Když se podíváme na to, co všechno v cibuli je, získáme pocit, že by se měla prodávat v lékárnách na předpis

Když se podíváme na to, co všechno v cibuli je, získáme pocit, že by se měla prodávat v lékárnách na předpis Zdroj: Profimedia.cz

Odhalené záhady cibule, aneb za ty slzy to stojí

Stará moudrost praví: „Člověk spíš uvaří bez ohně než bez cibule.“ Fakt je, že cibule – spolu se solí – byla prvním dochucovadlem jídel, které člověk začal běžně používat. Platí to dodnes. Většina „slaných receptů“ přece začíná větou: Nakrájejte cibuli nadrobno…

Cibule sice kraluje kuchařským knihám jako jedna z nejčastěji zmiňovaných surovin, poprvé se však zapsala do historie jako léčivka, nikoli jako pomocník v kuchyni. Nikdo se nedopátral toho, odkud cibule pochází, s největší pravděpodobností odněkud ze Střední Asie, každopádně je dnes rozšířená po celém světě a nejspíš není místa na zemi, kde by se z ní nevařilo. Zmínky o cibuli najdeme v bibli, na hliněných tabulkách Sumerů, staroegyptských papyrech i ve spisech starověké Indie a Číny – všude tam se obvykle vyzdvihovaly její léčivé vlastnosti.

Pomocník proti smrti

Seznam chorob, při nichž může pomoci, je takřka nekonečný, takže cibule je takový pomocník proti smrti. Pomůže se zažívacími potížemi, vysokým krevním tlakem, arteriosklerózou, záněty v dutině ústní, astmatem, zánětem močového měchýře, nespavostí, nepravidelnou menstruací, cukrovkou či zácpou… Tomu říkám široký záběr. Měla jsem osobně tu čest zatím použít cibuli jen proti kašli: nakrájejte cibuli nahrubo, přidejte trochu cukru, zavřete do zavařovací sklenice a nechte do druhého dne odstát, poté užívejte vyloučenou šťávu po lžičkách. Je to skutečně efektivní.

Když se podíváme na to, co všechno v cibuli je, získáme pocit, že by se měla prodávat v lékárně na předpis. Kromě vcelku banálních vitamínů, především B1 a B2 a trochy „céčka“, obsahuje také spoustu křemíku a draslíku. Protizánětlivé účinky mají v cibuli přítomné flavonoidy a fytoncidy, allicin má zase antibiotické účinky, za bakteriostatické vlastnosti cibule vděčí sirnatým sloučeninám. A ty mohou i za to, že při krájení cibule pláčeme.

Proč pláčeme

Při krájení se totiž z cibule uvolňuje dráždivá slzo­tvorná látka, propathial S-oxid, který vzniká enzymatickým rozkladem čehosi s ještě složitějším názvem. Tato látka pak ve styku s vodou (například s vlhkostí v oku) hydrolyzuje na propanol, kyselinu sírovou a sirovodík. Začínám brečet, jen když to píšu. Existuje spousta „zaručených rad“, jak při krájení cibule neuronit slzu, ale všechny fungují pouze jako placebo, brečet se prostě musí, chemickou reakci jen tak neoblafnete.

Když už cibuli v slzách nakrájíte, můžete s ní dělat takřka cokoli: dozlatova orestovaná cibule korunuje lecjaké jídlo, skvělé jsou smažené cibulové kroužky, výborná je francouzská cibulačka, do níž je třeba cibuli pomalu a poměrně dlouho restovat a nechat ji přichytit tak akorát, nebo zkuste naši cibulovou marmeládu. Anebo hoďte cibuli pod maso do guláše, do polévky, do salátu, do omáčky… Ať už použijete klasickou žlutou, tedy kuchyňskou, o něco jemnější červenou, sladkou bílou, nebo delikátní šalotku, chovejte se k ní s úctou, zaslouží si to. Například ji nestrkejte do lednice, nesvědčí jí to. Nechte ji na vzduchu v košíku nebo ji odkrajujte ze zapletených svazků, jako to dělávaly naše ­babičky.

Sázejte jarní česnek a šalotku >>>

Recept: Cibulová marmeláda

Syrová cibule je štiplavá a palčivá, jakmile ji ale začneme tepelně zpracovávat, zesládne. Čím déle a pomaleji ji restujeme, tím je sladší. Oloupejte a nakrájejte na kolečka či klínky kilo žluté a kilo červené cibule. Utřete si slzy a vysmrkejte se. Připravte si velký, nejlépe litinový hrnec, rozpusťte v něm pět lžic másla, vhoďte cibuli a na velmi mírném plameni ji nechte zesklovatět a zmenšit objem. Každou chvíli míchejte. Tak po půl hodině by se měl obsah hrnce výrazně zredukovat, přidejte asi osm lžic třtinového cukru, pár snítek tymiánu a tři lžíce balzamikového octa, zamíchejte a za průběžného míchání nechte asi hodinu žít svým vlastním životem. Ve finále dochuťte solí a pepřem a máte skvělou přílohu k jakémukoli masu (nejlepší je k vepřovému), ale dá se mazat i jen tak na topinky. Nejpodstatnější je opravdu velice pomalá úprava na velmi mírném ohni, jinak se cibule připálí a zhořkne.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet. Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 6/2015.