nahoru

Před 100 lety vznikla v Sovětském Rusku obávaná organizace čeka

Jaroslav Šajtar19. prosince 2017 • 10:00
Před 100 lety vznikla v Sovětském Rusku obávaná organizace čeka
foto: Profimedia.cz

Dvacátého (podle juliánského kalendáře 7.) prosince 1917 vznikla Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotážemi (VČK – Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrrevoljucijej i sabotažem), zkráceně čeka, oficiálně „k obraně diktatury proletariátu a k ochraně všech revolucí vydobytých vymožeností“, kterou Josif Vissarionovič Stalin nazval „neúnavným strážcem revoluce, taseným mečem proletariátu“.

V jejím čele stanul fanatický čtyřicetiletý bolševik a blízký spolupracovník Vladimíra Iljiče Lenina, s nímž se znal od roku 1906, Felix Edmundovič Dzeržinskij (polsky Feliks Dzierżyński). Pocházel, což zní jako paradox, z polské zchudlé šlechtické a katolické rodiny a před únorovou revolucí strávil devět let v carské katorze. Jako správný ruský revolucionář z povolání střídal pobyty ve vězení s životem na útěku či ve vyhnanství. „Ustat ve svém boji mohu jen v hrobě,“ napsal o sobě. „Zde, ve vězení, bývá zle, bývá tu hrozně, ale přesto, kdybych měl možnost začít všechno znova, jednal bych právě tak, jak jsem jednal.“

Kam se hrabala carská ochranka

„Železný“ nebo také „krvavý“ Felix“, jak mu výstižně přezdívali, jehož heslo „Chladná hlava, horoucí srdce, naprosto čisté ruce“ zdobilo rovněž služebny naší předlistopadové Veřejné bezpečnosti, záhy nastolil v zemi sužované oboustranně nesmírně krutou občanskou válkou, jejíž hrůzy ještě umocnila zahraniční intervence, takový teror, že metody carské ochranky se ve srovnání s ním jevily jako dětské škádlení. Na rozdíl od ochranky se ovšem čeka nemusela v podstatě nikomu zodpovídat. Zatýkala podezřelé, vedla soudní tribunály a vynášela rozsudky. Ty hrdelní – již během občanské války velmi časté – také vykonávala. Spravovala rovněž nově založenou Hlavní správu táborů, smutně proslulý GULag. Jak se oficiálně zdůvodňovalo, v odpovědi na masový bílý teror zahájila v letech „válečného komunismu“ masový rudý teror, který si podle různých, ovšem jen velmi hrubých odhadů vyžádal životy 200 000 až půl miliónu lidí.

Hrůzná, a to ještě neúplná čísla

Provést jakoukoli aspoň trochu věrohodnou bilanci občanské války a zahraniční intervence v Sovětském Rusku je vpravdě sísyfovský, takřka nemožný úkol, což ve zvýšené míře platí právě o obětech rudého teroru. Vedoucí činitel čeky v letech 1918 až 1921, Lotyš Mārtiņš Lācis, napsal ve svém populárním přehledu činnosti čeky Dva roky boje na vnitřní frontě, že pouze za půldruhého roku (1918 a polovinu roku 1919) a jenom ve dvaceti guberniích středního Ruska („čísla, která zde uvádím, nejsou zdaleka úplná,“ přiznal skromně) VČK zastřelila bez soudu a mimo soudní rozsudky smrti 8389 lidí, odhalila 412 kontrarevolučních organizací a celkem zatkla 87 000 lidí. Pozůstalé po obětech mohlo hřát vědomí, že M. Lācis stejně tak jako mnoho starých členů Leninovy gardy byl v roce 1938, za Stalinova Velkého teroru, zastřelen.

Následovníci

V únoru 1922 se VČK přejmenovala na Státní politickou správu (GPU), již od prosince 1922 do července 1934 následovala Spojená státní politická správa (OGPU), poté až do roku 1946 lidový komisariát vnitra (NKVD), jehož Hlavní správa státní bezpečnosti (GUGB) působila v letech 1934 až 1938. Od 3. února 1941 existoval lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB). Po přejmenování komisariátů na ministerstva v roce 1946 se až do března 1953 název změnil na ministerstvo státní bezpečnosti (MGB) a do března 1954 na ministerstvo vnitra (MVD), jež poté vystřídal Výbor státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR (KGB).

Po neúspěšném srpnovém puči roku 1991 vznikla v Ruské federaci jako nástupkyně KGB Federální bezpečnostní služba (FSB).

Nástroj teroru

V roce 1933 vyšla v Praze kniha Tábory smrti v SSSR Nikolaje Ignaťjeviče Kiseljova (Gromova), bývalého pracovníka VČK a OGPU, jemuž se podařilo utéci na Západ. Podle něj zemřelo, bylo zavražděno či spáchalo sebevraždu jen v Severních táborech zvláštního určení (SLON) OGPU a pouze v letech 1925 až 1929 183 490 osob. A to tato čísla zahrnují periodu, kdy teror v Sovětském svazu ještě ani zdaleka nekulminoval, neboť „velký kormidelník“ Stalin definitivně uchvátil moc teprve v roce 1929.

Počty uvězněných a popravených začaly rapidně narůstat v souvislosti s násilnou kolektivizací a vrcholu dosáhly v období Velkého teroru. V roce 1937 bylo zatčeno 936 750 osob, z toho za kontrarevoluční zločiny 779 056. Z nich odsoudili 790 665 osob (z čehož rovných 688 000 odsoudily trojky NKVD–UNKVD), z toho k trestu smrti („vysšej mere nakazanija“ – VMN –, jak eufemisticky říkali) 353 074. V následujícím roce počet zatčených klesl na 638 509, z toho za kontrarevoluční zločiny 593 326. Z nich odsoudili 554 258 osob (z toho 413 433 trojky NKVD–UNKVD), z nichž 328 618 k VMN. Tato čísla pocházejí ze Zprávy zvláštního oddělení ministerstva vnitra SSSR o počtu zatčených a odsouzených orgány VČK–OGPU–NKVD–MGB SSSR v letech 1930 až 1953 z 11. prosince 1953. Zveřejnili je v prvním svazku Dějin stalinského GULagu, vydaném v Moskvě roku 2004.

Je smutným, avšak nezvratným faktem, že v rozsahu represí vůči vlastnímu obyvatelstvu sovětské orgány státní bezpečnosti, jejichž pracovníci se hrdě označovali za čekisty, daleko překonaly Tajnou státní policii (gestapo) a že hitlerovské Německo se, pokud jde o krutost vůči vlastním lidem, v porovnání se Stalinovým SSSR jevilo bezmála jako demokracie skandinávského typu. Přesto o tom mnozí levicově smýšlející lidé dodnes neradi slyší, třebaže odtajněné sovětské a ruské dokumenty hovoří jasně.

Čekisté za války

Podle knihy Michaila Melťuchova Stalinova promarněná šance. Boj o Evropu 1939–1941 při vypuknutí Velké vlastenecké války (22. června 1941) čítala sovětská pohraniční vojska, spadající pod vnitro, 167 582 osob a vnitřní vojska NKVD 171 900. Vojska NKVD tvořilo 14 divizí, 18 brigád a 11 operativních pluků vnitřních vojsk, na jejichž základě v Leningradském, Pobaltském zvláštním a Kyjevském zvláštním vojenském okruhu ještě před válkou začalo formování 21., 22. a 23. motostřelecké divize NKVD. Z 3 061 160 příslušníků sovětských vojsk dislokovaných v západních vojenských okruzích k 22. červnu 1941 připadlo na vojska NKVD 153 608 osob. Podle díla autorské dvojice Lev Lopuchovskij–Boris Kavalerčik Červen 1941. Naprogramovaná porážka, vydaného v Moskvě roku 2010, jich bylo nepatrně víc: 154 264, z toho 50 735 v Leningradském, 10 073 v Pobaltském zvláštním, 19 177 v Západním zvláštním, 60 052 v Kyjevském zvláštním a 14 227 v Oděském vojenském okruhu. Podrobnosti o jejich výzbroji dodnes nejsou známy.

Pohraničníci se často vyznamenali bezmeznou odvahou. Do dějin se nesmazatelně zapsala hrdinná měsíční obrana brestské pevnosti. Velitel zdejších pohraničníků poručík Andrej Mitrofanovič Kiževatov posmrtně obdržel nejvyšší vyznamenání – titul hrdiny Sovětského svazu.

Naproti tomu příslušníci vojsk NKVD se stali stejně obávanými jako nenáviděnými, a to vlastními lidmi. Spáchali katyňský masakr. Likvidovali politické vězně v oblastech ohrožených bleskovým postupem Wehrmachtu a jeho spojenců. Na počátku války se to týkalo až dvaceti tisíc osob. Když Němci odhalovali masové hroby takto povražděných a umučených, přizvali příbuzné k identifikaci obětí a těchto zvěrstev propagandisticky náležitě využili. Tentokrát totiž nemuseli ani moc přehánět.

Zatarasovací kulometné oddíly NKVD neváhaly střílet po vlastních vojácích, když se obrátili na neschválený ústup, jak si čtenáři, kteří zhlédli Annaudův film Nepřítel před branami, jistě vzpomínají. Vnitřní vojska NKVD se podílela na vysídlování celých nespolehlivých, a tudíž „potrestaných“ národů, obviněných z kolaborace s nepřítelem: povolžských Němců, krymských Tatarů, Čečenců, Ingušů, Kabardinců, Balkarů, Karačajevů, Kalmyků... I když, pravda, odsuzovat je třeba především ty, kdo tyto zrůdné rozkazy iniciovali, a ne jen pouhé vykonavatele.

Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 za Velké vlastenecké války padlo a zemřelo před umístěním v léčebném zařízení podle hlášení vojsk 18 900 pohraničníků včetně orgánů státní bezpečnosti a 20 700 příslušníků vnitřních vojsk. V nemocnicích zemřelo podle hlášení léčebných zařízení 2500 příslušníků vnitřních vojsk. Na nebojové ztráty (zemřelé na nemoci, zahynulé při mimořádných událostech, odsouzené k zastřelení) připadlo 7100 pohraničníků a příslušníků státní bezpečnosti a 6500 příslušníků vnitřních vojsk. Nezvěstných a zajatých bylo 22 800 pohraničníků a příslušníků státní bezpečnosti. Neevidované ztráty prvních měsíců války činily 12 600 pohraničníků a příslušníků státní bezpečnosti. Úhrnem tedy dosáhly ztráty pohraničníků včetně orgánů státní bezpečnosti 61 400 a vnitřních vojsk 97 700 osob z celkového počtu (zřejmě podstatně sníženého) 8 668 400 zahynulých, zemřelých a nenavrátivších se příslušníků sovětských ozbrojených sil za Velké vlastenecké války.

V západních oblastech SSSR skončení druhé světové války nepřineslo toužebně očekávaný mír. Vnitřní vojska v protipovstaleckých operacích v Pobaltí jen v letech 1941 až 1950 ztratila 533 padlé a 784 raněné. „Čekisticko-vojskové operace“ proti nacionalistům však probíhaly ještě v padesátých letech. Boje s Organizací ukrajinských nacionalistů na západní Ukrajině se protáhly až do roku 1956 a vyžádaly si desetitisíce obětí. Kolik přesně z nich bylo příslušníků vnitřních vojsk, oněch dědiců odkazu zakladatele čeky Felixe Dzeržinského, zůstává dodnes tajemstvím, je však vysoce pravděpodobné, že šly do mnoha tisíc.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,400
20,660
28,540
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře