Polemika: Za málo dětí mohou lidé, kteří nemají děti, ne výlučně heterosexuálové | Reflex.cz
reklama
nahoru

Polemika: Za málo dětí mohou lidé, kteří nemají děti, ne výlučně heterosexuálové

Daniel Deyl9. září 2013 • 13:00
Polemika: Za málo dětí mohou lidé, kteří nemají děti, ne výlučně heterosexuálové
gay
• foto: 
profimedia.cz

Vymíráme nikoli proto, že by mít děti bylo finančně méně únosné než kdykoli jindy, nýbrž kvůli mentalitě, která odměňuje ekonomickou krátkozrakost, formulované jako "chci to všechno a chci to hned".

reklama

Kolega Jan Jandourek zdvořile a věcně reagoval na článek o demografické hrozbě a její souvislosti s módním rozmachem alternativního sexuálního života. Protože imitace je nejčestnější formou lichotky, pokusím se o totéž.

Rozeberu řečený text bod po bodu, aby nedošlo k mýlce.

"Za málo dětí nemohou gayové a lesbičky. To je vina heterosexuálů," píše Jan Jandourek. To je ošidné. (Co bisexuálové? Jsou snad na vině napůl?) Snad se lze shodnout na tom, že příčinou nízkého počtu dětí jsou lidé, kteří děti buď nemají vůbec, nebo jich mají málo. Jestli jsou jejich sexuální preference zoofilní, pedofilní, homosexuální, onomatopoické, heterosexuální nebo borůvkové s polevou, je docela jedno: výsledek je vždy tentýž.

Proč tím podle Jana Jandourka nejsou vinni právě homosexuálové, není přesně uvedeno, ale snad to lze rekonstruovat. Podle mne je to vžitá liberální (křesťanská, řeklo by se) slušnost člověka, kterému by se eklovalo přikazovat jinému člověku, co, jak, s kým a s jakým výsledkem má dělat ve své ložnici. Homosexuál za svoji orientaci nemůže a bylo by pod lidskou důstojnost snažit se jej měnit, trestat jej za to nebo jinak ponižovat. Je to dobrý argument; popřít jej by znamenalo popřít základní hodnoty liberální demokracie, což tady asi nechce nikdo.

Jsme tedy nejspíš zajedno v tom, že je dobré mít liberální demokracii a že zároveň je krapet blbé vyhynout. To dává logicky vzniknout myšlence, že ačkoli jednotlivým homosexuálům nelze podle výše uvedeného nic vytýkat, jsou bezděčnými nositeli čehosi přinejmenším pasivně škodlivého. Nebo, při úplně nejmenším, jsou ti lidé ochuzeni o jednu ze základních možností, jak přispět k lidské existenci.

Budiž. Ale odkud se tedy bere gay pride? Jaká hrdost, na co? Pochod invalidů hrdých nikoli na svoji lidskou podstatu či velikost, nýbrž právě na svoji invaliditu? Člověku se bezděky vybaví Haškova geniální věta, že "když je Rakousku nejhůř, musí být každý mrzák na svém místě".

"Daniel Deyl kritizuje současnou mentalitu v západních zemích a říká: 'Toto progresivně liberální uvažování má zřetelnou snahu oddělit sexualitu od reprodukce a rodinu nahradit souborem jedinců rozhodujících nezávisle na jedincích ostatních. To však je cíl, který ke svému dosažení nepotřebuje toleranci stávajícího řádu. Chce stávající řád zrušit a nahradit řádem jiným; chce provést revoluci, jež by šla podstatně hlouběji než revoluce francouzská či bolševická. Nechce rušit pouze řád společenský, nýbrž i biologický.'

Na to se dá říci asi tolik, že homosexuálové si mohou říkat, co chtějí, ale je dost nepravděpodobné, že by se někomu povedlo zrušit 'biologický řád', protože ten buď je, nebo není, svou cestu si stejně najde," píše Jan Jandourek.

Právě proto nepíšu "homosexuálové", nýbrž "progresivně liberální uvažování"; jeho dvě součásti, které se tématu týkají, je homosexuální propaganda a tažení za zrovnoprávněním žen. Obě tyto součásti se podílejí na vytváření onoho demografického pekla, do nějž právě lezeme.

Biologický řád si samozřejmě cestu najde, ale člověk jej naneštěstí může ovlivňovat. Náhlý pokles evropské židovské populace v první polovině 40. let není projevem biologického řádu, jenž si našel cestu, nýbrž nemoudrého lidského rozhodnutí jdoucího přímo proti takovému řádu. Skutečnost, že každou tisícovku dnešních Číňanů tvoří 545 mužů a 455 žen, za svůj původ nevděčí biologickému řádu, nýbrž jeho absurdnímu popření. Ještě jiné, ale podobně zhoubné idiocie se dopouštíme i my. Že si biologický řád najde cestu, na zhoubnosti takového počínání mnoho neubírá. Napadlo by někoho říci kritikovi holocaustu" no bóže, však řád si cestu najde"?

"Těžko očekávat, že se někomu budou líbit holky a kvůli skutečné či domnělé gay propagandě změní orientaci. Stejně tak nikdo nevymění svatbu s osobou opačného pohlaví za registrované partnerství jen proto, že se to může."

Tento argument staví na předpokladu početní převahy stoprocentně hetero- či homosexuálně zaměřených lidí, jež skutečně nic ke změně orientace nepřiměje. Víme však, že například ve věznicích, kde a) ambice chovat se heterosexuálně naráží na vnější překážku, a tudíž b) homosexuální chování neprovází společenské stigma, se homosexuálnímu chování daří podstatně lépe než na svobodě (snad s výjimkou pražského Starého Města, jak tak autor má možnost občas sledovat). Vypadá tedy zjevné, že lidské sexuální chování - včetně samotné orientace - nějakým způsobem na vnější podněty reaguje. Zdálo by se, že čím přijatelnější je například homosexualita, tím spíše se budou homosexuálně chovat nejen lidé homosexuálně neotřesitelní, nýbrž i osmdesáti-, šedesáti- a (když zrovna není po ruce nic jiného) i čtyřicetiprocentní homosexuálové. To by mohlo být každému jedno, nebýt toho, že vymíráme a děti potřebujeme.

Proč mají lidé málo dětí? (...) jde v podstatě o zvážení nákladů. Lidský život je směna – něco za něco. (...) Je spočítáno, že dítě od narození do promoce stojí v současné měně asi 1,3 až 1,5 milionu korun. (...)

Václav Klaus by měl radost, že jeho snaha oprostit lidské konání od motivů ekonomicky nevyjádřitelných má své zastánce i na těchto stránkách. (Kde přesně figuroval princip směny, když jsem se před léty zoufale zamiloval do Veroniky Honzíkové, a jak se ten princip uplatňuje při nahlédnutí skutečnosti, že i přes existenci Daniela Křetínského fandím Spartě, mi jasné není, ale to je asi na jindy.)

Důležitější je, že v tomto bodě jsme i nejsme s Janem Jandourkem zajedno: homosexuálové sami při svém relativně nízkém počtu demografické peklo nevyvolávají. Pokud sobecké feministicky laděné ženy dávají přednost kariéře před dětmi, je to problém větší. Ale oba jevy mají společné podhoubí: představu, jež se stává společenskou normou, že totiž nemít děti je stejně dobré jako je mít.

Za málo dětí nemohou homosexuálové, ale společenská situace, kdy mít více dětí než jedno znamená stupňující se zátěž. Aby se tento trend změnil, bylo by potřeba především masivně podpořit rodiče druhého a třetího dítěte a navíc i to, aby děti přicházely na svět pokud možno co nejrychleji za sebou. (...) Problém není v penězích, ale v tom, že moderní žena a matka nechce celkem pochopitelně trávit svůj čas doma s plínkami a u sporáku. Chce mít také svůj vlastní život. Pokud ale dostane společenskou podporu, řekněme to naplno, hodně peněz na druhé a ještě více na třetí dítě, tak si je rychle za sebou pořídí, předá je do školky (pokud nějaká bude) a půjde ráda budovat vyspělý kapitalismus. Nechce to mnoho, normální člověk totiž ve skutečnosti děti chce a do práce chodí celkem rád, jen musí mít pocit, že to všechno má nějaký smysl a nepotopí ho to.

Tedy buď problém v penězích je, nebo není, řeklo by se; ale vzal to nešť. Tento argument však naneštěstí nenachází oporu ve faktech. Příklad Německa (porodnost 1,4 děti na ženu za masivní státní podpory) už tu zazněl. Ve Francii je to v jistém smyslu ještě zjevnější: kariérně laděné ženy si tam stěžují na skleněné stropy, institucionální i neformální překážky na cestě vzhůru a na to, jak obtížné je pro ně vůbec práci sehnat; stát zároveň vynakládá obrovské peníze na školky (včetně těch s docházkou od neomezeně nízkého věku). A výsledek? Porodnost je na slušných 2,08 (tedy vymírání na hraně statistické chyby) - ale zatímco průměrná imigrantka z Turecka či Afriky porodí průměrně 2,9 dítěte, "francouzské" Francouzky mají průměrně jen 1,7 dítěte. A jsme tam, kde jsme byli.

Trabl je jinde. Mít děti byla svízel vždycky. Dnes však poprvé žijeme v době, která předstírá, že našla smysl lidské existence v uspokojení co největšího objemu materiálních potřeb. Funguje to z obou stran: na straně jedné společnost klade rovnítko mezi bohatství prestiž jednoznačněji než kdy předtím (Ferdinand Peroutka používal výraz "burzovní spekulant" jako bezmála nadávku).

Dítě podle všeho dnes nestojí - ve srovnání s plodnou minulostí - více peněz a energie relativně k příjmu, naopak. Stojí však více relativně k míře luxusu, kterou si chceme dopřát. (Nebudu-li mít nové auto, budu před sousedy za blba. Chci ještě jedno dítě, nebo vypadat za blba?) Tady je najednou problém. Přijali jsme uvažování Ayn Randové, aniž by většina z nás kdy měla povědomí o tom, že Atlas pokrčil rameny. Není tedy divu, že "moderní žena, která nechce být u plotny" vnímá jako naplnění své svobody kariéru namísto dětí. Pokusy uplatit ji, aby smýšlela jinak, nemohou pomoci nijak razantně, protože každé dítě představuje výdaj - měřeno v penězích, ve vynaložené energii i času. Pokud žena chce v rámci své rovnoprávnosti namísto toho manažerovat v KPMG a surfovat na Havaji, nějakých tisíc eur od státu jí to nevyvrátí. Jestli výsledku říkáme naplnění ideálu svobody jednotlivce a rovnoprávnosti pohlaví zejména, nebo úpadek tradičních hodnot, je celkem jedno. Fakt je, že zkrátka vymíráme.

Pokud jde o ty homosexuály, i někteří sociobiologové říkají, že své komunitě a dokonce i populačnímu růstu prospívají. Mají totiž dost volné ruce a dělají tak věci, na které ostatní nemají čas.

To je dobrý argument. Stačí se podívat na aktéry sporů: Martin Putna prohrává na ratolesti s Milošem Zemanem 0:2, tedy stejným poměrem, jakým Václav Havel (podle oficiálního počtu) prohrál s Václavem Klausem. Ale co to znamená víc? To, že bezdětní mohou být cennější, lepší lidé než fotři? Nebo to, že je škoda, že právě takoví lidé děti nemají?

 

Daniel Deyl




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama