Před 40 lety zemřel caudillo Francisco Franco | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 40 lety zemřel caudillo Francisco Franco

Jaroslav Šajtar19. listopadu 2015 • 08:00
Před 40 lety zemřel caudillo Francisco Franco
Francisco Franco
• foto: 
Wikimedia

Dvacátého listopadu 1975 zemřel v Madridu ve věku 82 let generál Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrade, zvaný „Caudillo de España por la gracia de Dios“ (Vůdce Španělska z Boží milosti).

reklama

Narodil se 4. prosince 1892 v galicijském přístavním městě Ferrol. Absolvoval Akademii pozemního vojska v Toledu a jako dobrovolník bojoval v Maroku v pohoří Ríf proti povstaleckým Berberům. Byl těžce raněn a vyznamenán. Roku 1926 se stal nejmladším generálem španělské armády. Měl zálibu v mapách.

Nepřítel levice

Po vyhlášení Španělska republikou v roce 1931 protirepublikánsky orientovaného Franka degradovali na velitele pěší brigády a odveleli zprvu do severozápadního Španělska a poté na Baleáry. Vhod přišel až v roce 1934, aby potlačil povstání asturských dělníků s pomocí cizinecké legie a Maurů. Již tehdy se projevila jeho krutost a bezohlednost. Utopení revolty v krvi (1355 mrtvých, z toho jen 284 na straně vládních sil) mu vyneslo funkci vrchního velitele španělských vojsk v Maroku a posléze náčelníka generálního štábu, čehož využil k čištění armády od republikánsky smýšlejících důstojníků a prosazování monarchistů.

Poté, co se moci chopila Lidová fronta, se Franco stal vojenským velitelem Kanárských ostrovů. Jeho hvězdná hodina nastala roku 1936, kdy se po smrti generála Sanjurja, který zahynul při letecké nehodě, postavil do čela vojenského povstání proti republice a vládě Lidové fronty. Roku 1938 mu kardinál Gomar udělil výše zmíněný titul caudillo.

Řezník…

Za podpory fašistické Itálie, nacistického Německa a Salazarova Portugalska Frankovi nacionalisté v nesmírně brutální občanské válce zvítězili, což caudillo oznámil 1. dubna 1939. Ramón Salas Larrazábal odhadoval, že počet popravených v republikánské zóně činil 72 344 osob a v nacionalistické, tedy frankistické, „jen“ 35 021. Během války ovšem oba znepřátelené tábory z propagandistických důvodů uváděly několikanásobně vyšší počty.

Následovala krvavá lázeň v duchu hesla Běda poraženým. Odhady počtu obětí se však liší, a to velmi podstatně. Antony Beevor ve své knize Španělská občanská válka, vydané i u nás, píše: Nejčastěji uváděný počet poprav a politických vražd, jichž se v letech 1939 až 1943 dopustili dobyvatelé, se blíží číslici 200 000. Hrabě Ciano byl ohromen tempem, jakým pracovaly popravčí čety, když krátce po vítězství navštívil Španělsko. Počet uvězněných dosáhl rekordního počtu 213 000 (více než dvacetinásobek předválečného průměru), a to tu ještě byly trestní prapory nucených prací. Ještě čtyřicet let po skončení občanské války docházelo k nálezu masových hrobů.

… ale i prozíravý politik

Jestliže Frankovo krvavé zúčtování s poraženými republikány vyvolalo odpor levice, intelektuálů i liberálů po celém světě, v zahraniční politice se projevil jako velmi obezřetný státník. Po vypuknutí druhé světové války vyhlásil 4. září 1939 neutralitu své země. Ačkoli dříve sliboval Hitlerovi, že mu v případě konfliktu pošle na pomoc milión vojáků, na schůzce s Führerem v Hendaye v říjnu 1940 nejenže odmítl zaútočit na britskou pevnost Gibraltar, ale ani nedovolil Němcům udeřit na ni ze španělského území. Rozzuřený říšský kancléř prohodil nahlas, aby to slyšel Frankův tlumočník baron de las Torres: „S tímhle chlapem se nedá nic dělat.“ Podle jiného svědectví prohlásil, že než aby se sešel s caudillem, raději by si nechal trhat zuby.

Zato na východní frontu poslal Franco roku 1941 dobrovolnickou Modrou divizi, jak ji nazývali podle barvy falangistických triček (250. pěší divizi Wehrmachtu), pod velením generála Agustína Muñoze Grandese, čítající 641 důstojníků, 2272 poddůstojníků a 15 780 vojáků, jako odvetu za účast sovětských poradců a vojenských dobrovolníků ve službách Španělské republiky. Příslušníci División Azul vynikali odvahou a ztratili 12 726 osob (3934 mrtvých, 8466 raněných a 326 nezvěstných). Podle pamětí jejího druhého velitele, generálporučíka Emilia Estebana-Infantese, si Modrá divize připsala na konto 32 000 padlých, raněných a nezvěstných sovětských vojáků na leningradské a 14 000 na volchovské frontě. Oba její velitelé – generálové Muñoz Grandes i Esteban-Infantes – obdrželi nejvyšší vyznamenání třetí říše: Rytířský kříž Železného kříže.

Ačkoli mezi interbrigadisty, bojujícími proti nacionalistům, Italům a německé legii Kondor, působilo nemálo Židů, caudillo nepřijal antisemitské zákony a, což je paradoxní, jeho diktátorský režim dokonce umožňoval Židům emigrovat přes Španělsko.

Franco tvrdě potíral emancipační tužby Basků, Katalánců, a přestože se narodil v Galicii, rovněž Galicijců. Za jeho éry bylo užívání jazyků těchto menšin zakázáno.

Uznání od Churchilla

Britský premiér Winston Churchill pronesl 24. května 1944 v Dolní sněmovně projev, v němž se mj. zmiňoval o Španělsku: „Někteří lidé si myslí, že naše zahraniční politika v poměru ke Španělsku je nejlépe vyjádřena kreslením komických nebo i hrubých karikatur generála Franka; myslím však, že je to trochu víc. Když náš nynější velvyslanec za Chelsea (Sir Samuel Hoare) šel do Madridu téměř přesně před čtyřmi lety bez měsíce, zařídili jsme, aby jeho letadlo čekalo na letišti, ježto se zdálo jistým, že Španělsko, jehož vládnoucí strana byla pod vlivem Německa, protože Německo jí tak vydatně pomohlo v nedávno skončené občanské válce, bude následovat italský příklad a připojí se k vítězícím Němcům ve válce proti Velké Británii. Skutečně v té době Němci navrhovali španělské vládě, aby se konaly triumfální pochody německých oddílů v hlavních španělských městech, a nemám pochyby, že jí naznačovali, že Němci odměnou za praktické obsazení její země dobudou Gibraltaru a odevzdají jej pak poněmčenému Španělsku. (…) Není pochyb, že kdyby Španělsko podlehlo německému lichocení a tlaku v tehdejší situaci, naše břemeno by bylo bývalo mnohem těžší. Gibraltarská úžina by byla bývala zavřena a všechen přístup k Maltě od západu by byl býval odříznut. Celé španělské pobřeží by se bylo stalo hnízdištěm německých ponorek. (…) Nuže, pravím, že mluvíme ke Španělům stejnými slovy v hodině své síly, jako jsme mluvili v hodině své slabosti. (…)“

Průlom izolace a boom

Frankovo Španělsko vydělalo na studené válce, kdy jeho bigotní antikomunismus přišel vhod Spojeným státům. Navíc v letech 1959–1973 nastal opravdový hospodářský rozkvět země na Pyrenejském poloostrově, jež se otevřela turistům. Vznikla početná střední třída.

Třebaže před deseti lety levicová vláda nechala odstranit caudillovu jezdeckou sochu v Madridu, jeho hodnocení není dodnes jednotné. K jeho velkým obdivovatelům patřil chilský pučistický generál Augusto Pinochet, jenž se zúčastnil jeho pohřbu. Dvacátého listopadu, v den Frankova úmrtí, se jeho příznivci scházejí za zpěvu falangistické hymny Cara al Sol v Údolí padlých (Valle de los Caídos) nedaleko Escorialu, kde Franco nechal v letech 1940–1958 vybudovat uvězněnými republikány faraónskou baziliku, pod jejímž oltářem je pohřben spolu se zakladatelem Falangy José Antoniem Primem de Riverou a 33 872 nacionalistickými a republikánskými vojáky – oběťmi občanské války.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: spanelskovalkafranco



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama