Režim Nicolae Ceausesca je historiky považován za jeden z nejbrutálnějších režimů bývalého východního bloku. Symboly dlouhých dvaceti tří let, kdy Rumunsku z největšího paláce na světě vládl Ceausescu, se stala studená topení v nejkrutějších zimách a zanedbané, psychicky narušené děti v dětských domovech. Všichni také znají popravu Nicolae a Eleny Ceausescových z prosince 1989. Málo známá je ovšem stávka horníků z roku 1977 a její děsivé důsledky. Jak prezident Rumuny za revoltu potrestal?
Rok 1977 do značné míry předznamenal Ceausescův pád, ke kterému mělo dojít o dvanáct let později v reakci na bortící se socialistické státy východního bloku. Plamen zažehla jiskra pocházející od horníků, kteří vzhledem k důležitosti uhlí jako rumunské hlavní vývozní komodity třímali v rukou relativně velkou moc.
Rozhořčení horníci z údolí Jiu po vládě žádali radikální zlepšení bezpečnosti práce spolu s modernizovaným vybavením používaným v dolech a lepší zdravotní péčí. Protest pak byl bezprostředně iniciován nedávným zhoršením všeobecných podmínek. Mimo jiné šlo o prodloužení osmihodinové pracovní doby, zrušení invalidních důchodů a zvýšení hranice odchodu do důchodu z padesáti na pětapadesát let.
Horníci si byli vědomi také faktu, že jejich situace je o dost horší než situace horníků z ostatních zemí socialistického tábora. Dostávali nižší výplatu, museli pracovat o nedělích a za nesplnění pracovních cílů byli finančně sankcionováni. Životní úroveň hornických rodin se tak nezadržitelně snižovala.
Stávka propukla 1. srpna 1977 a účastnily se jí statisíce horníků po celém Rumunsku. Místní funkcionáři byli krátce po jejím začátku zadrženi horníky jako rukojmí do doby, než s nimi bude ochoten vyjednávat sám Ceausescu, který tehdy pobýval na dovolené u Černého moře. Do údolí Jiu dorazil 3. srpna. Tou dobou byly již davy protestujících dávno infiltrovány tajnými agenty.
Prezident očekával od horníků vřelé přijetí. Toho se mu nicméně nedostalo. Na třicet tisíc z nich během jeho cesty na pódium skandovalo své požadavky. Dohadování se mezi dvěma stranami trvalo neuvěřitelných pět hodin, během kterých byl Ceausescu donucen slíbit horníkům například pětidenní pracovní týden nebo garantovanou práci pro rodiny horníků. Počáteční výhružky, jimiž se prezident oháněl, se pod tlakem protestujících rychle vytratily.
Ceausescu byl událostmi z údolí Jiu natolik otřesený, že mu po pěti hodinách na nohou museli z pódia pomáhat dva muži. Z toho, co slíbil, bylo splněno málo – na krátkou dobu se zlepšila zdravotní péče a horníci nemuseli pracovat o nedělích. Za neposlušnost měla však brzy následovat tvrdá odplata.
Vůdci stávky a její čelní organizátoři byli potrestáni mnoha způsoby. Ty, co měli štěstí, poslali dělat nekvalifikovanou práci na druhý konec Rumunska a odstřihli je tak od rodin. Další část byla rozmístěna v psychiatrických léčebnách, kde byli týráni prostřednictvím medikace. Velká část horníků pak byla propuštěna, aby je další léta sledovala a opakovaně vyslýchala tajná policie.
Nejhorší osud nicméně čekal na nejužší kruh organizátorů stávky. Otevření archivů rumunské tajné policie v roce 1989 potvrdilo, že horníci byli pod záminkou lékařského vyšetření vystaveni pětiminutovému rentgenovému záření, v důsledku čehož většina z nich zemřela na rakovinu.
Příběh rumunských horníků staví brutalitu, s jakou se Rumuni na konci 80. let vyrovnali s nenáviděným prezidentem a jeho ženou, do nového světla. Jejich smrt byla logickým vyústěním nelidského diskurzu, nastoleného jimi samotnými.
