Velehrad 1985: Den, kdy jsme vypískali komunisty | Reflex.cz
reklama
nahoru

Velehrad 1985: Den, kdy jsme vypískali komunisty

Jan Jandourek5. července 2013 • 10:10
Velehrad 1985: Den, kdy jsme vypískali komunisty
velehrad
• foto: 
Charta77.org

První masový protest proti komunistické moci v době normalizace se odehrál při velehradské pouti v červenci 1985. Věřící dali najevo, co si o režimu myslí. Stál jsem tehdy mezi nimi.

reklama

Komunisté si mysleli, že všechno mají pod kontrolou. Na velehradskou slavnost k výročí smrti svatého Metoděje v roce 885 vyslali na neděli 7. července 1985 dva řečníky, kteří ovšem ve svém úsilí moc neobstáli.

Před bohoslužbou promluvil předseda ONV Lapčík, což byl nejslavnější projev jeho kariéry. Nikdy předtím ani po tom o tom muži nikdo neslyšel, teď se stal nedobrovolnou hvězdou svébytné stand-up comedy. Lapčík začal tím, že vítá všechny na mírové slavnosti, což vzbudilo v lidu vlnu rozhořčení. Předseda svůj projev dočetl, aniž byl schopen nějak reagovat na vývoj situace.

Po něm nastoupil ministr kultury Milan Klusák. Ten by zřejmě obstál, jenže lidé už po předchozím výjevu ztratili trpělivost. Stačilo už jen to, že ministr vynechal u Cyrila a Metoděje označení "svatí" a bylo zle.

Ministr se pokoušel improvizovat, začal říkat, že je u nás svoboda náboženství, "to bychom tu přece nebyli", žoviálně se obracel na dívky v krojích: "Že je to pravda, děvčata?" Trochu dělal dojem, že je opilý. Že lidé nejsou ideologicky slepí, bylo patrné z toho, že pravoslavnému představiteli z Ruska zatleskali. Mluvil prostě jako biskup.

Soudruzi nedomysleli

Prostě se soudruzi přepočítali. Na pouť dorazilo nejméně několik desítek tisíc lidí, možná sto tisíc, možná víc. Bylo horko a čekali několik hodin. Mnozí tam byli už den předem a večer se je policii nepodařilo přesvědčit, aby opustili prostor před bazilikou.

Na klášteře visel podivný transparent s nápisem ve smyslu že nejvyšší hodnotou je mír. Ve vzduchu se vnášel vrtulník. Všichni už toho měli dost. Mezi přítomnými převládali vášniví Moraváci a Slováci. Prostě to nemohlo dopadnout dobře. Lidé pochopili, že hrají přesilovku. Přitom to nebylo nic samozřejmého.

V roce 1985 se zdálo, že je komunistický režim stále ještě při síle. Vystoupit proti němu považovali lidé za prakticky nemožné a také zbytečné. V zemi bylo kolem sta tisíce okupačních vojáků sovětské armády. Každý desátý občan byl členem komunistické strany. Vyjet na Západ znamenalo překonat nesčetně byrokratických překážek a směli jen ti, kteří neměli žádný ideologický škraloup. Režim měl pod kontrolou všechny oblasti života. A přesto právě tehdy došlo k největší demonstraci odporu proti režimu a mohla za to církev.

Už nějakou dobu předtím se připoutala pozornost veřejnosti k velehradským oslavám, protože na ně pražský arcibiskup kardinál František Tomášek pozval papeže Jana Pavla II. Svobodná Evropa to tehdy komentovala slovy, že kdyby k tomu došlo, byla by to politická senzace prvního řádu.

Pochopitelně k ničemu takovému dojít nemohlo. Komunisté měli na paměti, co stalo po papežově návštěvě v Polsku. Poláci najednou zvedli hlavy. Dva roky po zvolení Karola Wojtyly papežem vzniklo odborové hnutí Solidarita. Komunisté po celé východní Evropě byli zděšeni z toho, co se děje. Těžko by si někdo mohl představit, že by v tehdejším Československu mohlo dojít k něčemu podobnému, ale režim byl natolik strnulý, že ho děsila představa jakékoli změny.

Dobře si to pamatuji - nebyla to ušlápnutost

Atmosféra na Velehradě byla toho dne značně napjatá. To bylo něco, co provázelo tehdy všechny velké poutě. Na ně přicházely tisíce a desetitisíce lidí. Žarošice, Hostýn, Velehrad, Svatá Hora a další svatyně byly jedinými místy v celé zemi, kde se mohli masově shromáždit lidé, kteří ostentativně nevyznávali marxismus leninismus.

Stačil jeden pohled na to, aby byla vyvrácena teze učitelek občanské nauky a školitelů z agitačních středisek, že náboženství vymírá a je záležitostí starších nevzdělaných lidí.

Kolik lidí tehdy na Velehrad přišlo, se dá asi těžko odhadnout. Bylo to nejméně několik desítek tisíc lidí. Jako osobní účastník si tehdejší atmosféru dobře pamatuji. To nebyla žádná církevní ušlápnutost.

Bohoslužbu vedl kardinál papežský legát Agostino Casaroli a bylo zcela na místě, že využil veškerou církevní okázalost, takovou, která by dnes vzbudila třeba negativní emoce. Použil dlouhou kardinálskou vlečku zvanou cappa magna, která byla tak dlouhá, že ji musel nést vzadu ještě jeden bohoslovec.

Mluvil česky, což vzbudilo nadšení. Lidé jásali při Casaroliho řeči a i tehdy když kardinál Tomášek četl papežův list. Komunisté byli poníženi.
Když jsme o pár měsíců později potkali jako studenti teologie kardinála Tomáška, byl stále ještě velmi spokojen. "Viděli, jaké je skutečné smýšlení lidí," řekl na adresu vatikánských hodnostářů.

Už nemusel nic vysvětlovat a nebyl generál bez vojska. Církevní koleboranti byli pochopitelně znepokojeni. "Kdybyste viděli ty sestřičky, jak křičely a pískaly," slyšel jsem zoufat si tehdejšího královéhradeckého kapitulního vikáře a nositele Řádu za výstavbu Karla Jonáše den po velehradské pouti.
Jistě, když nastala doba, že i jeptišky stojí na barikádách, tak to znamená, že režimu zvoní hrana.



Klíčová slova: info xinfoxreflexvelehrad1985komunismuscírkev



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama