Patnáctého července 1410 se polsko-litevská koalice pod vedením polského krále Vladislava II. Jagellonského a litevského velkoknížete Vitolda (Vytautase Velikého) z rodu Gediminovců utkala s řádem německých rytířů, jehož vojska vedl jeho velmistr Ulrich von Jungingen.
Ve slovanské terminologii je toto rozhodující střetnutí polsko-litevsko-teutonské války (1409–1411) známo jako bitva u Grunwaldu, v německé u Tannenbergu a v litevské u Žalgirisu (v Litvě se na počest této slavné bitvy jmenují basketbalová a fotbalová mužstva Žalgiris Kaunas).
Příčiny vedoucí k bitvě
Rozpínavý řád německých rytířů roku 1309 obsadil Pomořany, čímž Polsko na více než sto let odřízl od Baltského moře. Po dohodě s Polskem v Kališi moc řádu vyvrcholila a snažil se ovládnout i Žmuď, na niž si brousila zuby pohanská Litva.
Poté, co roku 1385 litevský velkokníže Jagello a s ním i celá Litva přijali křesťanství, se na základě krevské smlouvy stal díky volbě polských stavů polským králem, o rok později korunovaným na Vladislava II. Tak vzniklo polsko-litevské soustátí, jedna z největších zemí tehdejší Evropy. Řád německých rytířů hodlal ovládnout celou Žmuď, v níž Vitold organizoval nepokoje, a upevnit své državy.
Co proti sobě postavili
Jagello a Vitold shromáždili na tehdejší dobu obrovskou armádu, tvořenou Poláky, Tatary, Rusy, Valachy, Litevci a dále pak vojáky najatými v Čechách a na Moravě, v Rakousích, a dokonce i ve švýcarských oblastech a Francii. Český vojevůdce Jan Sokol z Vamberka se sice bitvy u Grunwaldu zúčastnil, zato však přítomnost Jana Žižky z Trocnova, který zde podle některých spekulací měl možná přijít o oko, vyvrací Ottův slovník naučný. Počty se dobovým kronikářům zdály tak ohromující, že v jedné z pruských kronik stálo, že „síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná dost vysoká číslice v lidském jazyce“. Dětmarova lübecká kronika tvrdila, že polsko-litevské vojsko čítalo u Grunwaldu 5,1 miliónu mužů! Největší ruský historik poloviny XIX. století Sergej Michajlovič Solovjov byl skromnější – proti 163 000 mužů stálo 83 000 křižáků. Naproti tomu Heveker napočítal 16 500 polsko-litevských jezdců proti 11 000 na straně řádových rytířů, polský historik Kukiel 32 000 proti 20 000. Jelikož však oba poslední autoři nezapočítávají množství pěchoty, je možné, že Solovjovův odhad tak přemrštěný není. O sto tisících mužích v polsko-litevském vojsku ostatně psal i polský romanopisec Henryk Sienkiewicz ve svém slavném románu Křižáci, jejž roku 1960 zfilmoval Aleksander Ford. Snímek běžel též v našich kinech.Každopádně počtem účastníků, jakož i výší ztrát bitva u Grunwaldu překonala bitvu u Azincourtu za stoleté války mezi Anglií a Francií.
Křižáci dostali na frak
Poté, co po stržení ze svého koně pěšáky zahynul velmistr řádu Ulrich von Jungingen, změnila se bitva v masakrování obklíčených řádových vojáků. Po smrti nebo zajetí svých velitelů se řadoví bojovníci obrátili na útěk, pronásledováni výbornou litevskou jízdou. Odhady ztrát se velmi liší.
Magdeburská kronika psala o neuvěřitelných 630 000 (to by překonávalo nejkrvavější bitvy první světové války!) na obou stranách, výše zmíněný Solovjov uváděl přes 40 000 zabitých a 15 000 zajatých rytířů, Vojenská encyklopedie z roku 1912 odhadovala počet padlých příslušníků polsko-litevské koalice na čtyři tisíce. Podle Poláků řád německých rytířů ztratil 18 000 mrtvých a 14 000 zajatých za cenu 5000 mrtvých a 8000 raněných v řadách polsko-litevského vojska, jež se zmocnilo 52 nepřátelských korouhví. Zahynula většina z 250 členů řádu německých rytířů včetně značné části jejich vedení. Z šedesáti představených řádu jich padesát u Grunwaldu nalezlo smrt.
Kromě Ulricha von Jungingena tu zahynuli mj. velký maršál Friedrich von Wallenrod, velký komtur Kuno von Liechtenstein a Albrecht von Schwarzburg.
Polsko a Litva se vymanily z vlivu řádu německých rytířů, který se z debaklu už nikdy nevzpamatoval. Pro Poláky, kteří se vyznačují zapáleným vlastenectvím, je vítězství u Grunwaldu nedílnou součástí jejich národní epopeje. Dříve se zdůrazňovala účast a význam ruských pluků v tomto rozhodujícím střetnutí a podtrhovala se slovanská vzájemnost v boji proti teutonskému (tedy germánskému) expanzionismu. To ovšem v dnešní, zjitřené atmosféře sužující polsko-ruské vztahy nehrozí.
