Josef Náhlíček skládal na dráze uhlí. Byla to těžká práce, ale Náhlíček byl všemi považován za velkého siláka. S manželkou Marií a osmiletým synem Františkem obývali malou místnost s jediným oknem v pěkném domku na adrese Záběhlice 161.
Podle pozdějších svědectví propukal často mezi manžely hlasitý nesoulad a hádky. Příčinou bylo Náhlíčkovo pití. “Rád se opíjel a zvláště v poslední době chodil domů den co den silně namožený“, píše koncem dubna roku 1908 Národní politika. Náhlíčková svému muži opilství přirozeně vyčítala (pravděpodobně slovy velmi nevybíravými a krutými). On, jak to bývá, odpovídal hrubstvím a nadávkami.
„Je však zvláštní, že nikdy svojí manželku neuhodil, ačkoli u opilce by to nebylo nic divného. Vysvětluje se to tím, že měl Náhlíček, ačkoliv byl tělesně silák, přece před svoji ráznou manželkou přímo strach a poslouchal ji na slovo. Když ho vyzvala, aby šel z hostince domů, stačilo jediné její slovo, aby zaplatil a tíhl za ní,“ píše dál list.
Poté pokračuje: „Tělem byl Náhlíček silák, ale duševně byl slaboch. Přispívalo k tomu jednak nemírné požívání alkoholu a za druhé i čtení krvavých románů, jichž byl velikým milovníkem, a které čítával dlouho do noci. O příhodách, které se v těchto románech dočítal, velice rád rozmlouval a v hostinci U hrádku, kam večer obyčejně chodíval, si jinak neříkal, než Raubíř Musolini.“
Hostinskému Jelínkovi se jednoho večera přiznal: „To já čtu při světle v noci tak dlouho až přijde to nejlepší, že až člověku vstávají hrůzou vlasy. Pak zhasnu lampu a třeba dvě hodiny o tom myslím a přemítám. A zas rozsvítím a zas čtu!“
Náhlíček působil na své okolí dojmem blouznivce. Nikdy však nejevil násilných sklonů. Také svého syna, jenž právě navštěvoval druhou třídu obecné školy, miloval. Svou ženu na slovo poslouchal. Co se tedy během dubna v rodině odehrálo?
To zůstane na věky neobjasněno.
Jisté je, že ve středu 22. dubna odešla Marie Náhlíčkova na Královské Vinohrady, aby tu vybrala ze záložny větší částku peněz a pořídila za ní nákup do domácnosti. Už v tu dobu byl prý Náhlíček rozrušen a – “skřípě zuby“ - chodil po nedaleké silnici stále nahoru a dolů. Večer se neobjevil v hostinci U hrádku, kde jinak sedával každý den. A potom, v noci, probudil obyvatele záběhlického domku šílený Náhlíčkův jekot či řev: „Lidičky, prosím vás! Zítra už nebudeme živi! Zítra jsme všichni mrtvi!“
Na prahu pokoje se objevila krev.
Sousedům stačil jediný pohled za pootevřené dveře a spěchali k místnímu strážníkovi, aby oznámili, že v jejich domě došlo ke strašnému činu. Náhlíček mezitím vyběhl z domu. Nad ránem bude nalezen na železniční trati s podřezaným hrdlem. Spáchá sebevraždu.
Druhý den kolem poledne dorazí do Záběhlic komise vedená vyšetřujícím soudcem dr. Štrobachem. Naskytne se jí příšerný obraz. Kam se úředníci podívají – všude samá krev. Na podlaze, dvou postelích, na nichž leželi zavražděný syn František a manželka Marie, na lavici, na níž rodina ještě nedávno sedala, dokonce i na stropě byly krvavé šmouhy.
„Dva obrázky, které visely vedle krucifixu, byly sňaty a zůstaly po nich jenom stopy pavučin. Byl do obraz Ježíšův a Panny Marie. Sundal je vrah sám a položil je za hlavy svých obětí. Za hlavu ženinu dal obrázek Panny Marie, za hlavičku hocha obrázek Pána Ježíše.“
Další popis Národní politiky naznačuje, jakou roli hrála v tragickém případu Náhlíčkova čtenářská záliba. „Na almárce bylo nalezeno několik sešitů románu Pražský kat, Velký sensační román a mluvnice malého Františka, do níž Náhlíček napsal: S Bohem. Josef Náhlíček. Ty peníze dejte na pohřeb. Je to 400 k. Pěknou hudbu.“
Pod postelí zabitého chlapce ležela sekerka. S ní Náhlíček hrůzný čin během spánku svých nejbližších vykonal. Jeho řádění přečkal jen jediný živý tvor: „V bytě zůstal jenom krásně barevný stehlík v kleci, který si pořád vesele prozpěvoval, ačkoliv mu nikdo po celý den nedal čerstvý zob a pití,“ uzavírá svůj referát Národní politika.
