"Nažraní a nevděční Češi," komentovali 21. srpen 1968 okupanti | Reflex.cz
reklama
nahoru

"Nažraní a nevděční Češi," komentovali 21. srpen 1968 okupanti

Lubomír Heger21. srpna 2013 • 05:13
"Nažraní a nevděční Češi," komentovali 21. srpen 1968 okupanti
foto: Blesk

V polovině července 1968 seděl Leonid Brežněv nad dopisním papírem a vlastní rukou psal Alexandru Dubčekovi: „Sašo, sedím tu a už je pozdě v noci... Chce se mi právě teď se s tebou poradit, jenže běda, i telefonicky se s tebou spojit už je pozdě. Své myšlenky chci přenést na papír a ani moc nedbat o uhlazování formulací...“ Ve skutečnosti dopis vznikal odpoledne a diktovalo jej celé politbyro.

reklama

Kdosi přišel na nápad, že na Dubčeka bude nejlépe jít přes city.

Aparátčíci pečlivě posuzovali, kdy volit oslovení Sašo a kdy Alexandře. O pár týdnů později, v polovině (srpna), Brežněv přešel na neosobní vykání. Těsně před invazí Brežněvovi podle jeho lékařů těžkne jazyk, zadrhává v dikci, mluví ve vysokých tónech, občas se dojímá k slzám. Objevují se první známky pozdější senility.

Měl jsem zlost, že koridory jsou úzké

Okupace Československa v srpnu 1968 byla z pohledu vojsk Varšavské smlouvy zcela jinou událostí, než jak ji známe my - přestože se odehrávala ve stejný čas a na stejném místě. A dlužno říci, že naprosto odlišným dějem se vyznačuje dodnes.

Pro sovětskou generalitu to byla jedna z úspěšných operací studené války, jakýsi opak pozdějšího debaklu v Afghánistánu.

Nižší šarže naproti tomu vzpomínají ponejvíce na "nažrané a nevděčné Čechy", kteří se dívali jakoby skrze ně a patrně zapomněli, kdo je vlastně osvobodil. Mnozí ještě v 90. letech mluvili do novin o tom, že Češi by se měli omluvit. Za co? Přece za terorizování Rusů českými legionáři v roce 1918.

Ruský novinář Leonid Šinkarjov v knize "Všecko jsem skoro zapomněl..." vysvětluje, že valná část ruské veřejnosti věří oficiální sovětské propagandě o bratrské pomoci prakticky dodnes. "Ztotožnuje se s neomylnou a vždycky spavedlivou mocí. Je podezíravá ke všemu, co nás obklopuje, co věčně číhá, o co by nás obralo. Má odvěký pocit, že nás ostatní ponižují a my jim to musíme osladit."

Ale zpět do horkého léta 1968. Velení nejprve vysílá do Prahy generálmajora Gorela, aby si v převleku za turistu město řádně prohlédl a zvážil bezpečnostní rizika.

„Neviděl jsem město ani lidi, mé myšlenky patřily jen objektům... měl jsem zlost, že koridory jsou tak úzké a těžko se tu bude projíždět s tanky.“ Generál měl pochopitelně na mysli pražské ulice - a jeho obavy byly na místě.

Provizorní latrína na Staroměstském náměstí

Češi dodnes nedoceňují, jak snadno by se dalo invazi čelit, alespoň v prvních dnech. Sověti se od počátku potýkali s obrovskými logistickými obtížemi. Zástupce velitele pro frontové zázemí Levčenko nemohl spát kvůli pohonným hmotám, které byly všechny spotřebovány hned první den, a trvalo věky, než přijely cisterny z Drážďan a Wroclavi: „Naštěstí nikdo nevěděl, že se tanky ve městech dva až tři dny nemohly hnout z místa.“

Řadoví vojáci tiše trpěli. Starší lidé na ně hleděli s pohrdáním, mládež křičela, polonahé dívky se jim vysmívaly. Rusové řešili kuriózní problémy - nejen kde se napít, ale taky kde vykonat potřebu.

Na Staroměstském náměstí najel tank nad kanál a otevřel spodní uzávěr. „Ještě že to doma nevidí,“ popsal kapitán Medveděv své pocity z provizorní latríny.

Generálmajor Ljachovskij prošel řadou konfliktů včetně Afghánistánu a Čečenska, ale nejhůře se mu mluví o invazi do ČSSR: „Víte, co nás nejvíce šokovalo? Mluvíte s někým a on se na vás dívá jako na hotovou nulu, jste pro něj, civilizovaného člověka, jakási stvoření ani ne snad třetího, ale desátého řádu. Nikdo!“

Když prý za protektorátu někam přišel Němec, lidé vyskakovali a stavěli se do pozoru, jen aby mu něco nepřelítlo přes nos. A teď když tady vejdete do krámu, prodavačka vás nevnímá vy jednoduše neexistujete. Kdybychom neměli zakázáno střílet, těžko bych se udržel - vypovídal generál Šinkarjovovi.

"Byl jsem v různých zemích, ale jen na Čechy jsem si postavil psychologickou bariéru. Nemám doma ani jednu věc české výroby, nechci, aby mi je něco připomínalo."

Odpusť nám, Praho

I když většina okupantů na Pražské jaro nahlížela z pozice staršího bratra, který toho mladšího musel umravnit, nebyli takoví všichni. Několik jedinců našlo už na konci 80. let dost kuráže, aby se omluvili: „Odpusť nám, Praho. Ne mně, ale nám všem, kdo tě přepadli,“ řekl autorovi na podzim 1989 výsadkář Něfedov.

Generál Majorov vzpomínal, jak v (srpnu) „imitoval“ popravu trojice novinářů Ostravských novin. „Dostal jsem rozkaz vás zastřelit nebo oběsit,“ oznámil dvěma mužům a jedné ženě. O třicet let později, v roce 1998, skrze Šinkarjova vzkazoval: „Paní Němcová, pane Kubíčku, pane Nelepko, prosím vás, já, starý člověk, o odpuštění za to trauma, které jsem vám způsobil.“

Společně se skupinou osmi odvážlivců, kteří na Rudém náměstí protestovali bezprostředně po invazi, tvoří tito "přátelé Československa" zvláštní skupinu lidí. Spojuje je vesměs obdiv k myšlence socialismu s lidskou tváří, který vnímali jako předobraz perestrojky, a také to, že další vývoj v ČSSR nahlíželi s nemalou dávkou naivity.

"Ti lidé byli naladěni moskevsky, sovětsky, chtěli být spolu s námi, ale my - idioti! - jsme je zapudili, a tím zahubili i sebe. Zradili jsme přátele," řekl autorovi ekonom a novinář Gennadij Lisičkin, který se v 60. let vícekrát sešel s Otou Šikem a dalšími československými reformátory.

Slavný básník Jevgenij Jevtušenko, zdrcený okupací, napsal o (srpnu) (1968) báseň, v níž mj. zaznělo: "Tanky se valí Pravdou, nikoli však tou naší..."

Mysleli jste si, že můžete všechno

Šinkarjov si v knize klade otázku, co Moskvu na pražských reformátorech nejvíce popuzovalo. A odpovídá si, že to byla podpora lidu, skutečnost, že reformy si žádala i československá veřejnost.

Sověty naprosto mátlo, že čeští komunisté nechávali média pracovat skoro bez kontroly. Neuměli si vysvětlit, že by za něčím takovým nestály rejdy imperialistů.

"Mysleli jste si, když jste vládli, že můžete dělat všecko, co se vám zlíbí," hovořil po invazi Brežněv k Dubčekově poradci Bohumilu Šimonovi. "To byla vaše hlavní chyba. Ani já si nemohu dělat, co chci."

Je ironické, že něco takového vytýkal zrovna Brežněv československým komunistům, kteří se jako první ve východním bloku dobrovolně vystavili veřejné kontrole a začali nenápadně připouštět možnost, že by se mohli vzdát monopolu moci. Moskva prostě nedokázala chápat autentickou popularitu vůdců jinak než jako svévoli a morální poklesek.

Brzy se s touto podporou ovšem naučila počítat. Nesestavila okamžitou "revoluční vládu" složenou z kolaborantů, jako o 12 let dříve v Maďarsku, nýbrž nechala tehdejší vedení u moci ještě skoro rok.

"Znormalizovali" jsme se už celkem ochotně sami.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama