Na chvíli se tak propojilo vizuální umění se zemitým sportem - během. Dvě na první pohled odlišné oblasti, které toho mají při bližším prozkoumání docela dost společného. Výtvarné práce Fröhlich zveřejňuje na svém blogu.

Jak Tě vlastně napadlo zaběhnout si osobní maraton? Převládala fyzická výzva nebo umělecký záměr?

Vycházel jsem ze specifického výstavního prostoru dnes už bývalé galerie Benzinka. Její kurátor Ondřej Horák mi dal několikadenní prostor k jejímu využití, tak jsem přemýšlel, jak se s docela netypickým prostorem Benzinky poprat. Jedná se o opuštěný skelet bývalé benzinové pumpy, chtěl jsem pracovat s její vzdáleností od Prahy a venkovním prostorem. Říkal jsem si, že z mého bytu na Letné to bude okolo čtyřiceti kilometrů. Na mapách na Seznamu jsem si naklikal vzdálenost a přesně mi vyšlo 42 195 metrů; vzdálenost maratonu. A bylo to.

Co trénink, připravoval ses pečlivě?

Jo, normálně jsem si ho naplánoval a chodil jsem běhat kolem řeky. Připravoval jsem se tak dva až tři měsíce, víc ne. Dobrou motivaci jsem měl v chystaném projektu, viděl jsem, že to má smysl. A hodně sportuju i jinak, dělám ještě lezení, které jsem taky využil během jedné performance v budově AVU. Neměl jsem strach, že bych maraton neuběhl, běžel jsem předtím pražský maraton i půlmaraton. Maratony běhá i můj otec, tak před třemi roky se zapálil do různých extrémních běhů a ultramaratonů, chodí běhat i s Milošem Škorpilem.

Jak probíhala samotná performance? Nalákal jsi nějaké diváky?

Chtěl jsem během propojit Benzinku na periferii, navázat napojení s Prahou a vyjádřit tím i paralelu k výtvarnému světu. Na pozvánce stálo něco jako: „Vojta se pokusí propojit Benzinku s Prahou. Můžete ho na cestě do Slaného zastihnout v tolik a tolik, přijďte ho podpořit, bude to potřebovat.“ Na trati mě doprovázeli kamarádi v autě, abych měl pravidelný přísun tekutin a občerstvení. Těsně před cílem bylo občerstvení jako na každé vernisáži, ale v maratonském stylu – kelímky s vodou, banány, jablka. Cílová rovinka vedla ke galerii, která se tak vlastně stala finišem.

Měřil sis čas?

Čas ani nevím, jaký jsem přesně měl, čtyři nebo pět hodin. Chtěl jsem ukázat, o čem všem umění může být: trénoval jsem běh jako kresbu, taky jsem do toho dal energii, kterou bych dal třeba do malování obrazu, i když je to možná trochu zjednodušující analogie.

Říkal jsi, že sis jako výtvarník pohrál s lezením. Při jaké příležitosti?

Během jedné performance ve škole jsem bez dotyku země prolezl školou až do našeho ateliéru ve třetím patře. V prostoru školy jsem vytvářel makety různých interiérových prvků jako zářivky, hodiny. Udělal jsem i reprodukce Delacroixových obrazů. Duplikoval jsem prvky toho místa, a při prolézání školou došlo k takovému otevření další dimenze toho místa. Jako kdyby se zachvělo, a ty jsi najednou mohl vstoupit do jiného prostoru a v něm se pohybovat.

Pracuješ i s jinými pohybovými aktivitami?

Taky jsem šel performanci „Srdíčko“, pochod okolo Čech. Nakreslil jsem si trasu ve tvaru srdíčka od ruky a šel jsem. Pořád přímo rovně po polích, loukách, lesích, skrz, neuhýbal jsem. Bohužel jsem dostal zánět achillovek, tak jsem trasu nedokončil úplně.

BĚŽECKÝ DOTAZNÍK: Lídr pražských zelených Petr Štěpánek běhá bos. Asfaltu se vyhýbá

Petr Štěpánek, předseda pražských zelených, na konci loňského roku kritizoval stav ovzduší v našem hlavním městě. Kromě svého působení v komunální politice se ve volném…

13.01.2012 - Natálie Šírová celý článek

Používáš tedy sport jako jeden z charakteristických prvků a prostředků při tvorbě?

Teď jsem dělal soubor maleb, v minulosti jsem pracoval s fotkou. Takže dělám i spoustu jiných věcí, ale sport občas beru jako kontext k vytvoření nápadů. Rád pracuju s prostorem. Médium, které při tom využívám, tolik neřeším. Jinak si myslím si, že s v souvislosti se sportem určitě něco zase vznikne, mám v hlavě spoustu nápadů.