Mein Kampf

Mein Kampf Zdroj: čtk

Před 90 lety vydal Hitler Mein Kampf. Dnes to sotva někdo bude číst

Před devadesáti lety poprvé vyšla kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf. Stala se Biblí nacistického režimu.

Hitler Mein Kampf napsal v polovině 20. let minulého století během pobytu ve vězení, kde si odpykával trest za neúspěšný pokus o puč v Mnichově. Nastínil v něm své výbojné a antisemitské plány, které se rozhodl uskutečnit po převzetí moci v Německu v roce 1933. Patří mezi knihy, ve kterých autoři oznámili, co hodlají udělat a pak to také udělali.

Dnes už je autor mrtvý. Protože je tomu letos 70 let, končí autorská práva a kniha by měla být volná k publikování. Doposud mělo práva na knihu ministerstvo financí spolkové země Bavorsko. V Německu kniha nemohla po celou dobu vyjít. Žádný zákon to sice nezakazoval, ale Bavorsko zřejmě soudilo, že by to nebylo vhodné.

Skoro přesně před rokem jsem na tomto místě psal o kontroverzi ohledně vydávání Hitlerových deníků. Moje názory se od té doby nijak nezměnily, tak jen ocituji: „Když jsem v 90. letech sháněl ze studijních důvodů v knihovně Hitlerův Mein Kampf, tak tam sice byl, ale bylo na něj asi čtyřicet záznamů, takže bylo jasné, že při výpůjční lhůtě dva měsíce mi brzká nákaza nacismem nehrozí. Jednodušší by bylo jít do nějakých levných knih a tam si to za 49 korun koupit v paperbacku a pak dát třeba do sběru nebo položit na kontejner pro další zájemce. Jenže u nás se řeší, jestli se smí vydávat Mein Kampf a Hitlerovy projevy. Z nějakého důvodu mohly vyjít deníky ministra propagandy Goebbelse a mnoho pamětí všelijakých Hitlerových válečných potentátů. Na co si tady ale hrajeme? Že ti lidé a jejich přitroublé a zlé řečičky neexistovaly?“

Je třeba respektovat, že v Německu prožívají věci přece jen poněkud jinak. Na jednu stranu je tu jakási korektnost, pocit, že by někdo mohl podlehnout nákaze, když se seznámí se špatnými myšlenkami. V něco takového ale sotva můžeme v demokratické společnosti věřit. Žijeme ve světě, kde myšlenky svobodně soupeří, s tím se nedá nic dělat. Pokud je někdo nezměnitelně hloupý, s tím také nic nenaděláme. Na druhou stranu je tu otázka vkusu a tam lze Němce pochopit. Z pamětníků druhé světové války už sice žije málokdo, ale stigma země, která za tu válku nese prvotní odpovědnost, tu zůstává. Jistě, v Rusku dnes smíte svobodně uctívat Stalina, který byl stejný zločinec jako Hitler a nic se vám nestane, to ale nemá být měřítko. Němci to zřejmě berou jako otázku vkusu.

Jsou nejen věci zakázané, ale také nezakázané a přesto nevhodné. V 21. století a době internetu už ale zákazy nemají smysl. Katolická církev vzdala seznam zakázaných knih už v 60. letech minulého století. Dnes, abyste znemožnili něco publikovat, musíte ochromit rovnou celé médium a to lze jen v diktaturách.

Hitler je pryč, Mein Kampf ve skutečnosti jako stará veteš nikoho nezajímá. Je to to četba pro badatele a zájemce o historii. Skutečným nebezpečím jsou dnes jiné myšlenky a především jiné aktivity jiných lidí.