Již v roce 1920 proběhlo administrativní rozdělení Ruské federace podle národnostního principu. Konkrétní formu svazku okrajových území s centrálním Ruskem představovaly autonomní národní republiky a jejich sjednocení ve federaci sovětských republik, založenou na vzájemnosti hospodářských a s ohledem na tehdejší situaci především vojenských zájmů.
V letech 1920 až 1922 vznikla celá řada autonomních sovětských republik a autonomních oblastí, jež se staly součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Už v březnu 1919 se zrodila Baškirská autonomní sovětská republika. Navrácení půdy odebrané za cara ruskými statkáři baškirským rolníkům umožnilo zdejším kočovníkům přejít k usedlému způsobu života a k zemědělství. Docházelo k zakládání baškirských škol, jichž v roce 1924 bylo na dva tisíce, a to jen prvního stupně. K Baškirské republice byl připojen Jižní Ural se svými závody.
Tataři si polepšili
Na jaře 1920 se vytvořila Tatarská autonomní sovětská republika. První sjezd tatarských sovětů zvolil republikovou vládu a usnesl se na vstupu Tatarské republiky do Ruské federace. Následujícího roku postihl Tatarstán hladomor, jenž zachvátil i další oblasti Sovětského Ruska a skosil přes pět miliónů lidských životů. Vláda RSFSR proto pomohla Tatarstánu obnovit zemědělství. Dekret Ústředního výkonného výboru (CIK) sovětů Tatarské autonomní sovětské socialistické republiky prohlásil tatarštinu za státní jazyk, zcela rovnoprávný s ruštinou. Jestliže za carismu se v celém Tatarstánu nacházelo celkem sedmdesát ruských škol udržovaných zemstvy a ani jedna tatarská (s výjimkou muslimských náboženských škol), v roce 1924 otevřela Tatarská republika 1700 škol prvního stupně s tatarským vyučovacím jazykem.
Také Kazaši se usazují
V říjnu 1920 vyhlásil I. sjezd kazašských sovětů Kyrgyzskou (dříve psáno Kirgizskou) autonomní sovětskou republiku na území Kazachstánu. Šestadvacátého srpna téhož roku byl podepsán dekret o vytvoření této republiky, k níž připadla území obývaná Kyrgyzy a Kazachy, kteří později mezi sebou provedli rozhraničení a utvořili samostatné sovětské socialistické republiky.
První dekrety kyrgyzské sovětské vlády zastavily přistěhovalectví z centrálního Ruska do Kazachstánu, což zajistilo trvalé využívání pozemků místním obyvatelstvem a Kazachům umožňovalo věnovat se místo kočování usedlému zemědělství. Kyrgyzský Ústřední výkonný výbor sovětů a rada lidových komisařů vydaly také několik dekretů týkajících se manželského práva a zrušily mnoho starých zákonů a zvyklostí, jež v kazašské společnosti udržovaly patriarchální rodové přežitky.
Pestrobarevná národnostní mozaika v Dagestánu
Dagestánskou autonomní sovětskou socialistickou republiku vyhlásili hned po skončení občanské války na I. sjezdu dagestánských sovětů v souladu s dekretem z 20. ledna 1921. Neobyčejně pestré národnostní složení Dagestánu způsobilo, že místní populace hovořila šesti jazyky a dvaatřiceti nářečími. Před nastolením sovětské moci četné národy Dagestánu neuměly číst ani psát. Roku 1924 zde existovalo již přes tisíc škol, postupně začal vznikat průmysl a zemědělství, k jehož zvelebení se zřizovaly zavlažovací kanály.
Nepřátelství s Finy neodstartovala teprve zimní válka...
… ale jeho kořeny sahaly mnohem hlouběji. Karelská komuna pracujících, vyhlášená dekretem z 8. června 1920, se v roce 1923 přeměnila na autonomní republiku. Pro Finy, kteří ugrofinské Karely pokládali za své hodně blízké příbuzné, představovala trn v oku. Na podzim 1921 vypukly na pomezí Karélie a země tisíců jezer potyčky. Sovětská propaganda zahrnovala Finsko mezi čtrnáct států účastnících se intervence v Sovětském Rusku.
V listopadu 1921 vznikla Operační skupina sovětských vojsk v Karélii pod velením Sergeje Sergejeviče Kameněva a A. I. Seďakina, mající za úkol překazit takzvané karelské dobrodružství. V bojích odehrávajících se od října 1921 do února 1922 ztratila celkem 1394 osob (352 nenávratně a 1042 činily zdravotnické ztráty: ranění, nemocní, omrzlí, postižení kontuzí).
Po zakotvení sovětské moci došlo k zužitkování nesmírných zásob karelské vodní energie a k výstavbě hydrocentrály na řece Kondě. Zrodilo se mnoho základních a středních škol s rodným vyučovacím jazykem. Před Říjnovou revolucí v Karélii téměř žádné školy neexistovaly, dokonce ani ruské!
Sovětská moc v odlehlých oblastech
V roce 1922 byla vyhlášena Jakutská sovětská socialistická republika. Za carismu do Jakutska vypovídali revolucionáře. Sovětská moc na tuto tradici nejen navázala, ale co se týče rozsahu represí, ruské cary mnohonásobně překonala.
Kromě autonomních sovětských republik k RSFSR patřily též méně rozlehlé autonomní oblasti s vlastní správou: Chakaská, Voťácká neboli Udmurtská, Marijská, Ojrotská, Komiská atd.
Hledání vyšších forem spolupráce
Postupně vzniklo šest nezávislých sovětských socialistických republik: Ruská (RSFSR), Ukrajinská (USSR), Běloruská (BSSR), Ázerbájdžánská (ASSR), Arménská (ASSR) a Gruzínská (GSSR). Každá tato republika měla vlastní armádu, peněžní soustavu apod.
V prosinci 1920 byla podepsána smlouva mezi Ukrajinskou SSR a RSFSR o vojenském a hospodářském spojenectví (o něčem takovém se dnešní Ukrajině a Rusku může jenom zdát). Některé lidové komisariáty, jako například vojenství a námořnictva, financí, dopravy, zahraničního obchodu aj., se sloučily. Podobné smluvní vztahy byly nastoleny mezi RSFSR jako největším, nejlidnatějším a nejsilnějším subjektem a ostatními sovětskými socialistickými republikami – Běloruskou, Ázerbájdžánskou, Arménskou a Gruzínskou.
Tato forma spojenectví však z dlouhodobé perspektivy nemohla efektivně fungovat. Beztak skromné hospodářské prostředky si vyžadovaly mnohem užší kooperaci. Jestliže středisko kamenouhelné těžby a hutnictví představoval ukrajinský, dnes tolik neklidný Donbas, v ázerbájdžánské metropoli Baku se nacházela hlavní základna naftového průmyslu, kdežto v gruzínské Čiatuře zase bylo centrum těžby manganu, jedno z největších na světě, a ve středoasijském Uzbekistánu a Turkmenistánu se pěstovala bavlna. Průmysl se soustředil v ruském Petrohradě.
Úspěšná činnost společné sovětské delegace v Janově a Haagu prokázala nezbytnost společného vedení zahraniční politiky.
V březnu 1922 tři zakavkazské sovětské republiky uzavřely smlouvu o vojenském, politickém a hospodářském svazku. Tak se zrodila Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika (ZSFSR), jejíž utvoření schválil I. sjezd zakavkazských sovětů a zvolil zakavkazský Ústřední výkonný výbor sovětů a radu lidových komisařů. Na předsednictvo Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK) se obrátil s návrhem na svolání společného sjezdu sovětů čtyř republik – Ruské, Zakavkazské, Ukrajinské a Běloruské –, který by posoudil otázku utvoření Svazu sovětských socialistických republik. Totéž usnesení přijaly sjezdy sovětů Ukrajiny a Běloruska.
SSSR je tady!
Šestadvacátého prosince 1922 schválil X. všeruský sjezd sovětů jednomyslně iniciativní návrh národních republik a rezoluci o nutnosti utvoření Svazu sovětských socialistických republik (SSSR).
První sjezd sovětů SSSR začal 30. prosince 1922. Generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) Josif Vissarionovič Stalin na sjezdu prohlásil: „Dnešní den je nejen dnem bilance, nýbrž zároveň dnem vítězství nového Ruska nad Ruskem starým, nad Ruskem, které bylo četníkem Evropy, nad Ruskem, které bylo katem Asie. Dnešní den je dnem triumfu nového Ruska, které rozbilo okovy národnostního útisku, zorganizovalo vítězství nad kapitálem, vytvořilo diktaturu proletariátu, probudilo národy na Východě, budí nadšení dělníků na Západě, přeměnilo rudý prapor z praporu strany v prapor státní a shromáždilo kolem tohoto praporu národy sovětských republik, aby je sjednotilo v jeden stát, ve Svaz sovětských socialistických republik, předobraz budoucí Světové sovětské socialistické republiky.“
Jak je všeobecně známo, v závěru tohoto projevu se Koba mýlil. Nejenže není sebemenší náznak, že by vznikla nějaká Světová sovětská socialistická republika (jedna Evropská unie bohatě stačí!), ale po necelých 69 letech existence se rozpadl Sovětský svaz a celý východní blok. Podle sčítání měl SSSR v roce 1939 170 557 093 obyvatel, roku 1959 208 826 650, v roce 1970 241 720 134, roku 1979 262 436 227 a podle posledního censu za své existence v roce 1989 286 730 817, kdežto jeho nástupkyně – Ruská federace – jich má něco málo přes polovinu (146 544 710 v roce 2016) a vymírá.
První ústava
V lednu 1924 schválil II. sjezd sovětů první Ústavu SSSR. Každá svazová republika měla svou vlastní ústavu. Úkolem Ústavy SSSR stejně jako ústav svazových republik bylo „zajistit diktaturu proletariátu za účelem potlačení buržoazie, odstranění vykořisťování člověka člověkem a uskutečnění komunismu“.
Podle svazové ústavy představoval nejvyšší orgán SSSR sjezd sovětů Svazu. V období mezi sjezdy byl vrcholným orgánem sovětské moci Ústřední výkonný výbor (CIK) sovětů, skládající se ze dvou komor: Sovětu Svazu a Sovětu národností. Všechny republiky, nehledě na počet jejich obyvatel, byly oprávněny vysílat do Sovětu národností stejný počet delegátů. Svazové a autonomní republiky měly své rady lidových komisařů (sovnarkomy). Ústava sice poskytovala aktivní a pasívní volební právo do sovětů všem občanům bez rozdílu pohlaví, rasy, národnosti a bydliště, kteří ke dni voleb dosáhli osmnácti let, avšak současně zbavovala volebního práva občany používající námezdní práce, obchodníky, duchovní, bývalé policisty a četníky, takže s proklamovanou rovností to nebyla taková sláva. To, jak v Sovětském svazu dopadli příslušníci „vykořisťovatelských“ tříd, mnozí carští důstojníci a představitelé minulého režimu, není tajemstvím.
