Učit se německy? Nikdy, trvá na svém turecký imigrant, jenž se soudí o sociální dávky | Reflex.cz
nahoru

Učit se německy? Nikdy, trvá na svém turecký imigrant, jenž se soudí o sociální dávky

Daniel Deyl26. září 2013 • 15:00
Učit se německy? Nikdy, trvá na svém turecký imigrant,  jenž se soudí o sociální dávky
Němečtí Turci
• foto: 
profimedia.cz

Německá justice si drbe hlavu: může stát nutit přistěhovalce, aby se naučili německy? A když ne, může je k větší snaze motivovat snížením sociálních dávek? Obě odpovědi vědou k absurdním koncům.

V příběhu, jejž v půli září popsal server spiegel.de, prominentně figuruje postava Imhana K., tureckého imigranta žijícího v Německu. To jméno je uvedeno v této formě, aby Ismail a jeho rodina nebyli vystaveni nežádoucí pozornosti; zrovna tak by to však mohl být odkaz na postavu Josefa K. z proslulého románu Franze Kafky Proces. Zatímco však Josef K. je coby jedinec ve svém střetu s odlidštěným systémem v beznadějné pozici, v tomto příběhu si jedinec dělá ze systému bohapustou prču; systém se ošívá, nespí, nervózně přechází po nekonečných chodbách a nakonec vyvádí nesmysly.

Azyl a pizza

Ismail K. přijel do Německa v roce 1989, když mu bylo devatenáct, coby žadatel o politický azyl. V žádosti uvedl, že jej v Turecku mylně považují za člena kurdské nacionalistické strany PKK (jež s různou mírou intenzity koketuje s terorismem a nějak jí to v Ankaře nedělá dobrou pověst).

Německé úřady jeho žádosti nevyhověly a on se proti tomu odvolal. Hrozila mu deportace, ale do vyřešení případu směl v Německu zůstat. Tady přichází na řadu první kafkovský prvek příběhu: coby neúspěšný žadatel o azyl sice směl v Německu přebývat, nikoli však legálně pracovat. Z čeho přesně měl podle úřadů žít až do roku 1996, kdy azyl skutečně dostal, není zjevné. V každém případě nikomu nebylo divné, že se usadil v Hesensku, vzal si tam děvče jménem Imhan, rovněž tureckou imigrantku (ovšem již legálně posvěcenou), a než došlo na vyřízení jeho případu, měl s ní čtyři děti. Později přibyly další dvě.

Ismail, jemuž tradiční výchova velela uživit rodinu, se jako mnoho jeho krajanů vrhl do pohostinství. Koupil pec na pizzu a začal ji rozvážet (pizzu, ne pec). Byznys mu šlapal, až se Ismail někdy v roce 2003 rozhodl zadlužit se a pořídit si velkou pizzerii. Naneštěstí pro něho však totéž udělalo mnoho dalších, takže na přelomu tisíciletí bylo v jeho třiatřicetitisícovém městě Limburg an der Lahn (jak autorovi v nadsázce sdělil zdroj obeznámený s tamní situací) asi pětatřicet tisíc tureckých pizzerií. Ismail patřil k těm, jejichž podnikání v takové konkurenci nevydrželo. Jeho pizzerie zkrachovala, Ismailovi zbyly dluhy a přesvědčení, že "totálně selhal jako obchodník, živitel rodiny i zářný příklad pro děti," jak píše spiegel.de.

Do školy? Vyloučeno!

To bylo v roce 2006; od té doby je Ismail bez práce a spoléhá na sociální dávky, jež mu německý stát vyplácí. Jeho žena Imhan na tom není o mnoho lépe, ale alespoň si přivydělá nějaké euro uklízením. A tady začíná druhý kafkovský moment, tentokrát v obráceném gardu.

Imhan po 23 letech pobytu v Hesensku umí německy sotva pozdravit. Ismail sám by jako Goethův překladatel taky asi neprošel, ale plus minus se domluví; Imhan se však po celou dobu stýkala takřka výhradně s dalšími Turky a k ovládnutí plusquamperfekta ji nic nenutilo.

Není divu, že to Imhan má na trhu práce složité. Německé úřady, vědomy si toho, že zdaleka není sama, zavedla speciálně pro turecké imigrantky jazykový program "Máma se učí německy". Když Imhan jednou přišla na úřad práce, dostala nabídku zúčastnit se takového kursu (pochopitelně zdarma). Celkem logicky ráda přijala.

Co se však nestalo - manžel Ismail jí to zatrhl. Argumentoval, že přece Imhan nemá čas chodit do nějaké školy, když se musí starat o domácnost, o čtyři děti (dvě už jsou dospělé a žijí samostatně) a o něho. A navíc, kdo to kdy viděl, aby ženská trajdala po školách?

Proč tedy Ismail nezvedne zadnici a nejde si hledat práci sám? položili další logickou otázku úředníci. Následoval výčet chorob, jimiž Ismail trpí a jež mu znemožňují práci hledat, či lépe řečeno, umožňují mu práci nehledat a přitom pobírat plné dávky v nezaměstnanosti. K nejpikantnějším patří "deprese v důsledku bankrotu". Nemohl by tedy alespoň pohlídat děti v těch třech dnech v týdnu, kdy by Imhan chodila dopoledne do školy? Kdepak, na to Ismail a vytáhl z kapsy lékařské osvědčení o "citových problémech".

Když nevíš, žaluj

Úřadu tady došla trpělivost a postupně začal Ismailovi (jenž sice má zažádáno na úřadu práce o zaměstnání, ale ze zdravotních důvodů odmítl již na dvě desítky pracovních míst) krátit dávky. Napřed o třicet, později o šedesát procent. Podobně dopadla Imhan, protože odmítla - jakkoli zjevně na manželův nátlak - jazykový kurs.

A teď se teprve podržte: Ismail, nedbaje depresí ani citových problémů, zažaloval německý stát za to, že jeho a jeho rodinu bezdůvodně krátí na dávkách. Dobře, řekli byste - žalovat může, jak se mu zlíbí, ale nikdy nemůže s takovou pitomostí uspět.

Chyba lávky. Není na světě jednoduchá věc, aby z ní šikovný právník nedokázal nadělat svinčík. V případě Ismaila K. se takový právník-dobroděj jmenuje Florian Würz a myslí si, že má slušné vyhlídky na úspěch. V jednom podobném případě již sice rozhodl soud ve Wiesbadenu, že znalost němčiny je pro uplatnění na německém trhu práce základní předpoklad (vida, čím vším se lze živit, jste-li právník!). Na druhé straně však německé úřady práce čelí ročně 200 000 žalobám proti neodůvodněnému krácení sociálních dávek - a některé z nich v odvolacím řízení uspějí.

Němečtí Turci v číslech

2,7-3,5 milionu tureckých imigrantů první a druhé generace žije v Německu, z toho je na 500 000 Kurdů
62 procent z nich dává přednost kontaktu s ostatními Turky před Němci
45 procent se chce vrátit do Turecka
15 procent považuje Německo za svůj domov

Daniel Deyl


Klíčová slova: TureckoTurciNěmeckoNěmciNěmečtí Turciinfo xinfox



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější