Pod smluveným signálem „Nad celým Španělskem je bezoblačno“ zahájili pučisté 17. července 1936 ve Španělském Maroku povstání, jež o den později zachvátilo i Pyrenejský poloostrov. Vzbouřenecké síly zpočátku tvořili hlavně příslušníci španělských jednotek z Maroka, cizinecká legie a Maročané, což mělo obzvláště trpkou příchuť, neboť vzbouřenci hlásící se ke křesťanským hodnotám neváhali proti vlastnímu národu nasadit muslimské zabijáky, Španěly zvané Mauři.
Revoltě předcházela vyhrocená vnitropolitická situace. Roku 1931 totiž došlo k odstranění diktátora Prima de Rivery a po sesazení krále k vyhlášení republiky. V únoru 1936 vyhrála volby do parlamentu (Kortesů) lidová fronta složená z komunistů, socialistů, levicových republikánů a odborů. Proticírkevně a socialisticky orientovaný program Azañovy vlády zákonitě vyvolal v tradičně silně katolické zemi napětí, jež houstlo úměrně tomu, jak ve Španělsku zuřila anarchie.
Povstalci pod velením generála Moly záhy ovládli třetinu Španělska a 30. července 1936 zformovali v Cádizu juntu reprezentovanou generálem Franciskem Frankem y Bahamonde. Klíčovou roli sehrála přeprava pučistických vojsk na kontinent německými a italskými letouny. Pomoc obou diktátorských režimů – hitlerovského Německa a Mussoliniho Itálie – také rozhodující měrou přispěla k Frankovu vítězství, zatímco dvě nejsilnější evropské demokratické velmoci – Británie a Francie – nečinně přihlížely a prosazovaly zásadu nevměšování. V říjnu 1936 nacionalistická vojska ohrožovala Madrid.
Schopnost republikánů klást účinný odpor oslabovaly rozbroje mezi Kominternou, anarchisty a trockisty. V dubnu 1938 nacionalisté rozťali republikánské území vedví, 23. Prosince zahájili generální ofenzívu, 26. ledna 1939 obsadili katalánskou metropoli Barcelonu a 28. března jim „pátá kolona“ vydala Madrid. Prvního dubna ohlásil Franco konec války a své vítězství. Francouzské hranice překročilo 400 000 uprchlíků.
Zdaleka největší pomoc rebelům poskytla duceho Itálie: úhrnem 72 827 osob, 1930 děl, 157 lehkých tanků, 3436 kulometů a 10 135 motorových vozidel. Zahynulo 3819 italských vojáků a 11 186 utrpělo zranění (jiné zdroje ovšem uvádějí až 6000 mrtvých). Na vrcholu svého angažování měli Italové ve Španělsku 50 000 osob, čtyři divize, 600 letounů, 150 tanků a 800 děl. Němci poslali do Španělska celkem 15 990 osob včetně civilistů a 200 tanků. Početně největší kontingent vyslali Maročané: 75 000 osob. Portugalských dobrovolníků (viriatos) bylo prý až dvacet tisíc. Generál O’Duffy velel 600 irských dobrovolníků. Francouzské pravicové dobrovolníky vedl plukovník Courcier a v malé míře se objevily rovněž skupinky rekrutující se z ruské bílé emigrace, rumunské Železné gardy a Jihoameričanů.
Republikánům pomáhal zejména Sovětský svaz, který jim dodal 347 tanků, 60 obrněných aut, 1186 děl, 20 486 kulometů, 497 813 pušek, 862 milióny nábojů, 3,4 miliónu granátů, 110 000 leteckých pum, čtyři torpédové čluny a vyslal do Španělska 3000 dobrovolníků – poradců, letců, tankistů, námořníků a dalších –, z nichž 189 zahynulo a zůstalo nezvěstných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 59 dobrovolníků včetně 35 letců a leteckých poradců, z nichž však někteří později skončili před popravčí četou. Spíše symbolicky (dvacet tisíc pušek, 28 miliónů patron a osm baterií), zato však morálně velmi vydatně Španělské republice pomohlo Mexiko generála Lázara Cárdenase y del Río, jenž po porážce nabídl republikánským emigrantům azyl.
Země na Pyrenejském poloostrově se přeměnila v ohromné cvičiště, na němž si antagonistické strany zkoušely nejnovější techniku, ověřovaly její možnosti a na základě poznatků ji zdokonalovaly a nabyté zkušenosti aplikovaly ve svých vojenských doktrínách. Ne nadarmo prohlásil generál Wehrmachtu Walther von Reichenau již v létě 1938, že „Španělsko se stalo pro Německo vysokou školou války“, užitečnější „než deset letvýcviku v míru“.
Letecké boje odehrávající se ve španělské občanské a národně revoluční válce představovaly nejvýznamnější nasazení letectva mezi oběma světovými válkami. Autorská dvojice Jiří Rajlich–David Majtenyi uvádí v objemné knize Jan Ferák a ti druzí, že povstalci získali celkem 1626 letounů všech typů, z nichž 814 pocházelo z Německa, 774 z Itálie, 24 z Portugalska, dva z Británie, devět z Francie a tři z SSSR, kdežto vládní vojska jich obdržela úhrnem 1586, z nichž 65 dodala Británie, 222 Francie, 810 SSSR, 55 Československo, 16 Estonsko, jeden Belgie, 31 USA, 34 Kanada, 30 Nizozemsko, čtyři Švýcarsko, dva Švédsko a 316 bylo vyrobeno ve Španělsku.
Nepřátelé republikánského letectva nahlásili celkem 1311–1312 potvrzených vzdušných vítězství (podle ruského leteckého historika Michaila Zefirova reálný počet činil zhruba polovinu – 695), z nichž 314 si připsala na vrub německá legie Kondor při ztrátě pouhých 96 vlastních letounů, 703 (podle M. Zefirova jen 205) Italové a 294–295 (podle Zefirova jen 176) španělské nacionalistické letectvo. Legie Kondor vykazovala 26 stíhacích es, španělští nacionalisté dvacet a Italové třináct.
Republikánské letectvo se mohlo pochlubit mnohem skromnějšími výsledky – celkem 345 vzdušnými vítězstvími, z nichž nejvíce – 213 – dosáhli sovětští letci, Španělé 85, Francouzi 23, Bulhar Zachar Goronov 22 a Američané dvou. Republikánští letci měli údajně až patnáct es a sovětští osm, údaje se však podstatně rozcházejí jak ohledně počtu vzdušných vítězství, tak i pořad jednotlivých es. Pro leckoho zazní asi smutně konstatování, že relativně nejspolehlivější údaje se týkají výsledků bojové činnosti legie Kondor.
Jediné, co nevzbuzuje takové pochybnosti, jsou úhrnné ztráty republikánského letectva. Od července 1936 do března 1939 bylo z 2461 letounů, jimiž republikáni disponovali, 1920 sestřeleno, zničeno na zemi nebo při haváriích, 331 ukořistili frankisté a 210 přeletělo do Francie a jí ovládaného Alžírska. Sergej Abrosov uvádí ve své knize Letecká válka ve Španělsku, že podle sovětských dokumentů ztratil protivník od 28. Října 1936 do 1. ledna 1939 1075 letounů, tedy mnohem méně než republikáni.
Ztělesněním mezinárodní solidarity se staly interbrigády. Počet jejich příslušníků kolísá od dvaceti tisíc až po fantastických 125 tisíc, což hlásal frankistický propagandistický spisek Mezinárodní brigády z roku 1952. Podle hlášení rozvědky Rudé armády lidovému komisaři obrany SSSR maršálu Vorošilovovi činil jejich stav k 30. dubnu 1938 31 369 osob:
Národnost/stát Celkem Raněno a repatriováno Mrtví a nezvěstní
Francouzi 8778 2301 942
Poláci 3034 240 466
Italové 2908 335 526
Američané 2274 337 276
Němci 2180 189 308
Balkánci (hlavně Jugoslávci) 2056 54 96
Britové 1806 460 124
Belgičané 1701 330 185
Čechoslováci* 1046 142 133
Baltové 862 17 179
Rakušané 846 79 138
Skandinávci 662 92 91
Nizozemci 586 82 42
Kanaďané 510 51 71
Maďaři 510 40 56
Švýcaři 406 46 78
Portugalci 132 – –
Ostatní 1072 267 864
CELKEM 31 369 5062 4575
*Míněni jsou zřejmě jen ti Čechoslováci, kteří do Španělska přišli přímo z Československa, neboť československých interbrigadistů bylo dohromady 2171 (885 Čechů, 421 Slováků, 396 Němců, 209 Maďarů, 58 Rusínů, šest Poláků a u 196 chybělo uvedení národnosti), mezi nimiž figurovaly později tak známé osobnosti jako MUDr. František Kriegel, Artur London, Ladislav Holdoš a Oskar Valeš. Nepostrádá zajímavost politická příslušnost československých interbrigadistů podle stavu v roce 1938. Ke komunistům se jich hlásilo 1047, ke komsomolcům 58, sympatizantů s komunisty bylo pět, katalánští socialisté dva, sociálních demokratů 94, národních socialistů devět, lidovců a anarchistů po dvou, bezpartijních 484, „nepřátelských agentů“ 26 a u 442 osob nebyla politická příslušnost uvedena.
Je nesporné, že na sovětské pomoci se neblaze projevila vyostřená vnitropolitická situace v SSSR, kde tehdy vrcholily masové represe a čistky, jež neminuly ani mnoho „španěláků“. Z Britů je patrně nejznámějším interbrigadistou socialista Eric Artur Blair, známý pod literárním pseudonymem George Orwell, jenž své zážitky ze španělské občanské války zachytil v díle Hold Katalánsku a později proslul jako kritik totalitárních ideologií (romány 1984 a alegorická Farma zvířat).
Je obtížné stanovit přesnou bilanci občanské války ve Španělsku. Dříve uváděný milión mrtvých je dnes pokládán za přemrštěný, přičemž polovina se jeví jako reálná. Na bojišti a následkem zranění zemřelo 110 000 republikánských a 90 000 nacionalistických vojáků. Bombardování připravilo o život deset tisíc osob, 25 000 skosila podvýživa a nemoci. Národní svatyně ve Valladolidu přisuzuje revolucionářům a republikánům 54 594 civilních obětí, z toho 4000 žen a 6844 duchovních: dvanáct biskupů, 283 jeptišek, 4184 kněží a 2365 mnichů. J. Villar Salinas ve své demografické studii napočítal k únoru 1940 49 683 zmrzačených bývalých vojáků frankistické armády.
Nacionalisté připouštěli jen deset tisíc republikánů zemřelých v koncentračních táborech mezi koncem občanské a vypuknutím druhé světové války a dalších 25 000 zemřelých do konce roku 1945. Nejproblematičtější je určit počet obětí hromadných poprav a masakrů. Hugh Thomas ve svém stěžejním díle Španělská válka, nepostradatelném pro každého, kdo se tímto konfliktem seriózně zabývá, napočítal 75 000 obětí v řadách nacionalistů a 55 000 mezi republikány. Zdá se však, že poslední číslo je silně podhodnocené. Španělská vláda socialisty Zapatera totiž před pěti lety poprvé zveřejnila mapu s 2246 masovými hroby obětí Frankových represí na Pyrenejském poloostrově v období občanské války.
Pětadvacetimiliónovou populaci Španělska těžce zasáhla rovněž emigrace. Třebaže část uprchlíků se postupně vrátila, přesto lze trvalý počet emigrantů v důsledku porážky republiky odhadnout na tři sta tisíc, což spolu s půl miliónem mrtvých zvyšuje souhrnné demografické ztráty na 800 000 osob. V souvislosti s dnešní migrační krizí je nezbytné zdůraznit, že tehdy se jednalo opravdu o politické uprchlíky, které by, pokud by se dostali frankistům do rukou, čekalo v lepším případě dlouholeté věznění a v horším smrt. Mnozí španělští emigranti se zapojili do protiněmeckého odboje v okupované Francii a v Sovětském svazu působili za Velké vlastenecké války v řadách Rudé armády. Rubén Ruiz Ibárruri, syn Dolores Ibárruri, zvané La Pasionaria (Zanícená), generální tajemnice Komunistické strany Španělska, jenž položil život ve stalingradské bitvě, posmrtně dokonce obdržel titul hrdiny Sovětského svazu.
Kromě toho tato tehdy chudá země utrpěla nenahraditelné škody na kulturním dědictví a obrovské hospodářské ztráty. Válečné běsnění úplně zničilo 150 kostelů a 4850 poškodilo. Sto třiasedmdesát měst bylo natolik zpustošeno, že je generalissimus Franco „adoptoval“, což neznamenalo nic jiného, než že jeho vláda na sebe bere náklady na jejich obnovu. Čtvrt miliónu domů se stalo neobyvatelnými a stejný počet byl poškozen částečně. Zasvé vzala třetina obchodního loďstva.
Španělsku ekonomicky pomohla druhá světová válka, kdy Franco sice jako odplatu za sovětskou pomoc republikánům vyslal na východní frontu Modrou divizi, tvořenou dobrovolníky, hlavně z řad falangy, ale prozíravě se nedal Hitlerem přemluvit k vyhlášení války Spojencům. Díky tomu se caudillo udržel u moci ještě tři desetiletí po skončení druhé světové války, přičemž jeho země doznala v padesátých a šedesátých letech prudký ekonomický růst.
Hodnocení občanské války a jejích protagonistů dodnes dělí veřejné mínění ve Španělsku na dva nesmiřitelné tábory. Jedni zcela oprávněně vytýkají Frankovi jeho řezničinu, pokračující i po vyhrané občanské válce, druzí kritizují republikány za jejich perzekuci katolické církve a hospodářský rozvrat. Každý má zkrátka svůj díl pravdy a Franco zůstává pro Španěly stejně protichůdnou postavou jako jeho velký obdivovatel, generál Augusto Pinochet, pro Chilany.
