Jak Bismarck dusil Francii. Před 145 lety byl uzavřen frankfurtský mír | Reflex.cz
nahoru

Jak Bismarck dusil Francii. Před 145 lety byl uzavřen frankfurtský mír

JAROSLAV ŠAJTAR10. května 2016 • 07:15
Jak Bismarck dusil Francii. Před 145 lety byl uzavřen frankfurtský mír
foto: elprofedediver.blogspot.cz

Desátého května 1871 podepsali zástupci Francie poražené ve válce s Pruskem a vítězného Německa ve Frankfurtu nad Mohanem mírovou smlouvu, jež potvrdila hlavní podmínky stanovené již 26. února předběžným jednáním ve Versailles.

Země galského kohouta musela na základě vyděračského míru odstoupit sjednocenému Německu Alsasko a část Lotrinska a zaplatit astronomickou sumu pěti miliard franků, přičemž okupace části jejího území měla skončit až po splacení reparací. Oloupení Francie vzbudilo nedůvěru a obavy i u vlád ostatních států.

Vedoucí představitelé Německé říše věřili, že válka z let 1870 až 1871 neodstraní odvěkou rivalitu mezi Německem a Francií, a kancléř Bismarck se proto snažil využít překvapivého vítězství pro zajištění co nejvýhodnější strategické hranice, kdyby nepřátelství vzplálo znovu. Pouhé tři měsíce po podepsání frankfurtského míru řekl bez obalu francouzskému diplomatu Gabriakovi, jejž z Petrohradu přeložili do Berlína: „Nedělám si žádné iluze. Bylo absurdní brát vám Mety, které jsou francouzské. Nechtěl jsem je ponechat Německu, avšak generální štáb se mne dotázal, zda mohu zaručit, že Francie nebude usilovat o odplatu. Odpověděl jsem, že naopak jsem naprosto přesvědčen, že tato válka je jen první z těch, jež propuknou mezi Německem a Francií, a že po ní bude následovat celá řada dalších válek. Odpověděli mi, že v tom případě jsou Mety výspou, za níž může Francie umístit sto tisíc mužů. Proto jsme si je museli nechat. Totéž platí o Alsasku a Lotrinsku: brát vám je by bylo chybou, kdyby mír byl trvalý, neboť tyto oblasti jsou nám jen přítěží.“ Francouzský diplomat mu na to odvětil: „Budou jakýmsi novým Polskem, Polskem, za nímž stojí Francie.“ „Ano,“ přitakal německý kancléř. „Polskem s Francií v pozadí.“

Obsazení Alsaska a Lotrinska opravdu poskytlo Německu strategické výhody, neboť dokud Francouzi ovládali Alsasko, měli zde ideální nástupiště ke vpádu do jižního Německa. Katolický jih se silnými protipruskými tendencemi představoval nejzranitelnější místo sjednoceného německého státu. Jeho věrnost říšské jednotě byla tehdy ještě dost pochybná. Když se Alsasko stalo součástí Německé říše, byli Francouzi zatlačeni až za Vogézy, jejichž řetěz nyní kromě Rýna tvořil bariéru mezi oběma zeměmi, těžce schůdnou pro velkou armádu. Rovněž tak Alsasko mělo značný obranný význam.

Naopak strategický význam Lotrinska byl ryze útočný. V něm získali Němci nástupiště, které je přibližovalo Paříži právě po nejkratší operační linii a podstatně jim usnadňovalo opakování „pokusu“ z roku 1870 čili úderu na francouzskou metropoli takzvanou vogézskou branou, tedy širokou rovinou mezi Vogézami na jihu a Ardenami na severu. Strategický klíč k ní tvořila pevnost Mety, jež se nyní na naléhání císařského generálního štábu nalézala v německých rukou.

Podle podmínek předběžné smlouvy z 26. února 1871 zemi galského kohouta zůstala lotrinská oblast, bohatá na rudu, rozkládající se západně od Thionvillu. Bismarck při jednání o konečné mírové smlouvě navrhl při vědomí významu rudného bohatství Francouzům následující výměnu: Německo bude souhlasit s úpravou hranic u Belfortu, jíž se ze strategických důvodů zvlášť naléhavě domáhali Francouzi, a za to Francie odstoupí Německu rudnou pánev na západ od Thionvillu. Francouzi zpočátku Bismarckův návrh odmítli. Bylo překvapující, že kancléř, jenž tvrdě licitoval o platebních lhůtách každé miliardy, přijal toto odmítnutí zcela klidně a napsal: „Bude-li třeba, zřeknu se raději rozšíření našich hranic, než abych kvůli tomu zmařil celou dohodu.“ Francouzi si to ostatně brzy rozmysleli, takže výměna proběhla. Francie dostala upravenou hranici u Belfortu, za což kompenzovala Německo rudnou oblastí. Celá tato příhoda jednak ukazuje roli, jakou při uzavírání míru sehrálo rudné bohatství Lotrinska, jednak svědčí o tom, že větší úlohu než železná ruda hrály při anexi strategické důvody. Na tom ostatně není nic divného. Je totiž třeba si uvědomit, že v roce 1871 neměla ještě lotrinská ruda takový význam jako dnes. Ten získala teprve koncem sedmdesátých let, když byl objeven rentabilní způsob zpracování rud bohatých fosforem.

Obratný diplomat Bismarck chápal, že anexe francouzského území vztahy mezi oběma velmocemi ještě více zkomplikuje. Objektivní situace ho přinutila řešit tento politický úkol: stojí za pokus odstranit napětí ve francouzsko-německých vztazích, nebo je účinnější postarat se o nejvýhodnější dějiště budoucí války? Kancléř zvolil druhou eventualitu.

Jeho řešení diktovaly především vnitropolitické úvahy. Jestliže strategické zájmy císařství měly klíčový význam při stanovení podmínek frankfurtského míru, byly v Bismarckově politice spjaty s vnitropolitickými zájmy junkerů a velkokapitálu.

Nebyla to samozřejmě jenom anexe Alsaska a Lotrinska, jež vyvolala nepřátelství mezi oběma velkými národy. Dávno před ní, po celá staletí, se francouzské vlády snažily stůj co stůj zabránit vytvoření jednotného německého státu. Země galského kohouta by po tom toužila i bez anexe Alsaska a Lotrinska. Ta jí však poskytla mocný impuls. Touha po revanši zachvátila široké vrstvy francouzské společnosti, jež se cítila ponížena debaklem v prusko-francouzské válce a vydřidušským frankfurtským mírem.

Ve válce podle Historického, statistického a klinického přehledu ambulantní a nemocniční služby Francouzské společnosti pomoci raněným příslušníkům pozemní armády a námořnictva během války let 1870–187, jehož autorem je vojenský lékař Jean Charles Chenu, padlo, zemřelo na zranění, nemoci a v zajetí a zůstalo nezvěstných 138 871 francouzských vojáků (136 540 v armádě a 2331 v námořnictvu) a 137 626 (131 100 v armádě a 6526 v námořnictvu) utrpělo zranění.

Němci vyvázli mnohem laciněji: podle oficiálních údajů jich v prusko-francouzské válce zahynulo úhrnem 44 781, 10 129 padlo do zajetí nebo zůstalo nezvěstných a 89 732 utrpělo zranění.

Prusko-francouzská válka, za níž udělal tečku frankfurtský mír, dovršila celou škálu hlubokých přeměn na politické mapě Evropy. Země galského kohouta, planoucí touhou po odvetě a návratu ztracených území, horečným tempem zbrojila a posilovala své ozbrojené síly, jež se z 556 000 vojáků po vzniku Trojspolku roku 1884 rozrostly na 659 000 v roce 1900, poté mírně klesly na 657 000 po anekční krizi roku 1908 (je míněna anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem). V srpnu 1914 stouply na 884 000 vojáků, 21 armádních sborů, 46 kádrových pěších, 25 záložních, 12 teritoriálních a 10 jezdeckých divizí, 3960 lehkých a 688 těžkých děl, 5106 kulometů, 165 letounů, 10 vzducholodí a stejný počet upoutaných balónů. Válečné loďstvo mělo 12 dreadnoughtů, 17 řadových lodí, 19 obrněných a 11 lehkých křižníků, 57 torpédoborců a 69 ponorek o celkovém výtlaku 869 330 tun, což je řadilo na čtvrté místo ve světě.

Na začátku válečných operací se francouzské ozbrojené síly rozrostly na 2 689 000 vojáků, po skončení mobilizace na 3 781 000, 1. ledna 1916 na 4 857 000, rok nato klesly v důsledku enormních ztrát na 4 511 000 a k 1. listopadu 1918 na 4 430 000 osob. Francie za cenu nesmírných obětí, brodíc se po kolena ve vlastní krvi, zvítězila a Alsasko s Lotrinskem získala zpět. Na konci Velké války, 1. listopadu 1918, čítaly její ozbrojené síly navzdory obrovským ztrátám (jenom na hlavní, západní frontě činily 4 938 000 padlých, zemřelých, nezvěstných, zajatých a raněných – podle jiného zdroje 4 888 474 vojáků, 7100 děl a 478 tanků – proti 3 072 436 Němcům, jež vyřadily; do tohoto počtu jsou však zahrnuti i Němci vyřazení Belgičany) 4 430 000 vojáků, 31 armádních sborů, 112 pěších a šest jezdeckých divizí, 6480 lehkých a 5740 těžkých děl, 3321 frontových letounů, 4000 tanků, 70 000 lehkých a 30 000 těžkých kulometů. V roce 1919 stav francouzského válečného loďstva klesl na sedm dreadnoughtů, devět řadových lodí, 16 obrněných a čtyři lehké křižníky, 85 torpédoborců a 49 ponorek o celkovém výtlaku 583 558 tun. Vzhledem k likvidaci německého loďstva stejně jako při vypuknutí první světové války zaujímalo čtvrté místo ve světě, avšak zejména jeho bitevní flota beznadějně zastarala.

Obě země znovu zkřížily zbraně za druhé světové války. Ukončit odvěké nepřátelství a nahradit je vzájemně výhodnou spoluprací se podařilo až dvěma vynikajícím státníkům: francouzskému prezidentovi generálu Charlesi de Gaullovi a spolkovému kancléři Konradu Adenauerovi.

JAROSLAV ŠAJTAR


Klíčová slova: Bismarckhistorie



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější