Nová próza „Nejkrásnější české spisovatelky“: Tohle kafíčko si rozhodně odpusťte | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nová próza „Nejkrásnější české spisovatelky“: Tohle kafíčko si rozhodně odpusťte

Kateřina Kadlecová, Vojtěch Varyš1. září 2013 • 00:15
Nová próza „Nejkrásnější české spisovatelky“: Tohle kafíčko si rozhodně odpusťte
foto: profimedia.cz

Recenzovat knihy Ireny Obermannové vždycky bylo jako kopat do mrtvého nemluvněte, ale při četbě jejího nejnovějšího dílka, epistolárního románku Dopisy Kafkovi (před měsícem ho vydalo nakladatelství Motto), má jeden skutečně chuť se rovnou zastřelit.

reklama

Ano, i když opakovaný vtip přestává být vtipem, samozvaná „Nejkrásnější česká spisovatelka“ už popatnácté vydala novou knihu a i tentokrát se na Saudkově šeredné fotografii na obálce luzně vine k nebohému hlavnímu hrdinovi, Franzi Kafkovi. Ve svém vyprávění plném časových distorzí, trapných pokusů o vtip a neuvěřitelného nevkusu se tentokrát naváží (nebo – podle svého názoru – vciťuje) do Mileny Jesenské. Ačkoli zdravý rozum velí se odvrátit a nechat to celé být, Reflex se rozhodl pro případné zájemce o novinku autorky skandální Tajné knihy ocitovat a v krátkosti okomentovat několik krasosmutných výlevů.

„Milý Kafko, Kafíčko!“

Tohle je oslovení. Fakt. Ale pořád lepší než infantilní

„Milený můj Kafko, Kafko Mileny“.

„Neušetřím Tě, Kafko, sdělení, že už mám prsa. Mám je pro Tebe, to je na tom jediné pěkné.“

Kafka byl jistě radostí bez sebe.

„V sobotu chodíváme korzovat na Ferdinandovu třídu, kde je ohromná legrace, jednak proto, že se tam procházejí čeští vlastenci, ale hlavně proto, že čeští vlastenci jsou mladí, krásní kluci.“

Chápeme, že se autorka potřebuje ukájet představami „mladých, krásných kluků,“ ale proč u toho musí trpět čtenáři?

„Ano. A je nadšený. Copak ty nečteš jeho reportáže ze země, kde zítra již znamená včera?“

Soudruh Kopřiva tímto oznamuje Mileně, že se Fučík vrátil z Ruska. Takřka všechny promluvy v dialozích jsou buď nesnesitelně patetické, nebo takto rukolapně popisné ve snaze všechno, ale úplně všechno poučeně vysvětlit („Stal jsem se šéfredaktorem prestižní Přítomnosti.“). Na každý pád ty přímé řeči šustí papírem. Toaletním.

„Na tvé kritické poznámky o straně už upozorňují i soudruzi z ústředí. Měla by sis vzít příklad ze soudruha Fučíka, soudružko!“

Tolik „soudruh Kopřiva“ se „soudružsky kamarádskou a krutou“ tváří. V téhle knize se soudruhuje skoro tolik, jako se v ní nyje a milostně vyje.

„Nejmilejší, zase naše blížení, miluju ho... to se jede vlakem, přibližuje se lásce, sní se o ní a ona je tak palčivá, tak žádoucí, už skoro na dosah, a přesto tak daleko, skutečná a přeci v dálce. Taková cesta je jako milování.“

Večery pod lampou hadr.

Ke všemu někdo zvoní, otec jde ke dveřím, což jsem ráda, chci být sama, sama s maminečkou.

„Což jsem ráda“? To je, panečku, styl!

„Z mého povýšení mám poněkud zvláštní pocity.“

Ani ta přivlastňovací zájmena nebohé Obermannové nejdou. „Ze svého povýšení“, paní spisovatelko, „ze svého“ – vzpomeňte na gymnaziální léta!

„S mojí (se svojí!!!) kulhavou nohou bych nezvládla roznést po Praze několik set výtisků ilegálního tisku týdně.“

Ne „výtisky tisku“, to Obermannová sama by měla být roznesena po Praze. „Vždyť vlastně neumím psát,“ stýskala si v dva roky staré Tajné knize hned na několika místech „milenka Největšího Čecha“, jinak též alter ego Ireny Obermannové. V Dopisech Kafkovi se to opět potvrdilo: psát vážně neumí. Nejhorší je na Obermannové její jazyk (těžko říct styl). Všechno je zglajchštaltováno do mluvy přispěvatelky druhořadých ženských časopisů, ať řeční vzdělaná intelektuálka, třináctiletá puberťačka, nebo Václav Havel; ať se pohybujeme v dnešní době, nebo před sto lety.

Když se přes všechnu tu sladkobolnou romantiku dobelháme na úplný (zaplaťpánbůh) konec prózy, dočkáme se popisu snu, v němž v rozličných dopravních prostředcích čtou všichni pasažéři knihu Dopisy Kafkovi. K tomu bohdá nikdy nedojde. A velkou úlevou nám může být fakt, že památka Mileny Jesenské nezůstane pošramocena dlouho. Už 9. září má v pražském Studiu Hrdinů premiéru životopisná hra Simony Petrů Mileniny recepty v režii Kamily Polívkové.

Kateřina Kadlecová, Vojtěch Varyš




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama