Mezi padesáti tisíci účastníky slavného newyorského maratónu první listopadovou neděli kombinoval běh s rychlou chůzí i známý kreslíř deníku The New York Times Christoph Niemann.
Časem šest hodin a 11 minut se nejspíš nikde chlubit nebude, přesto nezahálel. Sportovní výkon si totiž dobrovolně ztížil kreslením a fotografováním okolí. A co víc, netradiční zážitek v reálném čase sdílel se světem přes sociální síť Twitter.
„17,3 míle. Čtenáři, pokud má někdo z vás banán, setkejte se se mnou na severozápadním rohu 125. a 1. avenue. Momentálně jsem na 80.,“ připsal hladový Niemann pod jednu z pětačtyřiceti skic později publikovaných na blogu Abstract Sunday, na které zvěčnil vlastní maličkost s obrovskou dírou v břiše. Udělal totiž chybu; krátce po vyběhnutí minul bez povšimnutí stánek s občerstvením a vidina žlutého ovoce jej pronásledovala několik dalších kilometrů.
Na dvaačtyřicetikilometrovou trať si místo jídla zabalil do batohu netradiční výbavu: dva skicáky, tuby s barvou, fixy, tužky, ořezávátko, gumu, dva iPhony a náhradní baterie.
Kreslenou reportáž si Niemann zkusil už v létě, během dovolené v Benátkách, a původně na ni chtěl navázat vyprávěním osobnějšího příběhu. „Zjistil jsem ale, že mi příběhy docházejí, můj život není tak zajímavý,“ vyprávěl kreslíř serveru Gothamist dva měsíce zpátky, kdy si začal pohrávat s nápadem, že se „prokreslí“ newyorským maratónem. Protože nikdy tak dlouho neběžel, přípravu nebral na lehkou váhu.
Nejdřív se držel při zemi. Představoval si, že uběhne symbolicky první dva kilometry a stejnou vzdálenost pak urazí volnou chůzí, během níž nakreslí okolo patnácti skic. Časem ale dostal ztřeštěnější nápad. Proč nedoběhnout do cíle? Pečlivě si nacvičil kreslení za běhu, svůj batoh vyztužil kartónem, aby na něm mohl po cestě skicovat, a aby alespoň trochu ulehčil vlastním zádům, nechal v každé tubě jen minimální množství barvy. „Nejdřív jsem si myslel, že budu víc běhat, ale pak jsem si uvědomil, že to dělám celé proto, abych mohl kreslit,“ přiznal kreslíř Gothamistu. „Kdybych jenom běžel, neměl bych na kreslení čas. Kdykoliv jsem dostal nápad, zpomalil jsem; bál jsem se, abych ho nezapomněl.“
První Niemannův příspěvek se objevil na internetu už před pátou hodinou ranní, kdy zvěčnil budík na poličce. Výtvarné náčiní nepustil z ruky po dalších dvanáct hodin, kdy překročil cílovou čáru a možná zároveň mimoděk založil nový umělecký styl – živou kreslenou reportáž.
Po obdivuhodném výkonu si chce Niemann od kreslení za běhu odpočinout: „Rád bych něco podobného zkusil znovu. Spíš se ale bude víc podobat návštěvě Benátek než maratónu,“ napsal Reflexu.
