Íránská perestrojka? Ne tak rychle. V Teheránu žádný Gorbačov nevládne | Reflex.cz
reklama
nahoru

Íránská perestrojka? Ne tak rychle. V Teheránu žádný Gorbačov nevládne

Daniel Deyl25. září 2013 • 13:30
Íránská perestrojka? Ne tak rychle. V Teheránu žádný Gorbačov nevládne
Hasan Rúhání
• foto: 
Reuters

Íránský prezident přednesl na půdě OSN projev, v němž ani jednou neřekl, že Spojené státy jsou Velký Satan. Optimisté z toho vyvozují, že Íránci nastoupili cestu usmiřování se Západem. Skutečnosti formující zájmy obou zemí však zůstávají stejné. Co se tedy změnilo?

reklama

Hasan Rúhání je jiné kafe než jeho předchůdce Mahmúd Ahmadínedžád. Čtvrt roku po překvapivě snadném vítězství v íránských prezidentských volbách vydával relativně vstřícné zvuky směrem k Západu, především k USA a Izraeli (dokonce nevídaně přes Twitter poslal v angličtině vzkaz "Rosh Hashanah" na uctění židovského Nového roku Roš Hašana). Když tento týden přijel do New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN, čekalo se, jestli si podá ruku s Barackem Obamou. Na první kontakt americké a perské hlavy státu od roku 1979 sice nedošlo, ale Rúháního projev byl nejvstřícnější, jaký jsme od představitele Teheránu slyšeli za desetiletí. (Zejména ve srovnání s Ahmadínedžádem, jenž se Velkým Satanem oháněl, kde to šlo.) Přislíbil dokonce snahu přímým jednáním dosáhnout kompromisu o íránském jaderném programu, o nějž se Teherán se Západem již léta tvrdě pře.

Je tedy reálné očekávat, že v jednom z nejdůležitějších dvoustranných vztahů současné mezinárodní politiky začmou tát ledy? Jestli ano, znamená to, že konzervativní režim v Íránu ztrácí půdu pod nohama ve prospěch těch, kteří prosazují liberální změny západního střihu?

Odpovědi na tyto otázky přesně neznáme, protože to důležité, tedy vztahy mezi špičkami íránské politiky, nám zůstává utajeno. (To je jedna z dlouhodobých taktických výhod Teheránu v zápolení s Washingtonem, kde se o lecjakém vnitropolitickém sporu popíší stohy novin.) Podle všeho však Rúháního vstřícnost v tuto chvíli neznamená oslabení pozice nejmocnějšího muže Íránu, duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího, šéfa pověstně konzervativní Rady strážců.

"Rúhání se může pokoušet o přímá jednání pouze proto, že k tomu má svolení nejvyššího vůdce," řekl deníku New York Times jednoznačně Hamíd-Réza Tarághí, jakýsi diplomatický prostředník mezi Chameneím a zbytkem světa. Následuje logická otázka, co nejvyššího vůdce přimělo změnit tón. Koupil si snad coca-colu a zahořel pro demokracii? Ztrácí snad s blížící se pětasedmdesátkou na energii? Je sám něčím přitlačen ke zdi? “Nemáme vůbec v úmyslu se měnit,” říká Tarághí. “Naše ideologie zůstává stejná, ať jednání proběhnou, nebo ne.”

Jak to jde dohromady? Pravděpodobnější vysvětlení než náhlý obrat v Chameneího mysli je změna v dynamice vztahů mezi USA a Íránem. Washington prožívá krizi autority, když jeho celosvětový vliv klesá, a souběžně s tím Teherán v regionálním měřítku posílil. Pro lepší pochopení této dynamiky je třeba vyjasnit pozice obou zemí - ne ty rétorické, nýbrž faktické.

Teheránské vedení, jakkoli se prezentuje ideologicky, jedná velmi racionálně. Írán se považuje za regionální mocnost, jejíž postavení je dlouhodobě ohroženo vojensky i ekonomicky. Není divu: sousedí, přímo nebo přes Kaspické moře, se dvěma jadernými velmocemi (Pákistán a Rusko), dále dvěma zeměmi, kde válčí či donedávna válčili Američané (Afghánistán a Irák), a dalšími dvěma americkými spojenci (Turecko, Saúdská Arábie), z nichž posledně jmenovaná země je navíc jeho největším sokem v oblasti.

S tím souvisí ekonomická stránka věci. Irán, jehož nejcennějším hospodářským trumfem je ropa (má třetí nejbohatší zásoby na světě), tahá ve srovnání s arabskými zeměmi za podstatně kratší provaz. Výroba přes dva miliony barelů ropy denně je jen pětinou produkce Saúdské Arábie. Na vině jsou kromě technologického kulhání především sankce ze strany OSN, USA i Evropské unie.

(I proto spustil Teherán ropnou burzu, na níž se má platit jinými měnami než americkými dolary. To je pro Američany potenciální hrozba, již dnes dusí právě sankce, takže na burze na ostrově Kiš se obchoduje jen omezeně a dosud tam snad pouze Indové platí v rupiích. Kdyby Teherán spustil burzu naplno a mimo dolar, byl by to pro Američany nepěkný problém.)

Tyto skutečnosti diktují politiku Íránu vůči Izraeli. To poslední, co Teherán potřebuje, je klidný, prosperující arabský svět. Čím více bude Írán podporovat vojenskou organizaci Hizballáh v Libanonu a v Sýrii, tím spíš bude celý arabský poloostrov a jeho ropní producenti v nejistotě - a s tím relativně poroste síla Íránu. Nábožensky motivovaná nenávist vůči židovskému státu, která prostřednictvím Hizballáhu takovou nejistotu pomáhá udržovat, je v tomto případě živena zcela konkrétním ekonomickým zájmem.

Syrská krize proto udělala z Íránu důležitého hráče. Však se také u Rúháního dveře netrhnou: v jediném srpnovém týdnu tam byl návštěvě ománský sultán a náměstek amerického ministra zahraničí Jeffrey Feltman, zatímco íránský parlamentní vyslanec byl v Damašku a prezident sám telefonicky konzultoval krizi s Vladimirem Putinem.

Američané vědí, že v jakémkoli potenciálním konfliktu na Blízkém východě mají nepopiratelnou vzdušnou převahu. Vědí však také, že ze vzduchu mnoho nevyřeší a že kdekoli na zemi potřebují íránskou pomoc. Jak to dopadá bez ní, se poučili v sousedním Iráku.

I proto Američané v New Yorku tento týden velmi stáli o symbolické podání ruky obou prezidentů. Rúháního lidé to však na poslední chvíli odmítli. Alí Chameneí je u moci už od roku 1989, daleko déle než kterýkoli jiný významný státník na mezinárodní scéně, a je si své relativně zvýhodněné pozice dobře vědom. Jeho postoje se nezměnily, ale v tuto chvíli, když Američané potřebují Íránce stejně jako Iránci Američany, má šanci dohodou získat více než otevřenou konfrontací. "Ale ať se stane cokoli, řekl jeho vyslanec Tarághí, "nečekejte, že se v Teheránu nějak brzy bude otevírat americká ambasáda."

USA versus Írán: Půlstoletí sporu

1953: USA pomáhají svrhnout premiéra Mohameda Mossadeka a začínají masivně podporovat šáha Muhamada Rézu Páhlavího

1979: Íránci šáha svrhnou; moci se ujmou islamisté, vedení Ruholláhem Chomejním; ten nechá obsadit americkou ambasádu a drží 52 rukojmích po 444 dnů v zajetí

1980-88: USA podporují Saddáma Husajna ve válce proti Íránu, v níž zemře na 1,5 milionu lidí 1983: Íránci podporované hnutí Hizballáh podle USA stojí za útokem na americkou ambasádu a kasárna v Bejrútu, při nichž zahynulo 258 Američanů

1986: provalí se aféra, při níž administrativa Ronalda Reagana tajně prodávala Íráncům zbraně

1987-88: námořní síly obou zemí se několikrát střetnou v Perském zálivu; USA omylem sestřelí íránský civilní letoun (290 mrtvých)

90. léta: Írán je podezřelý z permanentní podpory terorismu 1995: Bill Clinton vyhlašuje ekonomické sankce proti Teheránu

2005: Íránským prezidentem se stává radikální Mahmúd Ahmadínedžád a začne systematicky provokovat USA i Izrael

2013: umírněný duchovní Hasan Rúhání se stává prezidentem, na obzoru je další fáze uvolnění napětí

Daniel Deyl


Klíčová slova: Íránprezidentamerikazápadnew yorkinfo xinfox



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama