| Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 70 lety začala postupimská konference

Jaroslav Šajtar15. července 2015 • 14:00
Před 70 lety začala postupimská konference
Postupimská konference
• foto: 
ČTK

Sedmnáctého července 1945 se sešli představitelé Velké trojky – SSSR, USA a Spojeného království – na zámku Cecilienhof v Postupimi u Berlína. Měli se zabývat především praktickými otázkami spojenými s poválečným osudem poraženého Německa.

reklama

Americkou delegaci vedl nový prezident Harry S. Truman, jenž nahradil v dubnu zesnulého Franklina Delana Roosevelta, a nový státní tajemník (ministr zahraničí) James F. Byrnes. Sovětskou reprezentoval – tak jako v Teheránu a Jaltě – Josif Vissarionovič Stalin s lidovým komisařem zahraničí Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem a britskou vedl v první části postupimské konference premiér Winston Churchill, doprovázený ministrem zahraničí Anthonym Edenem. Poté, co ve volbách v Británii zvítězili navzdory všem zásluhám konzervativce Churchilla labouristé, pokračoval v jednáních za britskou stranu nový ministerský předseda Clement Attlee a jeho ministr zahraničí Ernest Bevin (od 28. července). Churchillův odchod vyvolal v sovětské delegaci neskrývanou radost.

Co s Německem?

Jednání nesoucí krycí název „Terminal“ řešila hlavně kardinální otázku, co dál s rozdrcenou třetí říší. Týkal se jí hlavní, dvaadvacetistránkový dokument postupimské konference, nazvaný dlouze Politické a hospodářské zásady, jimiž je nutné se řídit při jednání s Německem v počátečním, kontrolním období a rozdělený do patnácti částí:

1. Preambule

2. Utvoření Rady ministrů zahraničí

3. Německo

4. Německé reparace

5. Německé námořní a obchodní loďstvo

6. Královec

7. Váleční zločinci

8. Rakousko

9. Polsko

10. Mírové smlouvy a vstup do OSN

11. Poručenské území

12. Úprava postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku

13. Spořádaný odsud německého obyvatelstva

14. Vojenské problémy

Německá politika měla být v budoucnu demokratizována a státní správa decentralizována. Plán denacifikace předpokládal rovněž kontrolu německého školství, této tradiční líhně militarismu. Decentralizace sice měla postihnout i německé hospodářství, avšak dokument zároveň stanovil, že Spojenci budou jednat s Německem jako s jednotným hospodářským celkem.

Shoda a skrytá výhrůžka

Nedílnou součást postupimských dokumentů tvořily zásady později tolik diskutovaného odsunu početných německých menšin z Polska, Československa a Maďarska. První a nejhorší fáze, tzv. divoký odsun, ovšem fakticky začala ještě před postupimskou konferencí.

Týden po zahájení konference, 24. července, oznámil Truman Stalinovi, že USA dokončily vývoj jaderné pumy, na což sice sovětský vůdce reagoval s bohorovným klidem, okamžitě však vydal pokyn k okamžitému a maximálnímu urychlení vývoje vlastní jaderné pumy, jež pokusně vybuchla až čtyři roky po americké – v srpnu 1949.

Británie a USA souhlasily, aby východopruský Královec a přilehlé území připadly Sovětskému svazu (nynější Kaliningradská oblast). Velmoci se též dohodly na postupu vedoucím ke zřízení norimberského tribunálu pro souzení největších německých válečných zločinců a k vytvoření dalších soudů, které se měly zaobírat podobnými případy. Otázka uznání vlády Karla Rennera, vytvořené Sověty v Rakousku, odložily až do doby, kdy britská a americká vojska vstoupí do Vídně. Sovětský návrh na předání jedné z bývalých italských kolonií do poručenské správy SSSR nazval Churchill „drzostí“.

Všechno neprobíhalo harmonicky

Den po skončení postupimské konference napsala sovětská Pravda v úvodníku z 3. srpna: „Přispěje k dalšímu upevnění spolupráce Velké trojky, jejíž vojenské spojenectví přineslo vítězství nad společným nepřítelem,“ a v následujících dnech rozhořčeně odsuzovala jako zlomyslné pomlouvání každé tvrzení, že „v Postupimi bylo zaseto sémě dělení Německa a Evropy“.

Jenže bohužel přesně to se stalo, třebaže dlouhé oficiální komuniké zachovávalo zdání jednoty mezi Velkou trojkou. Atmosféra v Postupimi se od té v Teheránu a Jaltě lišila. Britové a Američané hodnotili sovětskou politiku v Bulharsku a Rumunsku jako porušení jaltského Prohlášení o osvobozené Evropě. Sovětská strana vznášela obdobná obvinění vůči britské politice v Řecku. Trumanovi, jehož tvrdá linie vůči Moskvě, diametrálně se lišící od vstřícného Roosevelta, nadchla Churchilla, se nechtělo uznat nové vlády v Bulharsku, Maďarsku a Rumunsku. Existovaly také neshody ohledně amerického a britského majetku v Rumunsku, jejž napřed zkonfiskovali Němci a poté Sověti, kteří zase obviňovali západní velmoci, že v Terstu, na nějž si brousila zuby Titova Jugoslávie, ustavily „italský fašistický režim“.

Odkud brát reparace?

Základy skutečného rozdělení Německa, oficiálně se stále ještě nalézajícího pod kontrolou čtyř mocností (USA, SSSR, Británie a Francie), položila Postupimská dohoda o reparacích. Ještě před postupimskou konferencí Sověti vyváželi z dobytého území Německa zařízení celých továren, což nazývali kořistí, a nikoli reparacemi, a – ovšem stejně jako západní velmoci –přivlastnili si německé patenty. Třiadvacátého července 1945 prohlásil Byrnes, že Stalinův údaj z Jalty o německých reparacích ve výši dvaceti miliard dolarů, z nichž polovina měla připadnout SSSR, je „nepoužitelný“, přičemž však odmítl uvést jinou cifru. Trval rovněž na tom, aby se Sověti nemíchali do kontroly německého průmyslu v Porúří a v jiných oblastech západního Německa.

Na téma reparace se mezi ním a Molotovem rozproudila poučná výměna názorů:

Molotov: Vyrozuměl jsem, že podle vašeho názoru si má každá země brát reparace ze své zóny. Když se nám nepodaří dosáhnout dohody, výsledek bude stejný.

Byrnes: Ano.

Molotov: Neznamená váš názor, že každá země bude mít ve své zóně volnou ruku a bude jednat úplně nezávisle na jiných?

Byrnes: V podstatě je to pravda.

I když Sověti proti tomuto návrhu bojovali přes týden, nakonec ho přijali s následující podmínkou, a to, že budou mít volnou ruku v zabavování německých aktiv v celé východní Evropě, že dostanou malé procento reparací ze západního Německa a že západní mocnosti „předběžně“ uznají hranice na Odře a Nise, což Churchilla znechutilo, jak se svěřil v závěru svého díla Druhá světová válka.

Poslední varování Japonsku

V době konání konference, 26. července, přijali šéfové vlád USA, Británie a Čankajškovy Číny Postupimskou deklaraci, vyzývající zemi vycházejícího slunce k přijetí bezpodmínečné kapitulace. Spojenci v ní prohlašovali, že nehodlají Japonce „zotročit jako rasu ani je likvidovat jako národ“, současně však požadovali potrestání válečných zločinců a vytvoření záruk demokracie v dosud silně militaristickém Japonsku. Signatáři varovali císařskou vládu před důsledky případného odmítnutí. A tady stojíme před rébusem. Oficiální americká i sovětská verze tvrdí, že japonský premiér admirál Kantaró Suzuki ultimátum odmítl, avšak podle některých japonských zdrojů ho japonská vláda „ve skutečnosti“ přijala, žádala ovšem další vysvětlení. Německý autor Anton Zischka ve své knize Válka nebo mír, vydané v Güterslohu roku 1961, podporuje názor, podle něhož američtí úředníci, ať už náhodou, anebo, což je pravděpodobnější, úmyslně japonskou odpověď na ultimátum špatně přeložili; formulaci premiéra Suzukiho „nekomentujeme až do další informace“ přeložili jako „ignorujeme toto ultimátum“, poněvadž slovo mokusacu v japonštině znamená podle kontextu buď „ignorujeme“, nebo „nekomentujeme“. Bylo by zajímavé dozvědět se, zda Spojené státy natolik toužily předvést Sovětskému svazu ničivou sílu atomových pum, že se záměrně uchýlily k této manipulaci, takže chybný překlad jediné formulace si vyžádal statisíce lidských životů.

Konec iluzí

Přestože ještě dva až tři roky přetrvávaly iluze o poválečné spolupráci Velké trojky, mezi americkou atomovou pumou a ojedinělou dohodou o reparacích existovala přímá souvislost. Byl to symptom rozdělení Německa a Evropy, nikoli však dočasného, jak se domníval Truman, ale trvajícího pětačtyřicet let. Dočasnost může někdy trvat pekelně dlouho.

Postupim znamenala konec „míru Velké trojky“. Na dveře už bušila studená válka, v níž se bývalí spojenci postavili proti sobě a „demilitarizované“ Německo přesně deset let po skončení druhé světové války v Evropě vstoupilo do NATO. Bundeswehr se zakrátko stal jednou z jeho nejsilnějších a nejlepších armád – mj. proto, že převzal nemálo ostřílených důstojníků Wehrmachtu, jejichž zkušenosti by v předpokládané válce se Sovětským svazem měly cenu zlata. Ale to už je jiná kapitola.

 

Jaroslav Šajtar


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama