Co s komunistickými hrdiny jako byl Fučík? Nic | Reflex.cz
reklama
nahoru

Co s komunistickými hrdiny jako byl Fučík? Nic

Jan Jandourek8. září 2013 • 16:00
Co s komunistickými hrdiny jako byl Fučík? Nic
Julius Fučík
• foto: 
Wikipedia.org

Julius Fučík má výročí smrti. Stalinistický novinář a po smrti ikona totalitního režimu byl popraven 8. září 1943 za odboj proti nacistům. Celou pravdu o něm přinesla až polistopadová doba.

reklama

V Česku máme mánii, která není ovšem dána jen naší národní povahou ale často vnucenými vnějšími okolnostmi, totiž dávat jednou někoho na podstavec a pak ho odstranit i s podstavcem, pokud sokl nepotřebujeme pro nového velikána. Pak zase vrátit a znova odstranit a tak pořád dokola. Postavíme největší Stalinův pomník na světě a to v době, kdy byl diktátor už dva roky po smrti a rok předtím, než Chruščov odhalil jeho zločiny. O nich se sice dost vědělo, ale teprve když zvěčnělý diktátor už tři roky nebyl díky svému bezživotí nebezpečný, mohlo se o tom mluvit. Je paradoxem, že jeho zločiny odhalovali ti, co se na nich také podíleli. Tak lepší než nic, ale stejně to bylo relativně zábavné.

Teď máme sedmdesáté výročí smrti komunistického novináře Julia Fučíka. Kdyby ještě trval komunistický režim, jistě bychom se dočkali velkých oslav, komunisté slavili rádi. Gusta Fučíková už by se toho nedožila, stejně jako jiní pamětníci. O to víc mytologie bychom si užili.

Že byl Fučík za první republiky stalinista, o tom není pochyb. Že umřel kvůli tomu, že se účastnil odboje, je samozřejmě historický fakt. To, čemu se říká majestát smrti, mírní soudy o lidském životě. Spor se vedl o to, zda měl Fučík při zatčení střílet. Pamětníci té události soudí, že měl. My jsme tam nebyli a nevíme, co bychom udělali. Třeba bychom se pro svůj strach do takové situace ani dostat nemohli, tak co máme někoho v teple pokojíku u kafe soudit.

Kdo to vlastně byl?

Nevíme, co by bylo s Fučíkem dál, kdyby válku přežil. Třeba by se z něj stal druhý Pavel Kohout, angažoval by se za Pražského jara a skončil v emigraci jako známý spisovatel. Třeba by se ale dal na stranu normalizátorů. Možná by ho podle momentální potřeby popravili už v padesátých letech sami komunisté, protože ti si popravovali, jak se jim zachtělo. Řeklo by se, že Fučík je revizionista a bylo by vymalováno. Jeho Gusta by šla sedět, místo aby jezdila desítky let po besedách. (Známý vtip říkal, že se stala nejúspěšnějším upírem, protože žila roky z jedné mrtvoly.)

Kým byl ale doopravdy? Dobře to popsal před deseti lety kolega Josef Chuchma: „Fučík byl totiž určitý typ: představitel komunistické moderny a dravého levičáctví, romantik, roztěkaný talent, člověk cílevědomě pracující na své pověsti. Byl, řečeno dnešním slovníkem, mediálně vděčný. Nikoliv jen proto, že takzvaně dobře vypadal, byť zřejmě i to mělo svůj vliv při rozhodnutí, že právě Julius Fučík začne být mytizován. Měl smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení.

Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém - a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace. Bolševický profesor na znormalizované fakultě žurnalistiky Miroslav Hladký dokázal celé hodiny rozebírat Fučíkovu stylistickou a vůbec novinářskou pádnost a atraktivnost; činil tak se zápalem a vírou, že alespoň řemeslně vyrostou noví Fučíci. K tomu pochopitelně nemohlo dojít, neboť Fučíkovo psaní bylo spečeninou velmi talentované spontaneity, opravdového, přímo 'svatého' přesvědčení své doby a literární i politické promyšlenosti, či alespoň vychytralosti. Takovou autorskou kombinaci bylo možné veřejně uplatnit za svobodných poměrů první republiky, ne však za Husákovy normalizace.“

Svatý Fučík

Zbožštění Julia Fučíka trvá i dnes. Místopředseda fučíkovské společnosti Anatolij Šitov říká v komunistických Haló novinách: „Rozjímat o Fučíkovi znamená vylíčit a kriticky zhodnotit velký kus našich dějin." Slovo rozjímat už připomíná náboženskou terminologii. Ostatně sám Fučík se tak v Reportáži stylizuje. Když kouká s komisařem od gestapa na Prahu a odmítá jeho návrhy na zradu, trochu jako by byl Ježíš hovořící s ďáblem na Hoře pokušení. Už Josef Škvorecký si z té nápadné literární podobnosti dělal legraci.

Co s Fučíkem? to je vlastně zbytečná otázka, Jeho reportáž vyšla v úplné verzi až po roce 1989 péčí kapitalistického nakladatelství TORST. Komunisté ať raději mlčí, než aby tvrdili, že Fučík za nových poměrů posmrtně trpí. Jeho osobnost okleštili a plochou učinili oni. Paní Gusta tajila některé motáky z vězení, aby nenarušily heroický dojem. Fučík na gestapu „mluvil“, chtěl s nimi hrát velkou hru. Komunisté o tom pak lhali. Ostatně jako vždycky.

Nechme historii historikům a suďme pokud možno jen živé. Vzpomněl jsem si, co jsem napsal před lety, když se debatovalo o pomníku Ludvíka Svobody. Dovolím si nudit citátem: „Svoboda je v této zemi problém, kam paměť sahá. Tentokrát však nejde o svobodu jaksi lidskoprávní, ale o Ludvíka Svobodu, kterému chce kroměřížské zastupitelstvo nechat vztyčit sochu.

Byl legionář, bojoval za národ na frontě, řeknou jedni. Možná byl už od války agent KGB a za normalizace se jeho činnost pro národ jistě nekryla s jeho jménem. A obojí je pravda.

Kdyby tak lidé byli černí, nebo bílí: Julius Fučík, stalinista ulhaný a zároveň autor dobře napsané Reportáže, kterou lze číst bez ohledu na ideologické mýty. Jan Šverma, bojovník za komunismus a bojovník proti nacismu. Jedno za osmnáct, druhé... Však víte. Ale položil v tom boji život a to dělat nemusel. Chce to trochu velkorysosti. Nemá snad zločinec a ničitel Evropy Napoleon své ulice? Postavte sochu. Holubi a dějiny se postarají o zbytek.“

Tak asi tak nějak. Ať má Fučík pomníky, kde se komu zachce. A ještě tu máme komunisty. Ti jsou sami o sobě pomník. Pomník doby vražd, lhaní a úpadku.



Klíčová slova: julius fučíkkomunisténacistépopravahrdina



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama