Za zážitek života po smrti prý může zvýšená aktivita mozku. To ale neznamená, že život po smrti není | Reflex.cz
reklama
nahoru

Za zážitek života po smrti prý může zvýšená aktivita mozku. To ale neznamená, že život po smrti není

Jan Jandourek16. srpna 2013 • 00:15
Za zážitek života po smrti prý může zvýšená aktivita mozku. To ale neznamená, že život  po smrti není
posmrtný život
• foto: 
Profimedia.cz

Jako vždy věta začíná: američtí vědci zjistili. V tomto případě američtí vědci zjistili, že za pocity lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti, může elektrická aktivita, která se objevuje v posledních okamžicích života mozku. To může podle vědců vysvětlovat světlo, o kterém mluví lidé, kteří přežili klinickou smrt.

reklama

O posledních objevech ohledně klinické smrti informoval zpravodajský server stanice BBC. Tato práce může ovlivnit lékaři přijímanou teorií o konci činnosti mozku ve stavu klinické smrti. Je třeba dodat, že takzvaná klinická smrt ještě není to, co bychom označili za „skutečnou“ smrt. Biologická smrt je skutečný konec organismu, rozklad. Zde jde pouze o zastavení tělesných funkcí a člověka či jinou živou bytost je možno s trochou štěstí ještě vzkřísit.

Mnoho lidí si myslí, že mozek je po klinické smrti neaktivní nebo hypoaktivní, tedy s nižší aktivitou, než ve stavu probouzení. „Ukázali jsme, že to tak není, říká autorka studie Jimo Borjiginová z univerzity v Michiganu.

Lidé, kteří se dostali z téměř beznadějného stavu, často popisují dojem výrazného světla a „mimotělesné“zážitky, za které podle vědců právě může nejspíš elektrická aktivita mozku. Vědci provedli průzkum na skupině devíti krys. V třicet sekund trvajícím časovém úseku kdy srdce přestalo bít, naměřili prudký nárůst vysokofrekvenční mozkových vln. Je pravděpodobné, že to tak bude i u lidí, ale z etických důvodů je otázka, kdy se k takovému výzkumu přistoupí.

V čem je problém zážitků klinické smrti? Především v tom, že se vlastně o smrt v pravém slova smyslu nejedná. Je to pouze stav smrti blízký a ještě nedošlo k rozkladu mozkových buněk. Na argumentech, že takový člověk není skutečně mrtvý a nedá se tak dokázal žádný posmrtný život, není nic nového. Zajímavé přece je, že v hraničním stavu, v jakém se umírající člověk nachází, se odehrávají jevy, které bychom původně neočekávali. Zdá se tedy, že se tu vyvrací stanovisko naivního materialismu, že kde není hmota, není žádná duše.

Krysy zatím nic nedokazují

U nás kdysi zážitky „života po životě“ zpopularizoval americký psycholog Raymond Moody. Jeho nejslavnější kniha Život po životě tu vyšla nejdříve v samizdatu, po revoluci pak s dalšími díly také tiskem. Před třemi lety poskytl Raymond Moody rozhovor Reflexu. Vyrovnával se tam i s námitkou, kterou často vznášel i redakční kolega J. X. Doležal, že se jedná právě o jevy způsobené nedostatkem kyslíku. Podle Moodyho byly ale podobné jevy zaznamenány i u lidí, kteří neumírali a seděli u lůžka nemocného.

Pro mnoho lidí měl popis zážitků kolem klinické smrti význam duchovní a náboženský a byl inspirací. Lidé najednou viděli, že svět není takový, jako tomu věřila naivní materialistická výchova, jak byla poskytována na komunistických školách. Přesto nejsou tyto zkušenosti žádným důkazem života po smrti, protože ti lidé ve skutečnosti mrtví nebyli. Dostáváme se tady pouze k jakési hraniční situaci, která může zpochybnit naše běžné vidění světa. Asi tak jako je tomu v případě různých terapeutických praktik u holotropního dýchání nebo u uživatelů drog navozujících změněný stav mysli.

Nové pokusy na krysách tak ani nedokazují ani nepopírají, že lidský život nějakým způsobem po smrti pokračuje. Pouze nám otevírají nové prostory, abychom věděli, že člověk je složitější bytost, než jsme si mysleli a že jeho fyzické a duševní hranice jsou mnohem dále, než jsme tušili.



Klíčová slova: posmrtný životkrysysmrtduchmozeksvětloinfoxinfo x



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama