Erdoğanova pomsta: sbohem, rozumné Turecko | Reflex.cz
reklama
nahoru

Erdoğanova pomsta: sbohem, rozumné Turecko

Daniel Deyl7. srpna 2013 • 18:00
Erdoğanova pomsta: sbohem, rozumné Turecko
Turecko
• foto: 
Reuters

Turecký premiér se utrhl ze řetězu. Vládne pomocí policie a zavírá odpůrce po stovkách, včetně dosud nedotknutelných armádních špiček. Jeho země na cestě ke slušným poměrům řadí zpátečku.

reklama

Vidina Turecka jako stabilní, civilizované země, jež úspěšně plní roli mostu mězi Evropou a Asií, se tento týden notně zamlžila. Stovky domnělých i skutečných odpůrců vlády premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana si v pondělí vyslechly verdikt "vinen" z přípravy puče, jenž měl premiéra odstavit od moci. Případ známý jako aféra Ergenekon se táhl šest let a výsledek i načasování jeho rozuzlení pozoruhodně hrají Erdoğanovi do ruky.

Mezi usvědčenými, kteří nyní čekají na rozsudek, je mnoho prominentů včetně generálů ve výslužbě Veli Küçüka a Ilkera Basbuga, někdejšího vrchního armádního velitele. V případu Ergenekon (což je v původním významu mýtické údolí, jež má pro Turky podobný význam jako pro Čechy Blaník) bylo obviněno celkem 275 lidí, mezi nimi vlivní žurnalité, bankéři i mafiáni. Nejvyšší váhu však má usvědčení dvou řečených generálů. Je to výsledkem jednoho z mnoha kol dlouhodobého boje o moc nad Tureckem. Na jedné straně stojí armáda, na druhé civilní vlády země.

Armáda v roli dohlížitele nad civilní správou plnila tři základní úkoly: zaprvé, chránila zemi před případou sovětskou agresí. Zadruhé, dbala na přísně ateistický charakter tureckého státu, jehož populace je drtivou většinu muslimská. Zatřetí, neméně pečlivě dbala na to, aby ze své pozice těžila ekonomicky; jinými slovy, kde se šustly nějaké peníze, nebyli vojáci nikdy daleko.

Když se vláda odchýlila od kursu, jenž generálům z toho či onoho důvodu nevyhovoval, neváhali použít sílu. Za posledních padesát let to udělali třikrát nebo čtyřikrát (podle toho, jestli počítáte rok 1997, kdy armáda donutila odstoupit vládu, aniž by sama přímo převzala moc). Není divu, že takové uspořádání našlo příznivce i odpůrce.

Na vládu Erdoğanovy "mírně islamistické" strany AK zahlížela armáda od samého počátku a premiér se chlácholením zrovna nepřetrhl. Jednou řekl, že by ženy klidně mohly nosit muslimské šátky, jindy se vyslovil proti pití alkoholu; hrozba plíživé islamizace režimu visí ve vzduchu již od roku 2003, kdy se AK ujala vlády poprvé.

Zatímco však v prvních letech vlády Turecko vehementně usilovalo o vstup do Evropské unie, dnes již Erdoğan nepokrytě říká, že Evropa potřebuje Turecko více než Turecko Evropu. Má k tomu nejméně dobré důvody: zaprvé, evropští politici Turky opakovaně uráželi a priori odmítavým postojem k možnosti vstupu Ankary do Unie. Zadruhé, ekonomická situace EU posledních let nijak zvlášť nikoho zvenku neláká - zejména, pokud jejich vlastní ekonomika roste tempem až sedmi procent ročně.

Jestliže tedy v prvních letech své vlády měl Erdoğan důvod nijak islamistickou stránku své vlády nezdůrazňovat, dnes mu v tom nic nebrání. A tak se činí: před dvěma lety nechal například uzákonit, že alkohol se smí pít až od 24 let (letos zákon padl). Na jaře letošního roku přišel s plánem obnovit budovu kasáren z dob Osmanské říše - a v ní umístit nákupní středisko - na místě istanbulského parku Gezi.

Tento plán spustil koncem května masové protesty. Erdoğan je nechal potlačit pěkně po turecku brutálními policejními zásahy. Od té doby jsou všichni nervózní: lidé i policie, vláda a především zahraniční investoři. A to je kámen úrazu i pro Erdoğana samotného.

Napřesrok totiž musí, jak mu velí stanovy jeho strany, opustit premiérský post a podle všeho se chce stát prezidentem. Hodlá dokonce po putinovsku coby hlava státu převzít podstatně více pravomocí, než bylo dosud zvykem (že by Turecko kleslo tak hluboko, že by prezident svoje ústavní pravomoce libovolně překračoval, jako se tomu děje v jiných polocivilizovaných zemích, se snad nestane). Vtip je v tom, že musí být nejdříve zvolen. Zatím by to neměl být problém, protože jej i po deseti letech u moci kladně hodnotí přes 60 procent voličů.

Aby to však vydrželo, nesmí Turecko postihnout ekonomický propad, jenž by lidi obrátil proti dosluhující vládě. A tady je problém: turecký HDP loni narostl jen o 2,2 procenta. Ve srovnání s relativně tučnou nedávnou minulostí (ještě v roce 2011 to bylo sedm procent) to představuje nepěkný trend. Turecko proto nutně potřebuje investice ze zahraničí; ty může získat jedině ve chvíli, kdy bude vnímáno jako stabilní země. Již dnes přitom píše britský ekonomický deník Financial Times, že soukromý kapitál kategorie private equity (nejcennější a na stabilitu prostředí nejcitlivější) se za současného stavu z věcí do Turecka nehrne.

I proto potřebuje Erdoğan vyřešit současné trable co nejrychleji. O tom, jakou cestu k tomu zvolil, se z první ruky dozvědělo oněch 275 obviněných z kauzy Ergenekon. Pokud se v nastoupeném kuŕsu nic nezmění, snadno může dojít k paradoxnímu stavu, že prodělají všichni zúčastnění - počínaje globálními kapitalisty přes obyčejné Turky až po Erdoğana samotného.

 

Daniel Deyl


Klíčová slova: ErdoganpremiérEgyptprotesty



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama