ANALÝZA: Jaká finanční krize? Banky bohatnou ve svém vlastním kasinu | Reflex.cz
reklama
nahoru

ANALÝZA: Jaká finanční krize? Banky bohatnou ve svém vlastním kasinu

Daniel Deyl19. září 2013 • 00:15
ANALÝZA: Jaká finanční krize? Banky bohatnou ve svém vlastním kasinu
Casino
• foto: 
Profimedia.cz

Pět let po bankrotu investiční banky Lehman Brothers mluví západní svět o návratu prosperity. Jeho vyhlídky — naše vyhlídky — jsou však dnes pokud možno ještě horší, než byly před propuknutím celosvětové peněžní krize.

reklama

Přidržte si klobouk a zapněte představivost: jste šikovný prodavač a za posledních pár let jste svého zaměstnavatele de facto okradl o 670 tisíc korun. Díky nim jste si mohl užívat ve veřejných domech, zachutnal vám kokain a zbytek jste roztočil v kasinu. Když váš krám začal krachovat, nějak to na vás prasklo; o vaší vině není pochyb. Jdete před soud, jenž půl roku zvažuje, co s vámi. Pak vám napaří pokutu ve výši 1900 korun se slovy, že pokud už dál krást nebudete, žádný další trest vám nehrozí. Ani o práci nepřijdete.

Bezmocný soudce

Nejspíš si řeknete, že to je pěkná blbost; že takhle svět nemůže fungovat. Máte samozřejmě pravdu — a přece je to téměř doslova totéž, co se stalo v případě velké britské banky HSBC. Vyšlo najevo, že tento renomovaný ústav financoval jihoamerický drogový byznys (technicky vzato se ta činnost vejde do škatulky praní špinavých peněz). V letech 2006–2009 nechal bez kontroly protéct 670 miliard převážně kokainových dolarů. Pro ilustraci: na Kajmanských ostrovech registrovala HSBC 50 000 osobních účtů, jimiž protekly celkem dvě miliardy dolarů — aniž by tam měla jedinou pobočku či jediného zaměstnance.

Letos v červenci dospěl případ k soudnímu vyvrcholení. A stálo za to: americký federální soudce John Gleeson schválil dohodu o takzvaném podmíněně odloženém stíhání, podle níž HSBC zaplatí ministerstvu spravedlnosti 1,9 miliardy dolarů — a tím to hasne.

Soudce Gleeson si byl vědom toho, že dělá neobyčejnou věc. „Kritika (dohody) spočívá v tom, že vláda by se měla snažit pohnat HSBC k trestní odpovědnosti, a ne ji pouze odvést z cesty zločinu,“ napsal ve svém rozhodnutí. „Ale i kdybych dohodu odmítl, nebylo by v mých silách přimět vládu, aby HSBC nechala stíhat.“ Čtete dobře.

Nic neilustruje dnešní výjimečné postavení bank tak výstižně jako tento příběh. Řeklo by se, že pět let poté, co právě chování finančních ústavů spustilo (téměř) celosvětovou hospodářskou krizi, budou tytéž ústavy dnes pod ostřejším světlem veřejného dohledu. V jistém smyslu jsou, o čemž svědčí hory nových zákonů regulujících ten či onen detail bankovnictví. Jediným výsledkem však je o něco jasnější pohled na nepěknou skutečnost: že totiž nikdy nebyla moc finančních ústavů nad lidskými životy větší než dnes.

Hromada peněz až na Měsíc

„Tati, kde jsou všechny ty peníze, když je nikdo nemá?“ zeptala se onehdy autora těchto řádek devítiletá dcera. Vedla ji spíš obava o rmutný stav rodinných financí než úvaha makroekonomického typu, odpověď je však v obojím případě překvapivě podobná. Nikdo je nemá, kotě; ale někdo je má slíbené; a ten o nás rozhoduje.

Považme, že celkový světový dluh v květnu letošního roku činil — alespoň má-li pravdu deník Wall Street Journal — 223 biliónů dolarů. To je číslo se dvanácti nulami na konci; pro lepší představu, když nacpete do tloušťky jediného milimetru pětasedmdesát desetidolarovek, můžete takhle stavět až na Měsíc, než se k tomu číslu dostanete.

Vtip je v tom, že se tam nedostanete, protože tolik peněz ve skutečnosti neexistuje. Peněžní hodnota veškeré ekonomické existence planety činí méně než třetinu celkového světového dluhu. Co to znamená v praxi

(Odborníci přes banky nyní prominou hned dvakrát. Za prvé jistou míru zjednodušení, protože články nejsou nafukovací ani v kyberprostoru. Za druhé, prominou opakování jim dávno známých skutečností. Pro lepší pochopení údajně postkrizového stavu věcí je takové zopakování užitečné.)

Představte si, že někomu dlužíte trojnásobek toho, co na tomto světě máte: od bytu, auta a šperků po láhev whisky v kredenci, rodinné fotografie a toaletní papír, to celé krát tři. Není složité pochopit, že váš věřitel vás drží pod krkem docela pevně. Onen věřitel ovšem nejspíš má sám vlastní věřitele (někde mezi nimi můžete figurovat i vy) a na konci toho řetězu dluhů bude téměř vždycky ta či ona banka.

Banka třikrát jinak

Ono „krát tři“ se zde hodí, protože to shodou okolností kopíruje trojí nejběžnější způsob takového držení pod krkem. Vás osobně drží pod krkem komerční banka, u které máte účet. Povšimněte si jisté asymetrie v tom vztahu: když vám banka půjčí peníze, zaplatíte jí za to na úrocích a poplatcích bratru 10–30 procent navrch. Když vy půjčíte peníze bance, jak činíte každý měsíc, když na váš účet přijde výplata, stane se co? Banka si za to od vás nechá zaplatit znovu. To není blbý kšeft.

Vašeho korporátního zaměstnavatele má obdobným způsobem v hrsti investiční banka. A nakonec vládu, jíž platíte daně a na niž v mnoha ohledech běžného života spoléháte, docela podobně ovládá centrální banka.

Poslední bod není úplně docela tak — v Evropě fungují centrální banky trochu jinak, a ještě k tomu věci komplikuje Evropská centrální überbanka. Ale ve Spojených státech, nejdůležitější a dosud největší ekonomice světa, je to přímo tak od roku 1913, kdy prezident Woodrow Wilson podepsal zákon o systému federálních rezerv, známý jednoduše jako Fed. Podle něj každý dolar, který dnes nechá šéf Fedu Ben Bernanke vytisknout, si vláda USA — rovnou, z definice — od centrální banky půjčuje, a má jej tedy (alespoň teoreticky) vrátit. Jinými slovy, dolar, jejž vytisknout nestálo dohromady nic, se má vrátit coby nositel hodnoty. To taky není špatný byznys.

„Zničil jsem svoji zemi“

Klíčová otázka je, kdo tedy Fed vlastní. Onen systém tvoří dvanáct „centrálních“ bank různě po USA, jež mají svoje vlastníky v bratru osmi tisícovkách amerických komerčních bank. Jejich vlastníci buď známi jsou, nebo ne, podle toho, jestli jejich ústav je akciovka, nebo soukromá firma.

Tito vlastníci mají zvláštní privilegované postavení: za prvé, drží pět míst (ostatní jmenuje prezident) ve dvanáctičlenném výboru, jenž rozhoduje mimo jiné o tom, kolik nových peněz se bude tisknout. Za druhé, berou šest procent z toho, co Fed vydělá. Kolik to je? Nikdo přesně neví, protože pořádným auditem Fed ještě nikdy neprošel.

Tohle uspořádání věcí mělo od začátku své odpůrce. „Jsem velice nešťasten. Aniž bych to měl v úmyslu, zničil jsem svoji zemi. Skvělý národ s rozvinutým průmyslem je ovládán svým vlastním systémem dluhů. Ten systém je soustředěn – a s ním náš růst a veškerá naše činnost – do rukou několika málo mužů. (...) Již nemáme vládu svobodných názorů, přesvědčení a hlasování většiny, nýbrž vládu řízenou názorem několika dominantních mužů.“ To napsal o Fedu, jejž pomohl zřídit, prezident Wilson v roce 1924, těsně před smrtí.

Ať už mluvíme o vztahu Fedu k vládě Spojených států, nebo o vztahu mezi vámi a vaší komerční bankou, princip je stejný — banka vám půjčí sto tisíc korun (ve skutečnosti jen zmáčkne „enter“ a zablokuje pár tisíc korun povinné rezervy), vy jí slíbíte, že do pěti let splatíte sto padesát. Takhle to udělají i vaši příbuzní, kolegové, sousedi — celé město, všichni lidé na zeměkouli. Logicky se nabízí otázka, odkud jeden každý vezme oněch padesát tisíc korun navrch. Těžko říct, ale banka už s těmi vrácenými penězi počítá. Na světě je najednou o hodně více peněz, než odpovídá reálu; jen jich většina existuje pouze ve formě dluhu.

INFOBOX

Co se stane, když si všichni lidé půjčí peníze


Představme si, že si všichni lidé na světě (ve skutečnosti stačí méně lidí) půjčí od komerční banky sto tisíc korun a slíbí, že vrátí 150 000.

1. První možnost je, že ty peníze skutečně všichni seženou. To může znamenat, že:
a) vytvořili spoustu nových hodnot, které se odrazí ve větším bohatství
b) lépe využívají vstupů zvnějšku systému (ať už ve formě laciné práce někoho jiného, nebo přírodních zdrojů)
c) mezitím se natisklo tolik peněz, že dnešních sto padesát tisíc má hodnotu včerejších sto tisíc a všichni jsou si kvit.

2. Druhá možnost je, že těch padesát tisíc navrch seženou jenom někteří, zatímco na ty ostatní přijde exekutor.

3. Konečně poslední možností je, že všichni půjdou od kasina a vyhrají těch padesát tisíc v ruletě.

Jít hromadně vyhrát peníze do kasina může navrhnout jenom idiot, řeknete si. Kde by se ty peníze v takovém kasinu taky vzaly? Ale kdež: v bankovních kruzích je to zcela běžná praxe. Ne nadarmo se dnešnímu stavu věcí říká kasinový kapitalismus. Nejde jen o to, že jsou jeho jednotlivé výsledky špatně předpověditelné, nýbrž především o to, že se v něm hraje hra s nulovým součtem (kdy zisk jednoho musí znamenat ztrátu druhého), a přitom všichni předstírají, že mohou vyhrát všichni. To lze zařídit pouze neustálou průběžnou dotací, již někdo musí platit. V tomto případě jste to nakonec vy a já a všichni ostatní, kteří pracují a platí daně.

Kdo krizi spískal?

To konečně vrací řeč k finanční krizi a světu pět let po ní. Pomáhá to zodpovědět otázku, proč přišla krize až v roce 2008, když banky existují osm set let, zákon o Fedu skoro sto let a poslední zbytek zlatého standardu zmizel v roce 1971? Co se děje dnes jinak než před padesáti lety?

Takových diferenčních charakteristik je nespočet, ale mezi ty zásadní bezpochyby patří tři následující. Za prvé, konkurence, již zostřil příval levných pracovních sil z Asie a demografický tlak v Evropě. Za druhé, technologie umožňují nejen rychleji reagovat na tržní pohyby, nýbrž daleko lépe než dříve umožňují provoz čistě spekulativních obchodních modelů. Obchodníci se naučili uskutečňovat superrychlé transakce, během nichž koupí a prodají obrovská kvanta komodit, valut nebo akcií během vteřin. (Zároveň technologie „zmenšují hřiště“ pro velké hráče na trhu a konkurenční prostředí dále vyostřují.) Za třetí, nedostatek, či dokonce uvolnění účinné regulace, která by mohla zabránit nejhorším excesům.

Abychom nebyli vůči bankéřům nespravedliví: touha získat něco za nic je součástí lidské povahy. Je to týž motor, jenž hnal středověkým alchymistům nos do tyglíků v naději, že tentokrát už v nich najdou zlato uvařené z kohoutí krve a zinku. Je to stejná představa jako ta, že když všichni lidé budou sdílet všechna ekonomická rizika, celkový objem rizika to zmenší, jako si to mysleli starokomunisté. Tatáž naděje dennodenně plní herny od Las Vegas po Žižkov. A tatáž naděje vytvořila představu, že když rozříznu nesplatitelnou hypotéku na sto kusů a slepím je s podobně nařezanými kusy jiných nedobytných pohledávek, najednou se ty hypotéky asi začnou splácet samy.

Politická objednávka

Zní to neuvěřitelně, ale bankéři na to přísahají. Autor těchto řádek na to téma mluvil se šéfy nejméně tří velkých v Česku působících komerčních bank. Všichni udávali jako jeden z hlavních důvodů vzniku hypoteční krize, že „ty produkty byly tak složité, že ani ti, kteří je dávali dohromady, přesně nevěděli, co to udělá“, řekl například šéf České spořitelny Pavel Kysilka. Autor tenhle postoj podezírá z neupřímnosti, ale možná to není o nic horší, než kdyby to byla čirá pravda.

Jiný přední český bankéř, Jan Lamser z ČSOB, uvádí další dobrý argument na obranu své branže. Říká, že banky pracují na objednávku buď konkrétně politickou (jako například v mnoha zemích banky centrální při určování úrokových sazeb), nebo obecněji společenskou: lidé si chtějí levně půjčovat a politici jim to chtějí umožnit. Role alchymisty, který si chybějící peníze nějak napíská, připadla právě bankám, jejichž práci stejně nikdo pořádně nerozumí.

A pak, aby vypadali dobře před veřejností, svážou titíž politici banky neúnosnou regulací. Těm pak nezbývá než zadlužovat budoucnost. I to je možné; je-li tomu tak, pak lidé, firmy i vlády někdy lezou do finanční oprátky víceméně dobrovolně. Oprátku samotnou to však nijak neuvolňuje.

Celkem vzato asi nebude daleko od pravdy, když řekneme, že krize za svůj vznik vděčí kombinaci příliš vysokého zadlužení — stavu, v němž je přislíbeno příliš mnoho lidského úsilí — s příliš ostře konkurenčním prostředím v bankovnictví (a z toho plynoucí příliš velké koncentraci majetku) a masovou finanční de facto negramotností.

A dluhy vesele rostou

Řeklo by se tedy, že když posledních pět let mocní tohoto světa trpělivě pracují na záchraně současného systému, bude v těchto parametrech zaznamenatelný nějaký pokrok. Pohled na fakta to však nejen nepotvrzuje; říká pravý opak.

Podle časopisu The Economist stoupal státní dluh USA v posledních pěti letech o 12, respektive 26, 14, 13 a 12 procent ročně. A banky? Takzvaná velká pětka — JPMorgan Chase, Bank of America, Citigroup, Wells Fargo a Goldman Sachs – držela už na konci roku 2001 dohromady majetek ve výši 8,5 biliónu dolarů, tedy ekvivalent 56 procent americké ekonomiky. V roce 2001 to bylo 28 procent a v roce 2008 43 procent. Namísto oslabení tedy velké banky posilují, krize nekrize.

Jinými slovy, nenaučili jsme se nic. A jestliže zároveň vidíme, že reálné mediánové platy klesají (což se děje stejně v Česku jako v Americe) a přesun majetku od chudých k bohatým se nejen nezastavil, nýbrž ještě zrychluje — dobře nám tak.

Daniel Deyl


Klíčová slova: reflexdaniel deylekonomikakrizebanka



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama