Patnáctého září 1916, když zuřila obrovská bitva na Sommě, druhá nejkrvavější v dějinách, němečtí vojáci ohromeně hleděli na zcela neznámá ocelová monstra valící se na ně a chrlící kulometnou palbu.
Britské zálohy, jakož i jednotky 4. armády hodlaly v pásmu nepřátelské obranné linie mezi Thiepvalem a Combles vytvořit průlom o šířce 6,4 kilometru. Deset útočících divizí mělo podporovat padesát tanků, ale technická nevyzrálost této nové, a jak se v budoucnu mnohokrát ukázalo, vskutku průkopnické a strašlivé zbraně dosáhla takového stupně, že osmnáct tanků Mk I se poškodilo ještě před zahájením útoku. Britové proto zbývajících 32 strojů rozdělili do malých skupin (největší čítala pouhých sedm tanků) a využili jejich jedinou výhodu, a to fakt, že dokázaly roztrhat drátěné překážky a vést pěchotu do německých postavení. Těžkopádné a nemotorné obludy si vedly tak skvěle, že obsadily několik důležitých bodů, na něž Britové v předchozích pěti týdnech podnikali mnoho neúspěšných útoků. Umožnily Britům postoupit do hloubky dvou kilometrů.
Přestože nasazení tanků u Flers-Courcelette vyznělo do ztracena, demonstrovaly své možnosti. Na rok sice zmizely z dějin první světové války, ale v následujícím roce zaznamenaly úspěch během britské ofenzívy 20. listopadu u Cambrai. Sil Basil Henry Liddell Hart jejich význam zhodnotil výstižně: „Zde dokázalo nasazení 378 tanků a asi 4000 tankistů asistujících pouhým šesti pěším divizím za cenu asi pětitisícových ztrát dosáhnout většího územního zisku a způsobit nepříteli větší otřes, než co se u Yprů podařilo několika tuctům divizí za tři měsíce se ztrátou 400 000 mužů.“ Celkem Britské impérium v roce 1917 ztratilo z 988 nasazených tanků 400. Německé dělostřelectvo zničilo při ofenzívě francouzského generála Nivella 52 ze 128 tanků země galského kohouta. V rozhodujícím roce 1918 se ztráty spojeneckých tanků na západní frontě vyšplhaly na 819 u Britského impéria a 440 u Francie.
Celkem vyrobily mocnosti dohodového bloku za Velké války 8188 tanků ((5300 Francie, 2818 Británie, 64 USA a jen šest Itálie). Ústřední mocnosti tuto novou, perspektivní zbraň fatálně podcenily. (V zájmu objektivity je ovšem třeba říci, že pro Rakousko-Uhersko představovala klíčové válčiště jihozápadní, italská fronta, kde potřebovalo horské dělostřelectvo; v Dolomitech by tanky operovat nemohly. Turecko a Bulharsko snad ani není třeba vzhledem k jejich technické zaostalosti zmiňovat.) Tanky z nich jako jediné vyrábělo Německo, jenže ve směšně nízkém počtu sto kusů. Zato se však dokázalo poučit a do druhé světové války vstupovalo s velice progresívní a v první fázi veleúspěšnou koncepcí Blitzkriegu, v níž hrály tanky klíčovou roli. Jméno tvůrce Panzerwaffe a autora knihy Pozor, tanky! Heinze Guderiana záhy zlověstně znělo na evropských bitevních polích.
