nahoru

Deset mužů z Hradu: Václav Havel - prezident, který uměl dobře hrát v zákulisí

Josef Mlejnek ml.27. února 2018 • 06:00
Deset mužů z Hradu: Václav Havel - prezident, který uměl dobře hrát v zákulisí
foto: ČTK

Listopadová revoluce v roce 1989 vystavila Václava Havla do situace, kterou dosud neznal: musel převzít roli skutečného politika, tedy někoho, kdo oslovuje a vede masy. Existenciální pojetí veřejného působení jako „života v pravdě“ neboli tzv. nepolitickou politiku rychle vystřídala plná náměstí a boj o moc jak s končícím komunistickým režimem, tak v rámci široké protirežimní koalice. Euforie z pádu komunismu se totiž čím dál tím více prolínala s rostoucími ambicemi skupin i jednotlivců.

V době masových protirežimních demonstrací novopečený tribun lidu Havel ukul historický kompromis s pružným a vlivným komunistou Mariánem Čalfou. Zažehnal tak nejenom nebezpečí plynoucí z „kontrarevolučních“ aktivit starých struktur, ale získal též rozhodující převahu nad reálnými konkurenty v boji o vytoužený (?) prezidentský úřad, Ladislavem Adamcem i Alexandrem Dubčekem.

K vítězství nad legendou Pražského jara Dubčekem mu pomohlo i nepsané pravidlo, že když je premiérem Slovák, prezidentem musí být Čech. Stejně jako slib, že po volbách v létě 1990 se uskuteční další prezidentské volby a karty se znovu rozdají. Následovala dodnes problematická volba disidenta Václava Havla komunistickým parlamentem.

Havel a Čalfa

Po pragmatickém svazku Havel–Čalfa z let 1990–92 zůstává dodnes pachuť a neustále se vracející otázka: stálo to za to, bylo to nutné? A nezaplatili jsme všichni příliš vysokou cenu za hodně zbrklé obsazení funkce prezidenta bez významnějších pravomocí?

Vliv Václava Havla byl v revolučních dobách obrovský, postupem doby však slábl, protože narazil na fenomén politických stran. Stejně jako na každodenní (a nudnou) formu prosazování politické vůle cestou projednávání a úporného prosazování zákonů, předpisů a vyhlášek v parlamentních kuloárech, výborech i v byrokratické houštině ministerstev a úřadů. Jeho polistopadový odpor k politickému stranictví přitom nebyl momentální reakcí revolučního romantického hrdiny na byrokratizaci a jistou „normalizaci“ politického života.

Havel byl v tomto ohledu naprosto konzistentní. Již v Moci bezmocných z roku 1978 napsal: „Naše pozornost se tak nevyhnutelně obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi soudobé technické civilizace jako celku, k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetár­ní moci techniky. ... Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demo­kracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. ... Ale celý ten static­ký komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a po­liticky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyva­zujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulují­cích a expanzívních ohnisek kumulace kapitálu; ce­lý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“

Pro případ – v roce 1978 reálně nepředstavitelný – výrazného uvolnění poměrů, či dokonce pádu komunismu by podle Havla „mohl být tradiční parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí a obnovit smysl pro demokratickou diskusi. Upínat se však k tradiční parla­mentní demokracii jako k politickému ideálu a pod­léhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení,“ by bylo podle Havlova názoru „přinejmenším krátkozraké“.

Tolik Václav Havel z roku 1978. Po celou dobu svého působení v prezidentské funkci říkal v podstatě totéž. Zde se pochopitelně zásadně střetl s politikem, který volal právě po restauraci „osvědčených forem“ a stavěl se proti experimentům a třetím cestám – s Václavem Klausem.

Dva Václavové

Jenže nešlo pouze o střet dvou teorií, neboť Václav Havel se svými představami narazil i v praxi. Bez stranické podpory v parlamentu totiž dokázal prosadit čím dál tím méně. Československo se nakonec rozpadlo, jeho snaha o prosazení zákonů na podzim 1991, které měly společný stát udržet, skončila neúspěšně. Snad největší ponížení představoval pokus o jeho lynčování, když jako československý prezident při návštěvě Bratislavy v březnu 1991 zavítal na demonstraci nacionalistů.

Vznik České republiky v lednu 1993 pak znamenal postupné skomírání Havlova vlivu i étosu, i když do úřadu prezidenta se jej neodvažovala nevolit ani ODS. „Havel je v cizině nejznámější, lepšího kandidáta nemáme“ – zněl vždy hlavní argument pro jeho setrvání na Hradě. Zejména v době, kdy v Parlamentu existovala alespoň trochu konzistentní většina, se musel prezident Havel omezit na verbální kritiku poměrů a na opakování svých hlavních témat: dodržování lidských práv, zodpovědnost za svět, kritika politického stranictví, podpora (jeho pojetí) občanské společnosti. Jenže moudrost, je-li stokrát opakována, navíc stejnými slovy, začíná znít jako fráze.

Podceňovali bychom však Václava Havla, kdybychom z něj dělali pouze planého moralistu. Už za sametové revoluce projevil nečekané vlohy pro zákulisní manévrování. Po volbách 1996, které z tehdejší vládní koalice učinily koalici menšinovou, Václav Havel pochopil, že má jedinečnou šanci opět vstoupit do aktivní politiky. Vzájemná podpora Hradu, menších koaličních stran (zejména Josefa Luxe) a opozičního křídla v ODS (Josefa Zielence) nakonec vedla k pádu druhé vlády hlavního Havlova rivala – Václava Klause.

Je příznačné, že v čele kabinetu, jenž měl otevřít novou éru „očištěné“ politiky, stanul Josef Tošovský, člověk formátu Mariána Čalfy. Byl to někdejší šéf centrální banky Tošovský, na něhož až nedávno vyšlo najevo, že byl spolupracovníkem komunistické rozvědky. To ale musel tušit každý, kdo věděl, že Josef Tošovský působil před Listopadem v londýnské pobočce Živnobanky, finančního ústavu, který prováděl pro komunistický režim životně důležité bankovní operace.

Po krátké epizodě s Tošovského vládou však následovaly předčasné parlamentní volby v létě 1998 a po nich další Havlova politická porážka: opoziční smlouva dvou největších politických stran, jež přinesla i záchranu Václava Klause jako čelného ústavního činitele.

Volby 2002 sice znamenaly nástup Havlovi blízkých sil k vládě, jenže ta se ujala moci v době, kdy už si pomalu začínal na Hradě balit kufry.

Josef Mlejnek ml.




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,850
22,000
28,910
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější