nahoru

Před 100 lety začala Velká říjnová socialistická revoluce

Jaroslav Šajtar6. listopadu 2017 • 15:50
1080p720p360p

Poté, co únorová revoluce v carském Rusku svrhla samoděržaví, zrodila se Prozatímní vláda, jež zamýšlela uskutečnit demokratické reformy a také připravit volby do Ústavodárného shromáždění. Jenže jako paralelní mocenské centrum zároveň vznikaly ve větších městech sověty (rady) dělnických a vojenských zástupců, známé už z první ruské revoluce (1905 až 1907).

Z nich se zdaleka nejvýznamnějším stal sovět zrozený v hlavním městě, tedy petrohradský, jenž Rozkazem číslo 1 zbavil důstojníky v armádě veškeré autority a umožnil vytváření volených vojenských výborů, které de facto řídily veškerou činnost útvarů a svazků.

Rozklad armády

Únorová revoluce odstartovala nezadržitelný rozklad dosavadní opory monarchie – armády, čítající k 1. březnu 1917 128 206 generálů a důstojníků a 7 007 470 příslušníků mužstva. Jestliže od vypuknutí první světové války do začátku únorové revoluce dezertovalo podle údajů generálporučíka a profesora Nikolajevské akademie generálního štábu Nikolaje Nikolajeviče Golovina 195 130 vojáků, tj. v průměru 6346 za měsíc, od vzplanutí únorové revoluce do 1. (14.) srpna 1917 tento počet vzrostl na 365 137.

Přitom přesně v den zahájení Velké říjnové socialistické revoluce čítala operující ruská armáda (bez náhradních a záložních vojsk, jichž se soupis netýkal) podle výpočtů L. M. Gavrilova a V. V. Kutuzova 6 338 126 osob včetně úředníků a nájemných dělníků, tedy nejvíc ze všech států Dohody, a to navzdory těžkým bojovým ztrátám, jež od 1. srpna 1914 do 31. prosince 1917 podle zpřesněných – dodejme, že ve většině ukazatelů silně podhodnocených – údajů odboru vojenské statistiky Ústředního statistického úřadu SSSR z roku 1925 dosáhly 7 036 087 osob (626 440 padlých, 17 174 zemřelých na zranění, 2 588 838 raněných, 126 765 postižených kontuzí, 38 599 otrávených dusivými plyny, 228 838 nezvěstných a 3 409 433 zajatých). To však v poměru k počtu obyvatel (178 400 000 v roce 1914) a zmobilizovaných (15 378 000) nepředstavovalo největší ztráty ze všech účastníků konfliktu.

Materiální vybavení ruské armády se v průběhu celosvětového konfliktu výrazně zlepšilo. Před Říjnovou revolucí disponovala 10 869 lehkými a 1430 těžkými děly, 23 800 kulomety a 700 průzkumnými, bombardovacími a stíhacími letouny. Jenže jako rozhodující faktor se ukázal hrozivý úpadek bojového ducha, způsobený revolucí, všeobecnou únavou z bezprecedentního krveprolévání a agitátory. Tento žalostný stav nemohla vystihnout žádná čísla, byť na papíře vypadala impozantně.

Dvojvládí

Prozatímní vláda nedokázala platnost zhoubného Rozkazu číslo 1 eliminovat, což mělo pro další účast Ruska v první světové válce po boku Dohody, a zejména pro jeho armádu katastrofální následky. Nicméně menševiky a esery zpočátku ovládaný petrohradský sovět zatím ještě vyjádřil limitovanou podporu Prozatímní vládě; hodlal ovšem dohlížet na její politiku.

Aby toho nebylo málo, rostoucí napětí mezi Prozatímní vládou a petrohradským sovětem vystupňoval příjezd Vladimíra Iljiče Lenina, uznávaného vůdce bolševiků, do rozvráceného Ruska. Stalo se tak v dubnu 1917, kdy Lenin přicestoval z neutrálního Švýcarska do rovněž neutrálního Švédska v zaplombovaném vagónu poskytnutém německou armádou, jejíž vrchní velení zcela správně předpokládalo, že Vladimír Iljič se svými ideovými stoupenci podlomí pozice Prozatímní vlády, slibující, že dodrží závazky Ruska vůči Dohodě, a bude tudíž pokračovat v boji proti ústředním mocnostem.

Červencový nezdar

Bolševici se pokusili převzít moc již ve dnech 16. až 18. července (podle juliánského kalendáře 3. až 5. 7.).

Po zhroucení takzvané Kerenského ofenzívy, během níž se u Zborova vyznamenali českoslovenští legionáři, bolševičtí agitátoři kromě nespokojených dělníků získali na svou stranu rovněž část vojáků petrohradské posádky a námořníků Baltského loďstva z Kronštadtu. Síla demonstrací proti Prozatímní vládě dosáhla takového rozsahu, že to překvapilo dokonce i bolševické vůdce, kteří se však ani přes Leninovo naléhání zatím ještě nenechali strhnout ke konečné konfrontaci.

Jednotky věrné Prozatímní vládě sice pokus o převrat potlačily, zatkly většinu bolševických pohlavárů v čele s Trockým (vlastním jménem Lev Davidovič Bronštejn), nebo je alespoň zahnaly do ilegality (Lenin včas uprchl do Finska, od roku 1809 tvořícího součást Ruska).

Od diskreditace k sympatiím

Jelikož pokus o převrat se odehrál současně s německou ofenzívou, podařilo se Prozatímní vládě dehonestovat bolševiky coby agenty vilémovského Německa, avšak po nezdaru pokusu generála Lavra Kornilova o převrat se rozštěpené veřejné mínění znovu přiklonilo na stranu revolučních radikálů.

Konzervativně smýšlející důstojníci, ale i kadeti čím dál více koketovali s možností nastolení pravicové vojenské diktatury jako jediné alternativy k diktatuře bolševické nebo anarchii. Potlačení Kornilovova puče v září 1917, kdy se bolševici angažovali v obraně proti „kontrarevoluci“, vedlo k nárůstu sympatií vůči nim, jejichž vězněné předáky propustili z vězení. Již od konce září spěl vývoj pomalu, ale nezadržitelně k bolševickému převzetí moci.

Příprava povstání

Vliv bolševiků nejmarkantněji narůstal hlavně mezi petrohradskými dělníky a posádkou velkoměsta na Něvě. V říjnu ovládli petrohradský sovět, jehož předsedou se stal organizačně velmi schopný, ale naprosto bezskrupulózní Trockij. Lenin se rozhodl pro provedení převratu a na zasedání ústředního výboru Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (bolševiků) – SDDSR(b) – 23. (10.) října přesvědčil i dosud váhající členy vedení: Lva Borisoviče Kameněva (vlastním jménem Leo Rosenfeld) a Grigorije Jevsejeviče Zinovjeva (vlastním jménem Hirsch Apfelbaum).

V rámci petrohradského sovětu vznikl vojensko-revoluční výbor, jenž vyslal své komisaře ke všem jednotkám. Od 2. listopadu (20. října) se příprava ozbrojeného povstání stala víceméně veřejnou záležitostí, ale navzdory rostoucí hrozbě slabá Prozatímní vláda reagovala teprve večer 5. listopadu (23. října), kdy prohlásila vojensko-revoluční výbory za nezákonné, nařídila zatčení vůdců SDDSR(b) a zakázala komunistický tisk. Jenže to už byly její dny sečteny a jí oddané jednotky neměly k realizaci opožděně vydaného rozkazu dostatek sil.

Převzetí moci

Vojáci petrohradské posádky pod vedením komisařů vojensko-revolučních výborů a dělnické Rudé gardy obsazovali od 6. listopadu vládní budovy v metropoli na Něvě. Neuvěřitelně snadné převzetí moci v největším státě světa (nepočítáme-li Britské impérium) kulminovalo v noci 7. listopadu (25. října) útokem na Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády, bráněný slabými jednotkami. Revolucionáři zatkli většinu jejích ministrů. Předseda vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij sice uprchl, ale jeho pokus o organizování odporu proti bolševikům na frontě ztroskotal.

Na rozdíl od únorové revoluce nepředstavovalo uchvácení moci bolševiky žádnou masovou akci a zpočátku je neprovázelo ani žádné zvláštní krveprolití; vždyť při obsazování Zimního paláce zahynulo jen šest lidí! Paralelně probíhající všeruský sjezd sovětů převrat neprodleně schválil poté, co zástupci menševiků a pravých eserů sjezd na protest opustili. Následovalo vytvoření nové vlády – rady lidových komisařů s Leninem v čele, skládající se jen z bolševiků, kteří v následujících dnech přebírali moc i v dalších městech.

Tehdy patrně existovalo jen málo fantastů věřících, že nastolená diktatura proletariátu prokáže životaschopnost, neboť nový režim stál před obrovskými hospodářskopolitickými, vojenskostrategickými a společenskými problémy, a navíc jeho odpůrci nelenili a chystali se bolševikům postavit se zbraní v ruce.

Intervence čtrnácti států na sebe nenechala dlouho čekat.

Dva klíčové dekrety

K prvním právním aktům přijatým II. všeruským sjezdem sovětů z Leninova podnětu ihned po Říjnové revoluci – v noci 8. 11. (26. 10.) – s cílem získat podporu vojáků a rolníků patřily Dekret o míru a Dekret o půdě. První proklamace vyzývala účastníky první světové války k neprodlenému uzavření příměří a zahájení rozhovorů o spravedlivém míru bez anexí a kontribucí a demonstrovala ochotu nové, sovětské vlády takový mír uzavřít. Není sporu o tom, že po déle než tříletém válečném běsnění, jež si vyžádalo hekatomby mrtvých a milióny zraněných a zmrzačených, takový dekret mluvil mnoha lidem z duše.

Dekret o půdě představoval konkrétní revoluční akt. Vycházel z programu eserů z léta 1917, odebíral půdu včetně zemědělského inventáře šlechtě, církvi a velkostatkářům a předával ji jako státní vlastnictví k rozdělení rolníkům prostřednictvím rolnických výborů. Rolníci ovšem museli půdu obdělávat sami nebo se svými rodinami, a pokud na to nestačili, vrátit ji do společného fondu, což vyznívalo jako jakási labutí píseň někdejších občin. V oblastech ovládaných bolševiky k přerozdělení půdy došlo zpravidla do poloviny roku 1918.

Jenže rapidní propad produkce zapříčiněný rozvratem statků, a hlavně strašlivou občanskou válkou, jež svými hrůzami a následky překonala první světovou, vyústil v tlak státu na zabírání veškeré rolnické nadprodukce, v závěrečné fázi dokonce i násilné. Ačkoli v prvním porevolučním období se ještě neprosadily kolektivizační tendence, ruské rolnictvo poměrně brzy pozbylo iluze o bolševické vládě a na rozdíl od proletariátu rozhodně nenáleželo k oporám sovětské moci. Rozhodující ránu mu pak zasadila pozdější násilná kolektivizace, jež zvláště na Ukrajině a v Kazachstánu způsobila hladomor.

Pilíře sovětské moci

Říkávalo se, že sovětská moc stojí na židovských mozcích a lotyšských bodácích. Lotyšští rudí střelci společně s rudými námořníky zpočátku opravdu ztělesňovali oporu revoluce, a dokonce střežili Smolnyj, posléze se ovšem začali od nového řádu odvracet. Bývalý lotyšský střelec Jukums Vācietis se v září 1918 dokonce dočkal jmenování vrchním velitelem sovětských ozbrojených sil. Jako mnoho jiných příslušníků Leninovy staré gardy skončil v době velkého teroru, v červenci 1938, před popravčí četou.

Zastoupení neruských národností na vedoucích postech bylo – upustíme-li od politické korektnosti – skutečně alarmující. Reedice slavného díla Roberta Wiltona Poslední dny Romanovců, vydaného původně v New Yorku v roce 1920, přináší následující etnickou klasifikaci vedoucích činitelů Komunistické strany Ruska (bolševiků) v letech 1918 až 1919: „Sedmnáct Rusů, dva Ukrajinci, 11 Arménů, 35 Lotyšů a Litevců, 15 Němců, jeden Maďar, 10 Gruzínců, tři Poláci, tři Finové, jeden Čech, jeden Karait a 457 Židů.“ To posloužilo antisemitům k vytvoření pojmů „židobolševismus“, „židovské spiknutí“ apod. Boj proti nim se stal hlavním posláním ideologie nacistů, kteří ho dovedli ke zrůdné dokonalosti.

První předseda Všeruského ústředního výkonného výboru (VCIK), v letech 1917 až 1936 nejvyššího zákonodárného orgánu Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) Jakov Michajlovič Sverdlov nařídil likvidaci carské rodiny a Jakov Jurovskij řídil bestiální realizaci tohoto rozkazu, jež neušetřila ani carovy děti a služebnictvo. Co čert nechtěl, oba byli Židé, což vzedmulo další vlnu nenávisti zejména mezi monarchisticky orientovanými Rusy.

Děsivá bilance  

Patrně druhá nejkrvavější občanská válka v historii (počtem mrtvých ji zastínilo pouze tchajpchingské povstání v Číně v letech 1850 až 1864 s dvaceti až třiceti milióny zmařených lidských životů), která v Sovětském Rusku proběhla v letech 1918 až 1922, si podle různých odhadů publikovaných teprve za Gorbačovovy glasnosti spolu s oběťmie zahraniční intervence vyžádala úhrnné nenávratné ztráty ve výši dvanáct až patnáct miliónů osob (zhruba čtyři- až pětkrát víc, než stála Rusko první světová válka) včetně dvou miliónů emigrantů a 5,2 miliónu obětí hladomoru v Povolží.

Výročí VŘSR se věnuje i ve speciálu Reflexu, který si můžete objednat přes SMS. Více informací najdete zde >>>

Speciál VŘSR

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,460
21,500
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře