Tisíc let jsme měli panovníka. Tak proč se k němu nevrátit? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Tisíc let jsme měli panovníka. Tak proč se k němu nevrátit?

Lubomír Heger2. srpna 2013 • 06:00
Tisíc let jsme měli panovníka. Tak proč se k němu nevrátit?
františek josef
• foto: 
Profimedia.cz

Před sto lety, v létě 1913, by skoro nikoho v Evropě nenapadlo chtít zrušit monarchii a nahradit ji republikou. Nenapadlo by to ani muže, který to v českých zemích nakonec udělal - Tomáše Garrigue Masaryka. Někde se zachovali podobně jako Masaryk, jinde nikoli. Tam, kde si monarchu ponechali (Británie, Skandinávie, Benelux atd.), na tom velmi slušně vydělali.

reklama

Čím? Třeba tím, že monarcha za války zosobňoval odpor proti nepříteli, a to i v exilu, jako třeba norský král Haakon VII. Taky Britové od královské rodiny čerpali sílu a inspiraci pro své slavné vítězství nad Hitlerem. Kdyby na Pražském hradě ve 30. a 40. letech letech sídlil panovník, a nikoli volený zástupce Edvard Beneš, těžko si lze představit, že by podepsal mnichovskou dohodu a později rezignovaně odevzdal vládu do rukou komunistů.

Přesto byl asi rozpad monarchií v této části světa nevyhnutelný. První světová válka, matka všech katastrof, způsobila tehdejší populaci střední Evropy - která žila již sto let v míru a věřila, že války jsou překonané - nepopsatelný šok. Hledalo viníka a nalezlo jej v panovnících, kteří je do vyhlazovací mašinérie zavlekli. Habsburkové to měli spočítané nejen v Československu, ale i v Rakousku, kde se potomek císařského rodu dodnes nesmí ucházet ani o volený úřad hlavy státu.

Vybrat si republikánské zřízení bylo v roce 1918 logickým krokem, ale byl to chybný krok. Koneckonců Masaryk ještě v roce 1917 uvažoval o tom, že o převzetí české koruny požádá někoho z evropských panovnických rodů, neboť monarchii si stále přála většina Čechů. Na osudné křižovatce nakonec otočil volantem jinam a vyslal zemi po cestě, která se tehdy zdála širší a modernější. Kdo mohl tušit, že dálnice končí útesem?

Šest zemí, jedna hlava státu

Otázka zní - můžeme se před onu křižovatku vrátit? Odpověď - můžeme. I když to patrně neuděláme. Měli bychom ale vědět, že potíž nespočívá v nedostatku monarchů, z kterých bychom si mohli vybírat, jak se řada lidí domnívá. Nebyli bychom navíc ani první zemí v moderních dějinách, která se k monarchii vrátila.

Pomineme-li Norsko, které si v roce 1905 zvolilo za panovníka dánského prince, Španělsko instalovalo v roce 1975 na trůn Juana Carlose I., jehož děd Alfons XIII. v roce 1931 po vítězství republikánů odešel do exilu. Důležité bylo, že Alfons nikdy oficiálně neabdikoval.

To ovšem poslední rakouský císař Karel I. také ne. Teoreticky tak jeho vnuk, arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, představuje nejlegitimnějšího následníka českých králů. Fakticky samozřejmě není mnoho důvodů, proč chtít na uprázdněném trůně zrovna Habsburka. Nejlepším z těchto důvodů by snad mohl být úspěch Černo-žluté aliance v Rakousku, která navrhuje jednoho panovníka pro všechny nástupnické státy bývalého Rakouska-Uherska.

INFOBOX

Kdo by mohl být českým králem?

Karel Habsbursko-Lotrinský - vnuk posledního rakouského císaře Karla I. a syn Oty Habsburského

někdo z rodu von Hohenberg - potomci zastřeleného (v Sarajevu) vévody Františka Ferdinanda a české šlechtičny Žofie Chotkové, jejíž rodokmen sahal až ke Karlu IV.

Jaroslav Lobkowicz - potomek starobylého rodu, který byl spřízněný i s Přemyslovci

Karel Schwarzenberg - potomek starobylého rodu, který se do Čech přistěhoval po Bílé hoře

Zdeněk Sternberg - potomek rodu, který byl v českých zemích na vrcholu před Bílou horou

Hugo Mensdorff-Pouilly - jeho prapraděd se oženil se sestrou matky královny Viktorie, takže je příbuzný s Alžbětou II.

Geniální nápad! Šest států by si zachovalo suverenitu a zároveň by jim odpadla starost s volbou nejrůznějších Zemanů, Gašparovičů, Pahorů (Slovinsko), Jánosů Áderů a dalších expremiérů či bývalých vysokých politiků. Ti se dnes tváří nadstranicky jako Mahátma Gándhí, fakticky jsou však srostlí s mateřskými politickými stranami, které mnohdy pomáhali zakládat.

Jak z tohoto bahňáku vytháhnout kapra, který nepáchne? Jedině volbou monarchy. V dávnější minulosti nebyl takový krok ničím výjimečným. S přerušením následnictví počítá i Zemské zřízení království českého z roku 1500, jakási staročeská ústava, podle níž se má o nového monarchu postarat zemský sněm.

V dnešním jazyce parlament. Tedy naši volení zástupci. My. Řečeno slovy Maxe Webera: "Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad ve státě jednou provždy obsazen."

Víme koho, víme jak, jen možná nevíme dost dobře proč.

A proč ne?

Častou námitkou je, že královská rodina může poslat na trůn úplného idiota. Ano, může. Fakticky se to však neděje. Jako příklad bývá uváděn Ferdinand I. (řečený Dobrotivý), jenž byl donucen abdikovat v roce 1848. Ferdinand ovšem nejspíše hloupý nebyl (i když tak mohl působit) a v českých zemích byl velmi oblíben (často pobýval v Praze).

Navíc volený úřad není žádnou zárukou, že se v čele státu neobjeví někdo, kdo si občas poplete spoluobčany se svatebčany, jak se stalo Ivanu Gašparovičovi.

Vážnější námitka zní, že případná volba panovníka parlamentem není v principu odlišná od nepřímé volby prezidenta. Samozřejmě, že je. Volba monarchy by se konala jen jednou, o zbytek by se postaralo dědičné právo. V nejdůležitějších, tedy rodinných záležitostech ho bez problémů uznáváme, proč bychom neměli ve státních?

Nejčastější námitka, že konstituční monarchie jsou přežitkem feudalismu, je absolutním nepochopením jejich pravé funkce. Argument je tak rozšířen asi proto, že jazyk vlastně nemá ta správná slova pro pojmenování skutečné role monarchy - reprezentovat zemi. Co to vlastně je??

Snáze se najde odpověď na otázku, co to není. "Když se lidem zakazuje ctít krále, ctí místo toho milionáře, sportovce či filmové hvězdy, nebo rovnou prostitutky a gangstery," napsal irský spisovatel C. S. Lewis. Díky tomu dnes Česko lépe reprezentuje Jaromír Jágr, než jeho skutečný prezident. Nebylo tomu tak vždy.

Masaryk či Václav Havel v sobě měli jakýsi majestát, který vlastencům a politicky uvědomělým jedincům umožňoval identifikovat se s hlavou státu, což je v životě zmíněných lidí velmi důležité. Naopak Klement Gottwald či Gustáv Husák u nich vyvolával bolehlav. Správný monarcha - Juan Carlos I. či Alžběta II. - tento problém vyřeší na desítky let dopředu.

Fakt, že úřad je nevolený a monarcha pouze ceremoniální postavou, je ve skutečnosti největší devízou celého systému. Nelze si ani představit, že by Juan Carlos podepisoval nějaké amnestie či uděloval milosti. Monarchismus má vlastně samé výhody. Přesto se jeho návrat do těchto končin asi konat nebude.

Nejblíže jsou obnově v Srbsku

Černo-žlutou alianci v Rakousku podporují řádově stovky lidí. Monarchistickou stranu Koruna Česká volilo v posledních volbách asi čtyři tisíce občanů. Většina lidí si vlastně ani nepřipustí, že volat po návratu monarchie nemusí být bohapustá recese.

O trochu lépe smýšlejí o panovnících v Německu. Návrat krále by si podle nedávného průzkumu přála asi pětina Němců, ve skupině do 24 let dokonce třetina. Nejblíže restauraci monarchie jsou v Srbsku - zde má toto hnutí podporu až 40 procent obyvatel.

Od osudného Masarykova rozhodnutí uplynulo 95 let - ani ne desetina z naší 1100 let dlouhé historie - ovšem za tuto dobu se poslední plamínky nadšení pro panovníka podařilo dokonale uhasit.

Snad je to tím, že i kdyby na trůn nastoupil samotný Karel IV., stejně by Češi vynaložili zdaleka nejvíce energie na to, jak mu těch 32 let na Hradě pořádně otrávit řečmi o tom, že je třeba zrušit monarchii.



Klíčová slova: info xinfoxmonarchieKrálevropa



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama