Devětadvacátého srpna 1526 odpoledne se u Moháče v dnešním jižním Maďarsku odehrála bitva, jež sice trvala jen asi půldruhé hodiny, zato však měla dalekosáhlé následky. Rozvrátila totiž Uherské království, jež se až dosud považovalo za hlavní ochranný štít křesťanského Západu před rozpínavou mocí muslimských Turků.
Turecký sultán Süleyman I. Kanuni (Zákonodárce), ve starší české literatuře psaný též Soliman, zvaný Nádherný, vedl osobně třináct tažení proti habsburské říši, Benátkám a Persii a za jeho panování dosáhla osmanská říše největší moci a rozsahu. Tradovalo se, že do bitvy u Moháče vytáhl až s 300 000 muži (reálné číslo je 55 000) se 160 děly, proti nimž stálo nanejvýš 25 000 uherských bojovníků s 80 děly, jimž velel statečný arcibiskup Pál Tomori a nezkušený Jiří Zápolský.
Vojenská rada, zejména hofmistr krále Ludvíka, Polák Ondřej Trepka, přemítala, zda by nebylo lepší počkat na slíbenou pomoc z Chorvatska, Sedmihradska, Čech a Moravy, ale horkokrevní Uhři se postavili proti jakémukoli odkladu. Svést bitvu doporučoval i Tomori, argumentující tím, že mezi Süleymanovými muži je stěží 70 000 vycvičených k boji a že mezi osmanskými střelci je mnoho křesťanů, se kterými se tajně dohodl. Křesťanskému vojsku se sice zpočátku podařilo odrazit a obrátit na útěk útočící Turky, ale vítězný jásot neměl dlouhého trvání. Uhři se ocitli pouze několik kroků od důmyslné léčky, již na ně Turci nastražili, a začala je kosit jejich palba. „Kdo tu nepadl na místě, zajat jest a rozkazem Solimanovým odpraven; neb jich nazítří vítěz barbarský do dvou tisíc postínati dal. Mezi jmenovanými nahoře pány českými jediný Jindřich Hložek zachoval se útěkem, ostatní zahynuli všickni: mezi sťatými Uhry byl arcibiskup Salkan, o jiných (jako byli arcibiskup Tomori a pět biskupů, magnáti Jiří Zápolský, Jan Drágfi, Ambrož Šarkán a dvanáct jiných, pak do pěti set nižších šlechticů), ví se jen to, že tu zaplatili životem hojné národa svého pychy a poklesky. Palatin Štěpán Báthory, strádaje dnou v rukou i v nohou, byl v bitvě přítomen na kočáru a vyvázl na něm záhy a šťastně,“ psal František Palacký v V. dílu Dějin národu českého.
Když mladičký král Ludvík Jagellonský viděl, že bitva je prohraná, obrátil se se svými dvořany na útěk, ale v nastalém zmatku se mu všichni až na dva – Slezana Oldřicha Cetrysa z Lorenzdorfu a Uhra Štěpána Acíla – ztratili. Ludvíka tížilo brnění, a navíc jeho kůň byl raněn. Cetrys se dokázal přebrodit na druhý břeh, ale králův kůň se i se svým jezdcem utopil. Následujícího dne o půlnoci se královna Marie dozvěděla v Budíně ohromující novinu, že král je mrtev. Říkalo se o něm, že u něj vše bylo předčasné: předčasně se prý narodil, předčasně začal mluvit, předčasně se stal králem, předčasně vyrostl, předčasně se oženil, předčasně mu narostla brada, předčasně mu vyrostly šediny a předčasně, ve věku pouhých dvaceti let, zahynul. Jeho smrtí vymřela jagellonská dynastie a v říjnu nastoupili na český trůn Habsburkové.
O bitvě u Moháče se šířily neuvěřitelné zkazky. Český šlechtic a politik Zdeněk Lev z Rožmitálu například psal již 13. září, že od hraběte ze Svatého Jiří obdržel zprávu o smrti 60 000 křesťanských a 120 000 tureckých vojáků!
Debakl u Moháče oplatili křesťané Turkům v roce 1687, kdy je na témže místě porazili Rakušané. Boj proti osmanské expanzi hraje v maďarských dějinách mimořádně důležitou úlohu. Je neodmyslitelně spjat s nejhrdinštějšími výkony v jejich minulosti a také se statisícovými oběťmi, jež v tomto zápase kříže proti půlměsíci přinesli. Z tohoto hlediska je třeba chápat naprosto oprávněný odpor premiéra Viktora Orbána vůči migrační vlně valící se do Evropy z nejrizikovějších oblastí na zeměkouli a hrozící obrátit za tupého přihlížení některých evropských předáků vniveč vše, za co naši předkové po staletí bojovali.
