Najela na Letné do lidí. Komunisté nařídili médiím mlčet. Ale šuškandu stejně nezastavili… | Reflex.cz
reklama
nahoru

Najela na Letné do lidí. Komunisté nařídili médiím mlčet. Ale šuškandu stejně nezastavili…

STANISLAV DRAHNÝ30. července 2013 • 00:15
Najela na Letné do lidí. Komunisté nařídili médiím mlčet. Ale šuškandu stejně nezastavili…
foto: Facebook

Před čtyřiceti lety, přesně 10. července 1973, se stala věc v Česku nevídaná. Dvaadvacetiletá Olga Hepnarová najela s vypůjčeným nákladním vozem Praga RN do davu lidí čekajících na tramvajové zastávce. Udělala to úmyslně, aby se pomstila společnosti za křivdy, které na ní ostatní lidé údajně páchali.

reklama

Stalo se to na pražské třídě Milady Horákové (tehdy se jmenovala Obránců míru). Při následném masakru zahynulo celkem osm lidí. Dalších šest bylo těžce zraněno, šest lidí bylo zraněno lehce.

Píše se o ní až nyní

Trochu zvláštní – a přitom jasné proč – je, že se dnes v rámci čtyřicátého výročí napsalo o Olze Hepnarové a jejím zoufalém zločinu nekonečně více článků, než v době kdy toto téma bylo aktuální. Nepříjemného propagandistického podtextu události si byli komunisté dobře vědomi. Když se úřady dozvěděly o velikosti masakru, okamžitě zakázaly, aby vyšetřovatelé poskytovali jakékoli informace „sdělovacím prostředkům a všem nezainteresovaným osobám“.

Celý případ tak mimo jiné ukazuje, jak se mýlí ti, kteří tvrdí, že některé (negativní) společenské jevy za socialismu neexistovaly. Dnes by po masakru, který Hepnarová způsobila, stály před věznicí štáby novinářů, kteří by se snažili zjistit cokoliv o jejích pohnutkách. Televizní diváci a čtenáři novin by se pak mohli pohoršovat, v jak hrozné společnosti to žijeme, že se vůbec něco takového může přihodit. Tehdy však Hepnarovou okamžitě policisté odvezli a dopis, který předem poslala do novin a jenž vysvětloval příčiny jejího činu, zabavili.

Pověsti a šuškandy

Jenže ta událost byla příliš silná. Zpráva o masakru se šířila převážně šeptandou, tedy jak se spisovně říká, orální cestou. Prahou kolovaly zmatené pověsti. Autor tohoto textu si dobře pamatuje, jak jeho matka přišla se zprávou o jakémsi hrozném masakru na Letné. Celá rodina se pak dohadovala, zda šlo o nešťastnou náhodu, či zda se snad jednalo o teroristický čin namířený proti komunistům. Nebo jestli řidička auta nebyla zfetovaná. Asi proto, aby podobným spekulacím zabránily, vydaly úřady v novinách druhý den po nehodě (alespoň v pražském vydání) stejnou, pečlivě odměřenou zprávu ČTK s titulkem „Tragické následky dopravní nehody“.

V úterý odpoledne nezvládla řidička nákladní automobil značky Praga RN na třídě Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7 a vjela mezi chodce, čekající na zastávce tramvaje. Následky dopravní nehody jsou tragické. Na místě zůstali tři mrtví. Vozidla pražské první pomoci, která mají stanici několik desítek metrů od místa nehody, poskytla pomoc okamžitě a odvezla 15 těžce zraněných na traumatologická oddělení pražských nemocnic. Příčiny nehody se vyšetřují.“

Jak uklidnit lid

K uklidnění šuškandy to však nestačilo. Proto ještě v pátek vyšla další zpráva: „Dvaadvacetiletá řidička z povolání projížděla krátce před 14. hodinou s nákladním vozidlem značky Praga RN třídu Obránců míru směrem ke Strossmayerovu náměstí v Praze 7. V úseku u hotelu Belveder a Veverkovy ulice vybočila z dosud neobjasněných příčin z vozovky a projela asi 20 metrů po hustě frekventovaném chodníku, kde je zároveň stanice elektrické dráhy. Protože se tento úsek poměrně prudce svažuje, byly následky tragické: na místě byli zabiti tři chodci, po převozu do nemocnice zemřeli další tři, a dále bylo sedm chodců těžce a sedm lehce zraněno. Řidička byla předběžně zadržena. První expertiza vyloučila požití alkoholu či drog, vozidlo projde detailním technickým rozborem. Po skončení vyšetřování, jež si vyžádá určitý čas, vydají příslušné orgány závěrečnou zprávu.“ V té době už samozřejmě úřady i cenzoři, kteří informace „lidu odměřovali“, věděli, že Hepnarová učinila svůj krok záměrně. Jenže kdyby to přiznali, znamenalo by to, že u nás není situace tak růžová, jak předstírali.

Otloukánek

Hepnarová pocházela z dobře situované rodiny. Její matka byla zubní lékařka, otec bankovní úředník, žili na pražském Starém městě. Tvrdila, že ji otec přísně fyzicky trestal, matka byla citově chladná a ve škole a později v zaměstnání se setkávala jen s nenávistí. Všichni se jí údajně posmívali a týrali ji.

Sama sebe pak u výslechů označovala termínem „Prügelknabe“. Pokud toto slovo napíšete do slovníku, nabídne vám jako první možnost „obětní beránek“. Správnější a přesnější je však překlad „otloukánek“. Jistou dobovou bizarností je, že svou životní situaci Hepnarová přirovnávala k postavení černochů v Americe.

Pocit, že jí svět nerozumí, ji doprovázel od dětství. Ve třinácti se pokusila o sebevraždu otravou léky, poté skončila v psychiatrické léčebně v Opařanech. Nakonec svou nenávist k lidem zformulovala do jakéhosi manifestu: „Jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec má to svědomí ničit společnost.“

Blázen prý nebyla…

V duchu této myšlenky zněla i poslední věta dopisu, který těsně předtím, než rozjela svůj náklaďák, odeslala do redakce týdeníku Mladého světa a deníku Práce: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.“ Vyšetřovatelům pak zdůraznila, že neměla v úmyslu zabít nikoho konkrétního, ale šlo jí „o princip“.

„Ti přejetí lidé jsou takzvaní prügelknabe. I já jsem podobný prügelknabe. A chci vás nyní požádat, abyste si takové lidi nepěstovali, protože když je nebudete pěstovat, nebudou myslet jako já a také tím pádem neudělají to, co jsem udělala já.“ Možná vám také připadá, že něco takového může říci jedině psychicky nemocný jedinec. Jenže lékaři, který měl pro policii vypracovat psychiatrický posudek, stačil dvacetiminutový rozhovor s pachatelkou asi čtyři hodiny po činu. Z toho, že si Hepnarová dala s některými odpověďmi na čas, usoudil, že „přemýšlela uváženě a cílevědomě“, a proto může „vyloučit jakékoliv akutní psychotické onemocnění“.

…nebo snad ano?

Média se pak o Hepnarové a jejím činu zmínila až v dubnu 1974, v souvislosti se soudem. Podle Rudého práva byl trest smrti pro mladou vražedkyni správným řešením.

…Absolutní trest, který senát vyřkl nad obžalovanou, je zdůvodněn jako jediný trest, kterým se společnost může před takovýmto jedincem chránit. Vyplývá ze zjištění, že O. Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, byla plně schopna rozpoznat vysokou společenskou nebezpečnost svého činu a nejsou tu žádné polehčující okolnosti.“

Na dotaz, zda souhlasí s požadavkem, aby byl proces znovu otevřen a ona se odvolala, Olga Hepnarová nadiktovala do soudního zápisu: „Nesouhlasím, nechci, aby návrh byl podán a nesouhlasím proto s již podaným návrhem obhájce.“ Podepsala se jménem Winiferová. Na námitku, že se musí podepsat pravým jménem, odpověděla, že nemůže, neboť je Sandy Winiferová. Kdo ví, jak upřímně to myslela.

Protože byla podle soudních psychiatrů duševně normální, její osud se naplnil 12. března 1975, kdy byla oběšena. Stala se tak poslední popravenou ženou v Československu.

Oběť své doby?

Celý příběh Olgy Hepnarové vypovídá i osudu značně duševně nestandardního jedince v totalitním státě. S odstupem čtyř desetiletí si asi každý, kdo se nad jejím krátkým životem zamyslí, položí otázku, jak se na činu, který spáchala, podílela i doba, ve které žila. Možná by se ve svobodnější společnosti setkávala s lidmi podobného zaměření a stala se třeba revolucionářkou nebo součástí nějaké teroristické buňky. Ale je také možné, že by se dostala do nějaké skupiny, která by jí socializovala…



Klíčová slova: Olga Hepnarováinfo xinfox



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama