Jídlo spojuje. Tuhle tezi se snažím razit jako jeden za základních současných přístupů ke gastronomii. Většinou mám na mysli, že je důvodem k tomu, aby se sešli rozprchlí přátelé nebo nesoudržná rodina. V hlubším významu ale jídlo propojuje lidi ze vzdálených koutů světa a je ideálním prostředkem k poznání cizí kultury. Dnes víc než kdykoli dřív.
Nguyenovi uvařili hrnec polévky pho, usmažili závitky z rýžového papíru, plněné zeleninou a krevetami, a taky nakoupili spoustu vepřového bůčku – jen ho neupekli se zelím a knedlíkem, ale připravili hezky po vietnamsku. A k tomu spoustu perily, koriandru a dalších zelených bylin. Dvořákovým z vedlejší ulice chutnalo. Ke Nguyenovým chodí pravidelně nakupovat do večerky, ale blíž se neznají. Tohle byla příležitost pochopit život toho druhého o něco lépe.
Jídlo jako esperanto
Projekt s názvem Rodina odvedle spojil v neděli 22. listopadu už podvanácté rodiny imigrantů s těmi domácími. Principem je, že se totéž děje ve stejnou dobu na různých místech Evropy. Zájemci se přihlašují na webových stránkách organizace Slovo 21, jež u nás společné obědy pořádá. Letos se přihlásilo přes sto rodin, k padesáti prostřeným stolům pak zasedlo přes čtyři sta strávníků. Leckdy si nerozuměli ani slovo, hostitelé byli z Jordánska, Sýrie, Arménie, Uzbekistánu, Egypta, Čečenska, Kazachstánu, Vietnamu, Arménie, Mongolska nebo Senegalu. Ale jak už jsem psala, jídlo spojuje, a navíc funguje jako esperanto.
Myslet si, že podobné akce zvrátí vlnu nenávisti vůči migrantům, by byl nepřiměřený idealismus; do projektu se samozřejmě hlásí Češi s otevřenou myslí i náručí, kteří mají srovnané hodnoty i vztah k okolnímu světu. Ale už fakt, že se taková akce pořádá, svědčí o tom, že je tu alespoň dobrá vůle. A to není málo. Vietnamci vedle nás žili desetiletí, sbližujeme se teprve v posledních letech. Na rovinu: především díky jídlu. A jde to. Proč by to nemohlo jít i v jiných případech?
Co recept, to příběh
O těch jiných případech se můžeme leccos dočíst například na stránkách foodblogu SIMI, které spravuje Sdružení pro integraci a migraci. Tahle neziskovka už dvacet let pomáhá lidem, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli usadit v České republice. Najdete tu třeba recept na kuřecí moambe (hustou polévku) od Paula z Konga, ghanské kuře na zeleninové omáčce od Mustafy nebo pokrm kultik od Syřana Alana. Co recept, to příběh. Často velmi dramatický, někdy dobrodružný, jindy docela normální, každopádně lidský. A za každým je nějaké jídlo. Přemýšlela jsem nad tím, co by bylo to moje, jež bych ráda předala dál, které bych si „vzala s sebou“, kdybych jednou musela odejít. Pevně věřím, že to nebude nutné, ale ta myšlenka se v posledních dnech po dlouhé době zase vynořila.
Recept: Bába ghanúž
Na tenhle pokrm narazíte pod různými názvy v Izraeli, Egyptě, Sýrii či Libanonu. Já si recept vypůjčila od Syřana Alana ze stránek SIMI foodblog.
Umyjte dva velké lilky a propíchejte je vidličkou (díky tomu z nich při pečení vyteče nadbytečná voda). Lilky pečte v troubě na plný výkon nebo přímo na plynovém hořáku. Potřebujete docílit spálené slupky a měkké dužiny. Dužinu vydlabejte (slupku vyhoďte), vymačkejte vodu a natrhanou dužinu dejte do mísy. Přidejte 200 ml olivového oleje, dvě lžíce citrónové šťávy, nadrcený stroužek česneku (nebo dva), tři lžíce pasty tahíni, sůl a čerstvě mletý pepř. Teď už zbývá jen metličkou vymíchat relativně hladkou směs. Můžete použít i mixér, ale ruční práce je ruční práce. Ve finále zasypte babá ghanúž hrstí nasekané hladkolisté petržele a podávejte s arabským chlebem. Kdo se chce odvázat, přihodí nahoru hrst zrnek z granátového jablka.
Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 48/2015.
