Před 185 lety vznikla francouzská cizinecká legie | Reflex.cz
nahoru

Před 185 lety vznikla francouzská cizinecká legie

9. března 2016 • 07:32
Před 185 lety vznikla francouzská cizinecká legie
foto: Chetwyn Len (volné dílo)

Devátého března 1831 podepsal Ludvík Filip, potomek francouzského krále Ludvíka XIII. Orleánského, dekret o založení ojedinělého vojenského tělesa – cizinecké legie (Légion étrangère), přičemž krátce předtím zrušil legii Hohenlohe. O pár dní později výnos doplnilo nařízení zakazující Francouzům vstup do této jednotky.

V té době byla země galského kohouta přeplněna uprchlými povstalci z Polska, Belgie, německých států a Itálie, zatímco Francie právě dobývala Alžírsko. Ministr války, bývalý Napoleonův maršál Joseph Soult, údajně prohlásil: „Takže oni se chtějí rvát? Necháme je tedy krvácet a odhazovat hromady písku při dobývání severní Afriky.“

Je třeba říci, že idea pluků zformovaných z cizinců měla ve Francii tradici, jejíž stopy vedou až do 15. století, kdy zde působila Skotská garda. Později převládali vojáci německého a švýcarského původu (Švýcaři zde sloužili až do roku 1830 a poté mnozí vstoupili do cizinecké legie). Koncem 17. století ve francouzské armádě působili irští katoličtí emigranti. Za Velké francouzské revoluce a prvního císařství počet pluků složených z politických uprchlíků ještě vzrostl. Napoleon zařadil polský jezdecký pluk dokonce do císařské gardy.

Cizinecká legie byla předurčena zejména k vedení koloniálních válek a k operacím v zahraničí. Na francouzském území bojovala teprve za francouzsko-pruské války v letech 1870–1871 a při následném potlačování Pařížské komuny. Zúčastnila se mj. karlistických válek ve Španělsku, krymské války a intervence v Mexiku, jež v jejích dějinách sehrála zcela mimořádnou, vpravdě historickou roli.

Císař Napoleon III. chtěl učinit z Mexika stát závislý na zemi galského kohouta a dosadil na trůn rakouského arcivévodu Maxmiliána. Třicátého dubna 1863 obklíčily dva tisíce Mexičanů pod velením plukovníka Milana 3. rotu I. praporu cizinecké legie – tři důstojníky a 62 příslušníků mužstva –, jimž velel kapitán Jean Danjou, u osady Camarón (francouzsky Camerone). Na výzvu ke kapitulaci legionáři odpověděli úsečným slovem generála Cambronna z bitvy u Waterloo: „Merde ! (Hovno!)“ Když před plukovníka Milana předvedli hrstku přeživších, zvolal: „¡ Pero, no son hombres, son demonios !“ – „To nejsou lidé, to jsou ďáblové!“ V Muzeu cizinecké legie v Aubagni je vystavena umělá dřevěná ruka kapitána Danjoua, již nosí v čele slavnostního průvodu, a 30. duben se každoročně slaví jako hlavní svátek legie.

O cizinecké legii koluje bezpočet mýtů, nezřídka opředených nádechem romantismu. Zvláště v minulosti ji tvořila banda všeho druhu, obyčejní kriminálníci, defraudanti, násilníci, ale také političtí emigranti. Po občanské válce v Sovětském Rusku v ní nalezlo útočiště mnoho sympatizantů s bělogvardějci, před druhou světovou válkou antifašisté a po ní její řady rozšířili pro změnu esesáci, jejichž „zkušeností“ Francie využila v krvavé válce v Indočíně a kterým služba v nezdravém prostředí připadala bezpečnější než čištění minových polí. Je nepopiratelným faktem, že cizinecká legie dokázala přetavit nesourodou masu vyvrhelů a lidí nejrůznějšího ražení ve špičkové vojenské těleso.

Když v roce 1957 uspořádalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil anketu, jaká byla nejlepší elitní vojska za druhé světové války, umístila se cizinecká legie na čtvrté příčce – po zbraních SS, sboru námořní pěchoty Spojených států a britských commandos –, zatímco francouzská armáda skončila z devíti hodnocených na předposledním místě!

Mentalitu a jedinečnost cizinecké legie skvěle vystihl americký dobrodruh Richard Halliburton v knize Létající koberec z roku 1932, vydané roku 1968 i u nás: Francouzská trikolóra neznamená pro legionáře takřka nic, vždyť s největší pravděpodobností není Francouz. Ale o nic víc to už není Němec nebo Ital nebo Španěl. Jsou Légionnaires.

Na svůj úděl reptají a nadávají. Proklínají menáž, execírku, zupáky, jeden druhého, každý sám sebe. Jako jedinou víru vyznávají vzpouru, rebelii. Jakmile se jim zazdá, že je vhodná příležitost, dezertují. Je to zhýralá, nespoutaná sebranka opilců, kterými každý počestný občan pohrdá. Dát se nalejt do la Légion je poslední možnost jejich existence. Zůstávají a vydrží, protože musí. Vysmolují si hrdlo mizerným pinardem tak dlouho, až je chytne cafard, šílenství pouště, amok, ve kterém postřílejí nadřízené nebo se oběsí.

Když ale dojde k tomu hlavnímu, k věci, na kterou je všechno ostatní jen tvrdou, trpkou školou, když dojde k boji s Araby, nikdo se jim nevyrovná. V dějinách velkých činů je třeba zařadit cizineckou legii po bok vojenského sboru thébského a hrdinů z Alama. První zahvízdnutí kulky v nich vyvolá takovou aktivitu, tak všeobsáhlý pocit jednoty, tolik odvahy a obětavosti, tak bezmezné pohrdání nebezpečím a smrtí, že něco podobného ukázalo jen málo jiných armád. Jsou ochotni riskovat desetkrát za sebou život pro spolubojovníka, kterého v době míru z nenávisti jen taktak nezavraždili. Seržant dá poslední kapku svého přídělu vody vojínovi, jímž od samého počátku pohrdá. Co záleží na jejich četných osobních hříších, když legionáři v opravdové zkoušce nikdy, nikdy neselžou? Mají všechny nectnosti, ale zbabělost neznají.

Vynikající bojové schopnosti a nezlomitelný duch jsou hlavní a nejslavnější tradicí cizinecké legie, tradicí, která se zrodila v nesčetných hrdinských bitvách, sváděných celé století od časů, kdy tento způsob vojenské služby byl zorganizován za vlády Ludvíka Filipa.

Přitom ke všem těmto bitvám nedošlo jen v severní Africe. Stovky legionářů zahynuly pro císaře Maxmiliána v Mexiku. Jejich hroby jsou rozsety po celé Indočíně, ve Francouzském Súdánu i na Madagaskaru. Za světové války byla velká část legie, zbavená Němců a tehdy posílená mnoha Američany, převezena do Francie. Tam utrpěl její 1. pluk víc ztrát a získal víc vyznamenání než kterýkoli jiný vojenský útvar Dohody. Čtyřikrát byl zničen. Čtyřikrát znovu sestaven. Zúčastnil se každé zoufalé bitvy. Jeho prapory si dobyly Croix de guerre, Médaille militaire i Légion d’honneur a tolik jiných oficiálních poct, že jistý generál zvolal: „Látka této vlajky není dost široká, aby se na ni vešly veškeré odznaky slávy, kterých si zaslouží.“

O popularizaci cizinecké legie se různou měrou a v nestejné kvalitě zasloužili rovněž Češi. Za první republiky vyšly kýče Jana Václava Rosůlka Žena v pevnosti a Mezi dvěma bajonety. Roku 1939 vydal Stanislav Podrázský vlastním nákladem knížku Pět let v pekle. Po druhé světové válce je to Konec dobrodružství od Antonína Kostova, román Zdeňka Pluhaře Opustíš-li mne… a poezie Jiřího Havla Slunovrat a Jiřího V. Svobody Svět o jedné neznámé. Cizinecké legii se věnuje divadelní hra Františka Pavlíčka Chtěl bych se vrátit a film režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor.

Mezi mnoha Čechy sloužícími v cizinecké legii dosáhl největší proslulosti Josef Šnejdárek, jenž do ní v lednu 1899 vstoupil jako prostý vojín, ačkoli byl dobře situovaným poručíkem rakousko-uherské armády, a dotáhl to až na plukovníka a posléze československého armádního generála s 38 řády a vyznamenáními. Roku 1938 vyšly v Melantrichu jeho paměti Co jsem prožil. Koloniální války v Alžírsku se zúčastnil česko-japonský míšenec Karel Hora, autor knihy Moje cesta kolem světa v 80 bitvách, jež u nás po listopadu 1989 vyšla pod názvem Moje matka cizinecká legie. Žádné ostruhy si naopak nevydobyl cestovatel Ladislav Mikeš Pařízek, jenž vstoupil do cizinecké legie v sedmnácti letech roku 1924, ale běžný pětiletý termín nedodržel, jelikož po půlroční těžké nemoci ho roku 1927 závazku zprostili, takže dal přednost bezpečnějšímu studiu na Svobodné škole politických věd v Paříži. Do Afriky se vrátil už jako novinář a později spisovatel.

Dnešní cizinecká legie se od té původní podstatně liší. Byly odstraněny drastické tresty, leckdy končící smrtí provinilce. Její význam v souvislosti s událostmi v Africe (Pobřeží slonoviny, Mali) nicméně bude spíše narůstat. Drsný výcvik ve Francouzské Guyaně stále navazuje na ono proslulé Marche ou crève (Jdi nebo pojdi). Přes všechny změny odpovídající době však zůstává okřídleným heslem Legio patria nostra – Naší vlastí je legie.

Bitvy a války cizinecké legie

(Počet padlých)

1831–1835 Alžírsko 844
1835–1839 Španělsko 1103
1854–1855 Krym 444
1859 Itálie 143
1863–1867 Mexiko 468
1870–1871 francouzsko-pruská válka 930
1870–1882 Alžírsko 655
1883–1885 Indočína 370
1892–1894 Dahome (dnešní Benin) a Súdán 39
1895–1904 Madagaskar 260
1903–1934 severní Afrika 2100
1914–1918 první světová válka 4931
1939–1945 druhá světová válka 9017
1947–1954 Indočína 10 483
1954–1962 Alžírsko 1855
1969–1970 Čad 8
1978 Zair 5
1978–1979 Čad 1
1982–1983 Libanon 5

Převzato z knihy Petera Macdonalda Cizinecká legie; kráceno. Započteni jsou pouze padlí, počet zemřelých na nemoci byl mnohonásobně vyšší.


Klíčová slova:
historievojáciFranciearmáda


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15