nahoru

Femme fatale Ljudmila Pavličenková: Sovětská odstřelovačka, která dostala 309 nacistů

Zdeněk Vacek3. prosince 2017 • 15:30
Femme fatale Ljudmila Pavličenková: Sovětská odstřelovačka, která dostala 309 nacistů
foto: Archív

Studentka historie a hrdinka od Sevastopolu Ljudmila Michajlovna Pavličenková dostala díky přesné mušce i brilantní psychologii 309 nepřátel včetně 36 odstřelovačů. Spřátelila se s Eleanor Rooseveltovou, poklonu jí vysekl Charlie Chaplin, zato americké reportérky kritizovaly nemožnou sukni uniformy.

Když jde o holé přežití, musí sexismus stranou. To v Rusku platilo za občanské války stejně jako během hladomorů, kolektivizace zemědělství a hektické industrializace stalinské éry. Ale největší přínos mělo zapojení dívek a žen prakticky do všech oborů během druhé světové války. Jen v Rudé armádě jich sloužilo přes 800 000. Mnohé vynikly jako skvělé pilotky, osádky tanků, partyzánky, ale i kulometčice a odstřelovačky. Z asi dvou tisíc snajperek se vítězství dožila čtvrtina. Královnou ostrostřelkyň se stala etnická Ruska, rodačka z Ukrajiny.

Její životní příběh ověnčila řada legend. Odlišit strohá fakta od přibarvovaných a ryzí fabulace se zdá být skoro nemožné. Ljudmila Michajlovna Bělovová, jak se jmenovala za svobodna, přišla na svět 12. července 1916 v Bílé Cerekvi. Otec byl veteránem občanské války, jíž se – na straně vítězných rudých – účastnil v prestižní „čapajevské“ divizi. Stejný svazek dal o dvacet let později vyniknout jeho dceři. V dětství mívala spíše klukovské záliby a místo s panenkami trávila čas s prakem v ruce. Bavil ji prý lov drobné zvěře. Nejspíš šlo o vítané obohacení rodinného jídelníčku, vzhledem k mizérii v zásobování potravinami a hladomoru decimujícímu během její puberty rodnou Ukrajinu.

To už bylo Ljudmile šestnáct, sedmnáct a měla za sebou stěhování do Kyjeva, kam jejího otce přeložili, i nastoupení do tamní zbrojovky Arsenal na pozici brusičky, otěhotnění v patnácti letech a krátké manželství s jistým Alexejem Pavličenkem.

Odznak ostrostřelce

Vzhledem k jejímu zaměstnání, naturelu i atmosféře doby a vlivu otce ani nepřekvapí, že se nechala zapsat do střeleckého kroužku

Osoviachimu (Společnosti pro podporu obrany, letecké a chemické výstavby), tedy předchůdce masové organizace DOSAAF (Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem), vzoru našeho Svazarmu. Dívka se nadchla pro skoky padákem, což byla ve 30. letech oblíbená zábava sovětských občanů. Začátečníci se obešli bez letadel, ve městech rostly jako houby po dešti skokanské věže připomínající rozhledny. Později usedla za knipl malého letadla.

Coby nejúspěšnější absolventka kursu malorážky byla vybrána do kursu pro odstřelovače a její prsa brzy zdobil Vorošilovův odznak ostrostřelce, jak se říkávalo odstřelovačům, snajprům. Koncem 30. let dostala do rukou špičkovou zbraň své doby, jednu z prvních sériově vyráběných samonabíjecích pušek světa: SVT-38, známější pod jménem konstruktéra Tokareva.

V jedenadvaceti začala Ljudmila Pavličenková na Kyjevské univerzitě studovat historii. Osudné léto 1941, kdy jí do státnic chyběl poslední rok, trávila v Oděse. Jenže 22. června ve čtvrt na pět ráno byl Sovětský svaz přepaden třemi milióny vojáků nacistického Německa a jeho spojenců. Na Ukrajinu a Doněckou pánev útočila skupina armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta. Kyjev začala přímo ohrožovat po dobytí Žitomiru (ukrajinsky Žytomyr) 9. července.

Dva Rumuni na zkoušku

Do odvodní kanceláře Rudé armády se drobná černovláska dostavila krátce po začátku bombardování Kyjeva, když zažila útok střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka na sousední blok domů. Před komisi prý předstoupila v krepdešínových šatech, s pečlivě provedenou manikúrou i účesem a na vysokých podpatcích. Hned se hlásila jako odstřelovačka, měla přece diplom z kursu a Vorošilovův odznak pro ostrostřelce. Během svého amerického turné v roce 1942 tvrdila, že Rudá armáda tehdy neměla o ženy zájem. Musela „složit“ dva Rumuny, na něž jí ukázali. Do své celkové statistiky je nezahrnovala, šlo přece jen o zkoušku. „A připravte se na špínu za nehty,“ slyšela prý při přebírání dokumentů.

Byla zařazena k 25. divizi, nesoucí jméno hrdiny rudých za občanské války Vasilije Ivanoviče Čapajeva, který „byl vsjo vrémja v peredi“. Nostalgicky vzpomínala na předválečné zkušenosti s moderním tokarevem, před odesláním na frontu totiž vyfasovala již od roku 1891 používanou pušku Mosin Nagant. Opakovačka s pěti náboji ráže 7,62 mm umožňovala efektivní dostřel kolem půl kilometru. S půlkilovým dalekohledem, kopií optiky německé firmy Carl Zeiss, zaznamenávali odstřelovači úspěchy až na 1250 metrů.

Na mušce psovodi

Křest ohněm zažila 8. srpna, kdy Němci zaútočili na Oděsu. Ljudmilina 2. rota se nacházela ve středu první ze tří obranných linií. Nejvíce se naučila od ostrostřelce Vasilije Kovtuna. Své první dva Němce na frontě zastřelila pod jeho vedením západně od Oděsy, u obce Biljajivka. Sověti tehdy zavedli dvoučlenné týmy odstřelovače a jeho pozorovatele. Tím byl instruktor Kovtun. Nastavila si zbraň na odhadovanou vzdálenost tří set metrů, odhadla bod dopadu střely, zvážila hmotnost projektilu, intenzitu a frekvenci vlastního dýchání a odpor spouště. Když se vedoucí tříčlenné německé hlídky zastavil, stiskla spoušť. Poté složila i druhého, třetí utekl.

Hlavním úkolem odstřelovačů bylo demoralizovat nepřítele dalekonosnou palbou na zdánlivě zabezpečené cíle. V praxi to znamenalo odplazit se do úkrytu a v něm třeba osmnáct dvacet hodin vyčkávat na příležitost k jediné ráně. Ljudmila s sebou mívala často jen suchý chleba a vodu, potřebu musela vykonávat na místě. A preferované cíle? Důstojníci, specialisté zajišťující spojení mezi jednotkami a psovodi – psi totiž byli nasazováni právě k odhalení odstřelovačů. V extrémních podmínkách se průměrná životnost snajpra odhadovala na tři neděle, zajatí byli oběma stranami popravováni hned na místě.

Psychologie přežití

Pavličenková měla kromě přesné mušky především vytříbený cit pro načasování a aranžmá úderu. Aby její skrýš neprozradil záblesk a hluk výstřelu, s oblibou útočila za dělostřelecké palby nebo za bouřky. Pozornost pozorovatelů rozptylovala proužky látky povlávajícími ve větru, hodila se jí i figurína z výkladní skříně. I ona totiž musela čelit nepřátelským snajprům.

K jejím oblíbeným trikům patřilo míření nikoli na prvního muže hlídky, ale méně pozorného druhého. V napadené jednotce tím účinněji vyvolala paniku. Případně střílela do nohou, protože sténání zraněného rozptýlilo pozornost ostatních vojáků více než mrtvý hroutící se bez hlesnutí. Odstřelovačce se tak naskytly další cíle. První stovku oslavila 29. srpna. Průměr pěti obětí denně budil respekt.

Pavličenková se pořádně zapotila na malém hřbitově u sovchozu Ilčevka u strategické silnice z Vozněsensku do Oděsy. Skryta v koruně stromu začala být ostřelována dvěma nepřátelskými snajpry. Skočila ze čtyř metrů, dopadla mezi dva hroby a s ostrou bolestí v páteři zůstala ležet. Snažila se hrát mrtvou. Na ostrém slunci vydržela několik hodin bez pohybu, nechala po sobě lézt hmyz. Odplížit se odvážila až po setmění, týden pak musela zůstat o berlích. Když 9. října padl velitel roty Petrenko a instruktor Leonid Kicenko byl zraněn, narazila si lodičku pevněji na ovázanou hlavu a převzala velení.

Přes hrdinství obránců Oděsa 16. října padla. Pavličenková, evakuovaná ke zdravotnickému praporu, měla na kontě již 187 zastřelených nepřátel. Útočníci napočítali přes 17 tisíc mrtvých, Sověti tu ztratili o tisícovku méně vojáků. Na 86 000 vojáků a 15 000 civilistů se Černomořskému loďstvu podařilo evakuovat.

Pětadvacátá střelecká divize byla převelena k Sevastopolu. Nacistům na jeho brzkém dobytí nesmírně záleželo, nasadili zde šest německých divizí a dvě rumunské brigády, silné letectvo a těžké dělostřelectvo. Šlo totiž o základnu sovětských útoků na rumunské ropné vrty, pro země Osy jeden z mála zdrojů strategické suroviny. Plán na rychlé dobytí města a jeho přejmenování na Theoderichshafen však vzal za své. Obránci pod velením Ivana Jefimoviče Petrova náporu odolávali 250 dní, od 30. října 1941 do 4. července 1942.

Sověti oprášili osvědčenou taktiku z krymské války (1853–1856) – palbu z okopů v zemi nikoho, velkých jen pro jednoho střelce. Ljudmila se buď sama, nebo s partnerem-pozorovatelem ideálně nad ránem doplazila do úkrytu a na příležitost k výstřelu trpělivě čekala i den dva. S nástupem zimy bylo čekání v nehybnosti čím dál více vysilující, pětadvacetiletá hvězdná rudoarmějka ztrácela na váze, v hustých havraních vlasech se začaly objevovat první bílé. Měla na sobě kalhoty a maskovací kombinézu s kapucí, trefně zvanou močalnaja. Pomocí smyček a ok si na ni připevňovala olistěné větvičky, v zimě pochopitelně vše řádně ojíněné. I v extrémních podmínkách dokázala udržet „tempo“ jednoho dvou nepřátel denně.

Na lovu s Göringem

Tou dobou již jméno Pavličenková letělo do světa na perutích sovětské propagandy. Pokud křehká dívka vydrží extrémní zátěž, a ještě podává neuvěřitelné výkony, jak si mohou obyvatelé SSSR v týlu stěžovat na váznoucí dodávky potravin a další potíže? Mezi Němci se o ní mluvilo jako o té „ruské děvce z pekla“. Mimochodem Němci měli pro své odstřelovače vypracován motivační program: za 20 potvrzených zásahů dostávali náramkové hodinky, čtyřicet jim vyneslo loveckou pušku a po šedesáti se směli zúčastnit lovu po boku „nejvyššího říšského lovčího“, jak zněl jeden z bezpočtu titulů Hitlerova zástupce, šéfa Luftwaffe Hermanna Göringa. O skalp Pavličenkové však usilovali marně.

Sověti měli u Sevastopolu asi 235 000 vojáků, z toho tři stovky odstřelovačů s průměrným skóre 33 nepřátel – celkem tedy zlikvidovali asi 10 000 osob, prakticky celou divizi. Nejúspěšnější byla právě Ljudmila Pavličenková, povýšená na podporučici, následovaná Leonidem Kicenkem. Ten byl jejím partnerem v boji a krátce také životním. Znali se již z Kyjeva a na frontě si podali žádost o registraci svatby. Jenže v květnu 1942 Kicenko padl. Na konci téhož měsíce hrdinku vojenská rada Jižního frontu citovala ve svém rozkaze, uvádějícím skóre 257 zabitých.

Její přežití v sevastopolském pekle bylo zázrak. Pavličenková byla již počtvrté zraněna, přesunuta do polní nemocnice v bývalé továrně na šampaňské v zátoce Severnaja a v noci před vstupem útočníků do sevastopolské pevnosti ponorkou evakuována. Vzhledem k bilanci 309 potvrzených zásahů včetně 36 snajprů měla při zohlednění propagandistických účelů větší význam jako instruktorka několika desítek snajprů a hrdinka zvedající bojovou morálku na frontě i v týlu. Ostatně její 25. střeleckou divizi protivníci natolik zdecimovali, že ji Sověti rozpustili.

Lobbistkou na Západě

V roce 1942, kdy už byly v plném proudu i boje Američanů s Japonci v Pacifiku a Sověti procházeli kritickým obdobím, Ljudmilu Pavličenkovou vyslali na turné propagující otevření druhé fronty. Do Londýna letěla přes severní Afriku a v Coventry, zničeném německým bombardováním, symbolicky předala šek od sovětských občanů na jeho obnovu.

Na půdě USA pronesla projevy ve třiačtyřiceti městech. Před davem shromážděným v Chicagu provokovala slovy: „Pánové, je mi pětadvacet a dosud jsem zabila 309 fašistických agresorů. Nemáte dojem, že jste se za mou sukní skrývali příliš dlouho?“ Znechutily ji nemístné dotazy některých redaktorek, považujících za válečné strádání nedostatek hedvábného prádla na trhu. „Jedna z nich dokonce kritizovala délku sukně mé uniformy s tím, že místní ženy nosí kratší – a že prý mě uniforma dělá tlustší.“ Jestli na frontě používá make-up? „Předpisy to nezakazují, ale kdo by měl v bitevní vřavě čas myslet na to, jestli se mu neleskne nos?“

Ve Státech ji podarovali nejen „luxusním kabátkem vhodným do opery“ od odborové centrály zaměstnanců kožedělného průmyslu, ale také vypracovaným koltem. V Kanadě, kde turné pokračovalo, dostala skvostnou winchestrovku, nyní k vidění v Ústředním muzeu ozbrojených sil v Moskvě.

Pozvali ji do Bílého domu, kde poobědvala s Franklinem Delanem Rooseveltem a jeho ženou Eleanor. První dáma se rozhodla darovat sovětskému hostu civilní šaty, které prý Pavličenková oblékla místo uniformy jen při návštěvě Hollywoodu. „Lady Death“, jak se Pavličenkové na Západě přezdívalo, tam v čele celebrit vysekl poklonu Charlie Chaplin.

Zašlápnutí hadi

Krátce po skončení války se tehdy již majorka Ljudmila potřetí vdala. Dokončila studium na Kyjevské univerzitě a stala se poradkyní ministerstva vojenského námořnictva v Moskvě. Účastnila se řady domácích i zahraničních akcí. Během návštěvy Londýna v roce 1968 odpověděla Pavličenková novináři, co cítila při obraně Sevastopolu. Zabíjela prý bez zaváhání a ani později nad tím nepociťovala lítost: „Kdybyste šel se svým dítětem po cestě a uviděl na ní hada, co byste udělal?“

Sovětské ministerstvo rybolovu po hrdince pojmenovalo loď, objevila se i na poštovní známce. Živoucí legenda v 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě. Nejúspěšnější snajperka všech dob a hrdinka druhé světové války zemřela 27. října 1974, pohřbena je na prestižním Novoděvičím hřbitově v Moskvě. Před dvěma lety připomněl její příběh rusko-ukrajinský film Bitva o Sevastopol. Byl natáčen zhruba ve stejné době, kdy se o Krym místo Sovětů s Němci přetahovali Rusové s Ukrajinci.

Zdeněk Vacek




Kurzy měn
25,630
21,790
29,120
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře