Pouhé dva dny před Štědrým dnem roku 1910 se na Královských Vinohradech pokusila padesátiletá služka Kateřina Panáčková uškrtit domovnici Františku Jánskou.
Vše se odehrálo následovně: „Před polednem přišla Panáčková do bytu Jánské a podala jí výroční zprávu Českého ženského klubu z roku 1909 se slovy: Milostpaní vám to posílá, abyste si to přečetla. Domovnice – štíhlá a slabé postavy – vzala knížku s podivením do ruky, ale sotva se na ní zadívala, přehodila jí Panáčková přes hlavu silný provaz na věšení prádla a hned jej silně zatáhla. Při tom vztekle zasípěla: Já vás teď uškrtím!“
Obě ženy bydlely ve stejném domě na tehdejší Palackého, dnes Francouzské třídě. Další události zrekonstruoval dobový tisk takto: „Napadená domovnice zamávala rukama a klesla na podlahu zděšením a hrůzou polomrtvá. Panáčková se nad ní sehnula a začala škrtidlo utahovat, ale vtom ji chytila vzadu za sukně šestiletá dceruška domovnice a pronikavě vzkřikla: Nechte maminku! Nechte maminku!“
To bylo pro napadenou štěstím. „Panáčková ohnala se po dítěti a malinko popustila provaz. Tím se stalo, že domovnice nabrala trochu dechu a s vypětím všech sil se odplížila ke dveřím. Zde sice klesla znovu, ale nějakým způsobem – jakým sama neví – podařilo se jí stáhnouti si oprátku z hlavy, načež otevřela dveře a volala o pomoc.“
Kde se vzala zášť stárnoucí služky? Pramenila zřejmě z výtky či napomenutí, které jí uštědřil manžel napadené, domovník Jánský, když jí důrazně vyzval, aby nedělala v domě klepy a bezdůvodně nešpinila lidi. Po útoku se ovšem služka chovala podivně. „Nežli se domácí lidé sběhli, vzala Panáčková provaz a klíč od dveří a vyběhla na dvůr – zde obé odhodila a odebrala se zdánlivě zcela klidna do bytu své zaměstnavatelky, paní Vokounové.“
Zde byla vzápětí zatčena. Tvářila se však zcela nechápavě. „Služka tvrdila, že o ničem neví. Trpí prý strašlivými bolestmi hlavy a nespala celou noc. Co se dělo v bytě domovnice, o tom nemá potuchy. Lékař pan Dr. Borsony nevyloučil možnost, že Panáčková je choromyslná. Potvrdí-li se tato domněnka, bude asi služka dána do ústavu pro choromyslné.“
A nebohá domovnice, u níž dotyčný lékař shledal kromě hlubokého šoku, podlitin a oděrek v obličeji, také „v celém objemu krku neobyčejně hlubokou a širokou rýhu, z čehož zle souditi, že byla škrcena s velikou silou.“
Psychologická pomoc se v roce 1910 jaksi nepěstovala.
„Lékař ji poradil, aby ulehla.“