Prezident Miloš Zeman se jako jediný západní státník zúčastní letošních oslav 70. výročí konce druhé světové války v Pekingu. Je přitom faktem, že je opravdu co připomenout a čemu vzdát hold.
Čína se stala první obětí japonské agrese (k mukdenskému incidentu došlo již 18. září 1931), přispěla k porážce země vycházejícího slunce významnou měrou a v druhé světové válce ztratila po Sovětském svazu nejvíce lidí. Jelikož čínsko-japonský konflikt je u nás dosud velkou neznámou, připomeňme si jej alespoň stručným přehledem.
Nerovné síly
V roce 1937 Japonsko zdaleka nebylo pouhým ostrovním státem jako dnes. Ovládalo obrovská území na severovýchodě Číny, Koreu nebo Tchajwan. V noci 7. července se skupina vojáků japonské Kuantungské armády u mostu Marka Pola u Pekingu domáhala povolení ke vstupu do města Wan-ping, aby tu našla pohřešovaného vojáka, což čínská posádka odmítla. Tento vcelku banální incident přerostl v jednu z nejkrvavějších a nejbrutálněji vedených válek moderní historie.
Čínská armáda tehdy vynikala značnou nesourodostí. Ústřední vládě Čínské národní strany (Kuomintangu) v Nankingu bezprostředně podléhalo jen 71 pěších a 10 samostatných brigád pěchoty v úhrnném počtu zhruba milión vojáků. Zbytek se řídil rozkazy nezávislých guvernérů provincií, kteří také rozhodovali o vyzbrojování, což mělo za následek velkou nejednotnost výzbroje a organizace.
Počet divizí čínské armády vypadá na papíře impozantně (191 k 7. červenci 1937, 262 v roce 1939, 318 na jaře 1943; to bylo v řadách Spojenců nejvíc po SSSR), ve skutečnosti však měla každá tabulkově 10 923 vojáků proti 21 945 v japonské pěší divizi, přičemž tohoto počtu dosáhlo pouhých deset. Ostatní čítaly 4000 až 6000 mužů, někdy dokonce jen tři tisíce, a rovnaly se tedy sotva americkému pluku. Čínská armáda se doplňovala verbováním připomínajícím hon na otroky. Úrovní výzbroje, výcviku a hlavně morálkou výrazně zaostávala za japonskou armádou.
Znásilnění Nankingu
Početně slabší, ale mnohem lépe vyzbrojené a vycvičené japonské expediční síly se již 28. července 1937 zmocnily Pekingu, 11. listopadu Šanghaje a 13. prosince tehdejší metropole Nankingu. Po pádu hlavního města následovaly orgie znásilňování a vraždění, při němž podle různých odhadů zahynulo 155 332 až půl miliónu Číňanů. V angličtině vydávaný list Japan Advertiser přinesl 7. prosince pod titulkem „Kdo dříve usmrtí sto Číňanů? Vyrovnaná soutěž podporučíků“ následující zprávu: „Podporučík Tošiaki Mukai a podporučík Takeši Noda… zahájili přátelskou soutěž, kdo z nich jako první usmrtí mečem sto Číňanů, než Japonci obsadí Nanking. Závod je v závěrečné fázi, soupeři bojují prsa na prsa. V neděli 5. prosince bylo podle listu Asahi skóre závodu ppor. Mukai versus ppor. Noda 89:78.“ O týden později oba zabijáci zvedli cíl na 150, „protože nebylo zjevné, kdo první dosáhl stovky…“.
Podle odhadů Německého červeného kříže bylo ve městě a v okolí zavražděno 200 000 až 250 000 lidí. Mezinárodní vojenský tribunál, zasedající v Tokiu v letech 1946 až 1948, dospěl k závěru, že ve městě a v okolí bylo znásilněno 20 000 žen a zavražděno přes 200 000 lidí.
Čankajškovci versus komunisté
Roku 1938 obsadili Japonci jih země a 21. října dobyli Kanton. Poté, co okupovali všechny přístavy a klíčové oblasti, zřídili v Nankingu loutkovou vládu premiéra Wang Ťing-weje. Nikdy ovšem nedokázali ovládnout venkov, kde se rozhořela partyzánská válka řízená Komunistickou stranou Číny. Rozpory mezí ní a Čankajškovým Kuomintangem podrývaly účinnější odpor proti japonské agresi. Podle tvrzení jednoho generálů národní vlády v Čunkingu, kam ústřední vláda přesídlila po dobytí Nankingu, v bojích s komunisty zahynulo 30 000 mužů Kuomintangu. Naopak komunisté přičítali Čankajškovým vojákům odpovědnost za smrt 60 000 vlastních bojovníků od roku 1939.
Japonský generál Terauči přiznal, že „čínští komunističtí vojáci hájící Šan-si jsou nejstatečnější a nejvytrvalejší bojovníci, s jakými jsme se dosud na frontách setkali“. V roce 1944 deník New York Times napsal, že „Američané, kteří ve vlasti považují i odborové organizace za příliš krajní směr, jsou v Číně přívrženci čínských komunistů“ a že stejné stanovisko zaujímají v Čunkingu všichni cizinci. List Amerasia přinesl v červenci 1943 zprávy o ztrátách způsobených Japoncům různými ozbrojenými formacemi v Číně. Podle nich způsobily asi 25 procent všech japonských ztrát v prvních pěti letech války obě komunistické armády (8. a Nová 4.) a 75 procent všechno ostatní čínské vojsko. Všimneme-li si však ztrát jen v posledním roce (od června 1941 do června 1942), uvidíme, že v tomto roce podíl 8. a Nové 4. armády již činí 42 procent. Podle údajů Komunistické strany Číny 8. a Nová 4. armáda od 7. července 1937 do března 1945 vybojovaly 115 120 akcí, během nichž Japonci ztratili 515 429 padlých, raněných, zajatých a zběhů, loutková a kolaborantská vojska 845 341, úhrnem 1 360 770. Samy přišly o 405 505 vojáků (120 238 padlých a 285 267 raněných).
Kuomintangským režimem zmítala obrovská korupce, psalo se o „čtyřech rodinách“ (Čankajškově, Kchung Siang-siho, Sung C’-wenově a bratrů Čchen Li-fua a Čchen Ke-fua), jež ovládaly nacionalistickou Čínu. Roku 1941 přeběhlo k Japoncům dvanáct kuomintangských generálů i s vojsky, následujícího roku patnáct a v roce 1943 dvaačtyřicet. Velitel amerických vojsk v Číně generál Joseph Stilwell, přezdívaný „kyselý Joe“ a ovládající čínštinu, charakterizoval Čankajška jako „tvrdohlavého, nevzdělaného, předsudky zkaženého a nadutého despotu“. Není proto divu, že generalissimus nakonec prosadil jeho odvolání a nahrazení vstřícnějším generálem Wedemeyerem.
Další průběh války
Na počátku války v Tichomoří v roce 1942 ovládali Japonci asi asi čtvrtinu území vlastní Číny. Okupační úřady fakticky kontrolovaly jen zhruba 150 000 km2, kde se ovšem nalézala nejdůležitější průmyslová a hospodářská střediska, strategicky nejdůležitější kraje se 70 až 80 milióny obyvatel. V letech 1941 až 1942 podnikli Japonci velké operace proti oblastem kontrolovaným komunisty. Jejich politika „trojnásobného ničení“ probíhala pod výmluvným heslem: „Všechno spal, všechno ukradni, každého zabij.“ Během války páchali nepředstavitelná zvěrstva. městě Ta-lien vyvraždili téměř všechno obyvatelstvo, město Ši-lie vypálili, házeli lidi do roztopeného kotle, čemuž říkali „jízda vlakem“, nebo do kotle s vařící vodou („jízda autem“), párali Číňanům břicha, vyjímali vnitřnosti, nalévali do břicha petrolej a zapalovali ho. Na válečných zajatcích nacvičovali bodákový útok.
Zatímco v Pacifiku šli Japonci v roce 1944 od porážky k porážce, v Číně zahájili na jaře ofenzívu, která jim přinesla větší strategické úspěchy než předchozí léta. Porazili více než sto kuomintangských divizí, dobyli americké letecké základny a odřízli jihovýchodní Čínu od západní.
Konec války
Druhého září 1945 podepsal generál Su Jung-čchang za Čankajškovu Čínu na palubě americké bitevní lodi Missouri bezpodmínečnou kapitulaci Japonska a týden nato podepsali náčelník štábu čínské armády generál Che Jing-čchin a velitel japonských sil v Číně generál Okamura v Nankingu kapitulační listiny. Druhá světová válka v pevninské Číně definitivně skončila. Repatriace japonských válečných zajatců a civilistů probíhala ve dvanácti přístavech do konce června 1946. Bylo odsunuto 1 240 471 zajatců a 779 874 civilistů.
Válečné úsilí a oběti Číny
V letech 1937 až 1945 zmobilizovala kuomintangská Čína 14 050 521 vojáků (bez příslušníků komunisty řízených a gerilových jednotek), čímž zaujala mezi Spojenci třetí místo po SSSR a USA. Počtem padlých stanula dokonce na druhém místě po SSSR.
Houževnatý odpor Říše středu vázal početné japonské síly, jež citelně chyběly na jiných frontách. Jestliže v roce 1937 měli Japonci proti Číně nasazeno 26 divizí (832 000 vojáků), v roce 1944 už 58 divizí (1 856 000 vojáků) a koncem druhé světové války 1 113 455 vojáků (1 049 700 v armádě a 63 755 ve válečném loďstvu).
Podle Úřadu pro vojenské operace kuomintangské Národní vojenské rady činily japonské ztráty od 7. července 1937 do 31. května 1945 2 521 737 vojáků (1 179 174 padlých, 1 318 670 raněných a pouhých 23 293 zajatých) proti 3 177 973 čínským, z nichž 1 310 224 padlo, 1 752 591 utrpělo zranění a 115 158 zůstalo nezvěstných.
Čínský demograf Che Pching-tchi uvedl, že v důsledku bojové činnosti a válečných zločinů Japonců zahynulo a bylo raněno 5 787 352 čínských civilistů, z toho při japonském bombardování přišlo o život 335 934. Kdo si na čínské civilisty vzpomene při bědování nad zkázou Hirošimy a Nagasaki?
Podle vládních japonských údajů zahynulo „jen“ 388 605 vojáků císařské armády, nepočítaje v to příslušníky válečného loďstva (v bojích proti Američanům 485 717). Oficiální japonský odhad z roku 1964 zvýšil tento počet na 455 700 mrtvých. Podceňovaná a opomíjená čínská fronta tudíž byla pro japonskou armádu druhou nejnákladnější, co se týče výše ztrát.
Cifry, z nichž mrazí
Je opravdu zarážející, jak málo jsou u nás ventilována fakta týkající se tohoto děsivého konfliktu. Historik Rudolph J. Rummel ve svém díle Krvavé století Číny uvedl, že čínsko-japonská válka si od července 1937 do srpna 1945 vyžádala nejméně 10 628 000 a nejvíce neuvěřitelných 37 042 000 mrtvých, přičemž za střední odhad považuje 19 605 000 obětí! Z toho Japonci povraždili 3 949 000 lidí, Čankajškovi nacionalisté 5 907 000, „pouze“ čtvrt miliónu komunisté, dalších 2 250 000 lidských životů skosil hlad a 7 140 000 připadlo na vlastní válečná úmrtí. Oficiální publikace Bojové operace protijaponské války Číny, vydaná v Pekingu před deseti lety, vyčíslila ztráty Číny na dvacet miliónů mrtvých, což odpovídá Rummelovu střednímu odhadu, a patnáct miliónů raněných.
