Bašár se chytil do vlastní pasti. Ale jak by si s krizí poradili Reagan, Bushové či Clinton? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bašár se chytil do vlastní pasti. Ale jak by si s krizí poradili Reagan, Bushové či Clinton?

Daniel Deyl29. srpna 2013 • 06:00
Bašár se chytil do vlastní pasti. Ale jak by si s krizí poradili Reagan, Bushové či Clinton?
Prezidenti
• foto: 
Profimedia.cz

Vypadá to už jako jistota: Američané se velmi brzy pustí do další války v islámském světě. Prezident Obama, jehož do Bílého domu vynesla vlna pacifismu v reakci na válku v Iráku, se sám bude muset pustit do podniku ještě pokud možno nejistějšího, do intervence v občanské válce v Sýrii. Zkusme si představit, jak by si v takové situaci vedli jeho předchůdci-prezidenti. Ne že by taková spekulace byla kdovíjak užitečná, ale než nastartují motory bombardérů, můžeme se jí všichni dobře bavit.

reklama

Stručná rekapitulace: na současné situaci je nejzajímavější, že Obama se pouští do války nejen proti vůli drtivé většiny Američanů, nýbrž i proti vůli vlastní. Co může přimět nominálně nejmocnějšího muže planety k něčemu takovému? Je to, trochu paradoxně, kombinace dvou předností. Ta první patří jemu osobně: jako rozený politik má Obama schopnost jednat tak, aby uspokojil co největší počet lidí najednou. Ta druhá patří jeho zemi: její působení na mezinárodní scéně je ve srovnání s ostatními velkými hráči transparentní a dobře předpověditelné. Kombinace obojího by měla vést k nejlepšímu možnému výsledku; naneštěstí to neplatí vždy.

Obama zariskoval před dvanácti měsíci, když na tiskové konferenci v Bílém domě řekl: "Řekli jsme velmi jasně Asadovu režimu i ostatním tamním hráčům, že pro nás vede červená čára tím momentem, kdy zjistíme, že je ve hře spousta chemických zbraní. To by náš pohled na situaci měnilo." To je typická obamovština: jasně řekne, že se do tamní války míchat nebude, ale aby zároveň nemohl být nařčen z přílišného pacifismu, stanoví si mez, po jejímž překročení by svůj postoj změnil. Přitom počítá s tím, že Asad coby racionální bytost po takto vysloveném varování se chemických zbraní ani nedotkne. Sýrie se tak nažere a Obama zůstane celý, plánoval zjevně Bílý dům.

Nějak to nevyšlo. Dosud víme jen tolik, že se 21. srpna na předměstí Damašku tisíce lidí otrávily dosud neznámým plynem a tři až sedm set lidí (podle toho, kterému zdroji důvěřujete) na následky otravy zemřelo. To víc otázek klade než zodpovídá. Namátkou - je to dost velká "spousta" chemických zbraní, aby to překročilo Obamovu červenou čáru? Pokud ano, proč je necelá tisícovka mrtvých za použití plynu lepším důvodem k intervenci než 120 tisíc obětí předcházejících, pěkně přijatelně postřílených? Pokud ne, kde ta hranice tedy ve skutečnosti je? Nevíme.

Z druhé strany: je jisté, že původcem útoku byl Asad? Mohl to bez prezidentova vědomí provést některý z jeho podřízených? Mohla to být provokace ze strany některé povstalecké skupiny s cílem přivolat intervenci Západu? Například islamistické skupiny an-Nusrá, jež ve válce živě spolupracuje s al-Káidou a v domě jejíchž členů našli turečtí vojáci kanystr se sarinem, například? Netušíme.

Pojďme obsadit Tchaj-wan

Další paradox je, že přesné odpovědi ve vztahu k Obamově rozhodování o intervenci ani hledat netřeba. Důležité je, že - podle reakcí médií soudě - většina světa přijala za své, že Asad proti vlastním lidem použil chemické zbraně a že Obama slíbil, že v takovém případě proti němu zasáhne.

A Obama musí hrát s sebou, protože kdyby teď couvl, budou jej od Washingtonu přes Teherán až po Pchong-jang mít za chlapíka, který v lepším případě blufuje naprázdno a v horším případě bohapustě lže. Putinovi, Kimovi nebo Si Ťin-pchingovi by to v podobné situaci mohlo být celkem jedno, ale Obama si to dovolit nemůže - to je důsledek té předpověditelnosti jednání režimů, které se musejí k domácím voličům chovat relativně otevřeně.



Teheránské, pchjongjangské nebo i pekingské vedení by si pak mohlo snadno usmyslet, že je čas na Spojených státech nějakou drzostí vydobýt ten či onen ústupek, když už se zjistilo, že Obama buď blufuje, nebo prostě lže. ("Pojďme obsadit Tchaj-wan, vystřelit raketu na Japonsko nebo Izrael - vždyť ten Obama štěká, ale nekouše.") Takový vývoj by byl nesmírně nebezpečný, protože by reálně hrozil konfrontací vyššího řádu, než jaký představovaly americké války v Iráku nebo v Afghánistánu.

Aby Obama takové riziko odvrátil, více či méně do války musí. Pro USA je to maximálně nevýhodné. Jejich ozbrojená mise nebude mít to nejdlležitější, to jest jasný cíl, protože ten jediný logický - zbavit Assada chemických zbraní - znamená napřed zemi do mrtě dobýt a celou prolézt. Jedině tak lze aby zjistit, kde, kolik, a jestli vůbec jaké chemické zbraně v Sýrii jsou. Masivní pozemní mise, která jediná může něco takového dokázat, však je po Iráku vyloučena. Obama tak bude nejspíš muset spoléhat na útoky ze vzduchu - a zkuste ze tříkilometrové výšky poznat, kde v podzemí je kanystr toho či onoho nervového plynu.

Kromě toho bude mise nepopulární nejen mezi mezinárodními protivníky USA (odpor Ruska a Číny už předem vylučuje mandát Rady bezpečnosti OSN), nýbrž i mezi spojenci - a samozřejmě mezi Američany samotnými. Za takových okolností nemusí člověk být vyložený pacifista, aby se mu do války ani trochu nechtělo - jenže, co je to platné, když musíte.

Ještě dalším paradoxem je, že Obamu do jisté míry do průšvihu pomohl navézt jeho předchůdce Bill Clinton. "Když teď Obama v Sýrii nezasáhne, bude vypadat jako poseroutka a úplný cvok," řekl Clinton už v červnu, tedy  ještě daleko před chemickou tragédií u Damašku. Ačkoli u Clintona nikdy nevíte, jestli tím, co říká, nesleduje po straně něco jiného, jeho popularita zaručila, že tlak na Obamu tím více vzrostl.



To nabízí zajímavou, byť hypotetickou otázku: jak by si se současnou krizí poradil on sám, když je tak chytrý? A jak by - vezmeme-li v úvahu fakt, že každý z nich vládl v jiné době prostředky tomu přiměřenými - vedli další Obamovi předchůdci?

George W. Bush
Asad má to štěstí, že s ním neválčil Bushův otec, takže by syn neměl nutkavou potřebu dílo dokončit jako v případě Saddáma Husajna. Za současné situace by však Bush s použitím síly patrně neváhal; jednat navzdory veřejnému mínění doma i v zahraničí mu nikdy nevadilo. Záleželo by na tom, jestli by z toho koukal kšeft pro firmy spojené s viceprezidentem Dickem Cheneym. Jak už to bývá, asi by koukal. Bush mladší by při tom měl tu výhodu, že by se nemusel starat, jestli v Sýrii nějaké chemické zbraně skutečně jsou, nebo ne; prostě by se tak rozhodl (jako v Iráku), a bylo by.

Bill Clinton
Ne nadarmo se říkalo, že na každý problém o dvou stranách má tři různé názory. Mohl by buď poslat vojáky do Sýrie nepřipravedné (jako do Somálska v roce 1993) a pak si lízat politické rány, až by se vraceli v rakvích. Nebo by mohl nálety srovnat se zemí továrnu na acylpyrin v Jordánsku (jako to učinil v roce 1998 s Súdánu v domnění, že se tam skrývá Usáma bin Ládin, autor předcházejících útoků na dvě americké ambasády v Africe). Nebo by mohl předvědčivě předstoupit před Kongres a říci, že "nikdy jsem nemluvil o válce s tou zemí, Sýrií". A půl národa by mu věřilo i poté, co by se na modrých syrských šatech našel usvědčující důkaz. Ale nejspíš by diplomaticky přinutil OSN, aby do Sýrie vyslala vojáky, kteří by měli zákaz bojovat; a nakonec by volil bezpečné a relativně málo účinné útoky vedené ze vzduchu (obojí udělal ve válkách na Balkáně).

George H. W. Bush
"Já nebudu ten, kdo tancuje na troskách Belrínské zdi," řekl v roce 1989 muž, jenž si nad jiné cenil stability mezinárodcních vztahů. Starý praktik z CIA by věděl, že silácké řeči o vojenském zásahu nikomu nepomůžou, Spojeným státům nejméně. Protože měl sklon být dobře informován, byl by si vědom toho, že v Sýrii není ohrožen žádný přímý zájem USA, a jejich nejvážnější problém - protiamerická radikalizace běžných obyvatel Blízkého východu - by vojenská akce jedině prohloubila. Ani by ho nenapadlo mluvit o zásahu; a tím pádem by nikoho ve světě nenapadlo, že by to byl dobrý nápad.



Ronald Reagan
Podivil by se, co to v té Jižní Americe dělají - zeměpis nebyl zrovna jeho hobby. Vzápětí by poslal do Damašku agenty, aby s jednou či druhou stranou dohodli výměnu zbraní za drogy (jako za aféry Írán-Nikaragua v 80. letech). Kdyby to nezabralo, bez varování by nechal Asada bombardovat, jen tak pro výstrahu (jako v roce 1986, kdy si vyšlápl na libyjského bose Kaddáfího kvůli protiamerickým teroristickým akcím). Všechno by to bylo hluboce ilegální, ale jak už tak měl Reagan štěstí, bylo by to účinné a on sám by z toho vyšel s Nobelovou cenou.

A další:
Mao Ce-tung: Válku lze zrušit jen válkou, a abychom se zbavili zbraní, musíme sami zbraň pozvednout.  
Saddám Husajn: Dobrý začátek, Bašáre.
Leonid Brežněv: Pojďte, soudruzi, budeme dělat, že se nic nestalo.
Kato starší: Přesto myslím, že Kartágo musí být zničeno.
Paris Hiltonová: Co je to Asad? Jako když Volkswagen Assat?

Daniel Deyl


Klíčová slova: sýrieválkausaObamareaganclintonbushAsaddeylinfo xinfoxreflex



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama