pilíře, na kterých jsem stavěl život.“
„Co mám dělat?“ Vykřikl jsem do ticha a napil se.
„Pojď se najíst,“ ozvalo se za mými zády.
Leknutím mi láhev vypadla a já se polil. Teď páchnu jako poslední bezdomovec. Ale to vlastně jsem.
Místní kněz. Nevěděl jsem, co odpovědět, jen jsem vstal.
„Víš, co je nejdůležitější na Vánocích?“ zeptal farář.
„Nebýt sám?“ odpovídám otázkou.
„Vždy je s tebou B
ůh,“ řekl kněz, “proč jsi za ním nepřišel dřív?“