Před 195 lety zemřel Napoleon Bonaparte | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 195 lety zemřel Napoleon Bonaparte

Jaroslav Šajtar4. května 2016 • 19:00
Před 195 lety zemřel Napoleon Bonaparte
foto: Jacques-Louis David

Pátého května 1821 zemřel ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena, ovládaném jím opovrhovanými a nenáviděnými Brity, francouzský excísař a znamenitý vojevůdce Napoleon Bonaparte. Jeho poslední slova zněla: „Francie… armáda… hlava armády… Josefina…“ Později se vyrojily dokonce spekulace, že ho Britové otrávili arzenikem, to jsou však opravdu pouhé domněnky.

reklama

Narodil se 15. srpna 1769 v korsickém Ajacciu. Velká francouzská revoluce odstartovala jeho zázračnou kariéru. Již ve čtyřiadvaceti letech se stal brigádním a krátce nato divizním generálem. V březnu 1796 se oženil s Josefinou de Beauharnais. Proslavil se jako velitel francouzské Italské armády, kdy při přechodu Alp riskoval vlastní život. V listopadu 1799, po triumfálním přivítání v Paříži, provedl státní převrat, koncem roku 1801 založil Řád čestné legie a v srpnu 1802 ho lidový plebiscit zvolil doživotním konzulem. To mu však bylo málo, a proto se 2. prosince 1804 nechal korunovat císařem.

Počátek jeho pozvolného pádu lze situovat do nešťastného tažení proti Rusku v roce 1812, odkud neslavně uprchl, a prohrané bitvy národů u Lipska v říjnu 1813, do té doby největšího střetnutí, jaké Evropa zažila. Přestože ještě v roce 1814 předváděl při obraně země galského kohouta proti přesile šesté koalice divy vojenského umění, po kapitulaci Paříže ho 1. dubna 1814 Senát formálně sesadil. Pět dní poté císař ve Fontainebleau abdikoval a usadil se na ostrově Elba. Na francouzský trůn nastoupil Ludvík XVIII., jenž 30. května 1814 podepsal první pařížský mír.

Prvního března 1815 se však nezničitelný Bonaparte vylodil poblíž mysu Antibes. Vojáci, které nový režim vyslal, aby ho zatkli, za nadšeného jásotu přecházeli na stranu svého někdejšího oblíbeného a respektovaného velitele. Mezi Bourbony a roajalisty vyvolal „uzurpátorův“ návrat nefalšované zděšení, a to přesto, že sedmá koalice proti jeho 263 000 vojáků včetně záloh mohla postavit 230 000 Rakušanů, čtvrt miliónu Rusů, 310 000 Prusů a sto tisíc Britů. Šestnáctého června 1815 vybojoval Napoleon své poslední vítězství v bitvě u Ligny, ale dva dny nato jeho osud zpečetila bitva u Waterloo. Třicátého července ho britská fregata Northumberland odvezla na Svatou Helenu, odkud se v roce 1840 vrátily do vlasti jeho ostatky a byly slavnostně uloženy v pařížské Invalidovně.

K Napoleonovi se váže bezpočet legend a mýtů. Svedl 84 bitev, z nichž 77 vyhrál, tři skončily nerozhodně a jen čtyřikrát prohrál. Dosáhl tedy míry úspěšnosti 93,45 procenta. Nepostrádal smysl pro novátorství a pozvedl francouzskou armádu na nejvyšší úroveň ve světě. Zavedl důmyslný systém odvodů, jenž umožnil neustále ji doplňovat a postavit do zbraně mnohem více mužů než kdykoli v minulosti. Jestliže v letech 1800 až 1801 čítala francouzská armáda 678 000 vojáků, za léta 1801 až 1813 jich bylo odvedeno 2 476 000. Roku 1814 disponovala 610 000 vojáky. Německý vojenský historik Hans Delbrück ve svých Dějinách vojenského umění označoval všechny údaje o Napoleonových odvodech za přehnané, aniž by však svůj názor podložil důkazy. Stejně tak tvrdil, že v napoleonských válkách zahynulo „jen“ půl miliónu francouzských vojáků, zatímco vynikající vojenský statistik Gaston Bodart psal o dvojnásobném počtu.

V největších bitvách 18. století počet jejich účastníků na obou stranách nepřevyšoval dvě stě tisíc, u Lipska se utkalo již půl miliónu vojáků.

Kritici Napoleonovi zazlívají, že v jeho zčásti dobyvačných, zčásti ovšem také spravedlivých válkách pustil francouzskému národu natolik žilou, že se z těchto ztrát nikdy nevzpamatoval, a zapříčinily pokles růstu obyvatelstva v následujících desetiletích. Na tom bezpochyby je pořádné zrnko pravdy. Během pouhého desetiletí napoleonských válek (1805 až 1815) totiž podle výše zmíněného Bodarta činily ztráty vysokých důstojníků (od majora po maršála) 1301 padlého v boji a zemřelého na zranění, což je víc, než kolik ztratila rakouská armáda za 300 let, počínaje třicetiletou válkou a konče rokem 1913 (1032)! Tentýž autor tvrdí, že v letech 1805 až 1815 dosáhly bojové ztráty napoleonských armád 1 334 750 osob (370 750 padlých a zemřelých na zranění a 964 000 raněných). Z toho připadlo 1 070 000 (306 000 padlých a zemřelých na zranění a 764 000 raněných) na Francii a 265 000 (65 000 padlých a zemřelých na zranění a 200 000 raněných) na pomocná vojska a spojence země galského kohouta. K tomu je ovšem třeba připočíst mnohem větší počet obětí, jež podlehly – hlavně během ruského a španělského tažení – nemocem, hladu, vyčerpání, nepříznivým klimatickým podmínkám…

Profesor pařížské univerzity Charles Richet zhodnotil v Úvodu do dějin Francie a francouzské civilizace Bonaparta následovně: Nebyl ani zvrhlý, ani zlý. Ale napáchal desetkrát víc zla než nejzvrhlejší a nejhorší despotové, víc než Tiberius, víc než Ludvík XI., víc než Jindřich VIII. Sobectví každého člověka je tíživé; ale nikdy žádný egoismus nebyl srovnatelný s Napoleonovým. Napoleon si představoval, že všechno je pro něj a že Francie nemá jinou úlohu než mu sloužit vojáky a penězi. Lidé na světě nemají jiné oprávnění existence než ho chvalořečit a poslouchat jeho vrtochy. Nejvyšší cíl stvoření, to je on.

Avšak díky němu a jenom díky němu Francie byla zruinována, zmrzačena, ponížena, dvakrát nestoudně znásilněna vítěznými armádami. Ztratila své přirozené hranice, které jí dala republika. (…)

Ačkoli se pravděpodobně dopustil vážných vojenských chyb u Wagramu, v Rusku, u Waterloo, když jeho fyzické síly začínaly ochabovat, přesto zůstává největším vojevůdcem všech dob, téměř bezvadným generálem, který viděl a předvídal vše, detail i celek, jenž obnovil strategické a taktické metody a vnutil je každé armádě, která chce být vítězná. To je jeho velká a suverénní sláva. Francie a lidstvo se obětovaly, aby ji získal.

Je nesporné, že na rozdíl od mnoha dobyvatelů a krutovládců Napoleon nevzbuzuje odpor. Byl přece autorem na svou dobu velice progresívního občanského zákoníku (Code civil). Přestože jím vedené války skosily na tehdejší dobu nevídané množství lidských životů (podle německého lékaře, vojenského zdravotníka a publicisty H. Fröhlicha 5 925 084 včetně miliónu civilistů, podle hodnověrnějších propočtů sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise, uznávaného a hojně citovaného i na Západě, 3,1 miliónu vojáků), nikdy nikam nepřicházel s „filozofií podčlověka“, i když neměl rád Židy. Vyvražďovat celé skupiny obyvatelstva na základě zvrácených rasových teorií pro něj znamenalo něco nemyslitelného.

Zájem o jeho osobu a život přetrvává dodnes. Za první republiky existovala v Praze Napoleonská společnost, věnující se jeho popularizaci. Poláci, kteří patřili k Bonapartovým nejlepším cizím vojákům (Holanďané, jež přinutil bojovat po svém boku, naopak k nejhorším), v něm spatřovali obnovitele své porobené vlasti. V polské hymně, Mazurku Dąbrowského, se přece zpívá: „Příklad nám dal Bonaparte, jak vítězit máme.“

Eduard Driault uvedl v článku Napoleonská idea dnes, otištěném v Revue des Études Napoléoniennes: Napoleon pojal lépe než kdo jiný řád císařský. Doplnil v něm svým zákoníkem principy prohlášené v právech člověka a občana, vyrostlé z filozofie 18. století. A moc těchto demokratických myšlenek zavála v několika letech revoluční a napoleonské boje do všech koutů Evropy. Nová Evropa se počínala rodit. A právě proto žije dnes napoleonská myšlenka v celém světě.

Československo shromažďuje horlivě a svědomitě památky na bitvu u Slavkova a práce Napoleonské společnosti nachází v napoleonském romantismu počátky romantismu národního, a tedy i počátky vlastní národní nezávislosti. Lužičtí Srbové vzpomínají vítězství u Budyšína ve svém volání po svobodě. Jihoslované vztyčují v Lublani Napoleonovu sochu na počest Osvoboditeli. A dosáhlo-li Polsko za světové války svobody a územní celistvosti, vidí v tom naplnění Napoleonova odkazu. A nikde na světě nebylo slaveno sté výročí Napoleonovy smrti roku 1921 oddaněji než v Polsku: jako náboženství národní nezávislosti. A právě tak spojuje s Napoleonem počátky zápasu o nezávislost Rumunsko, Norsko, Ukrajina a Řecko.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: historienapoleon



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama