Před sedmdesáti lety zemřel Konrád Henlein. Klíčové období jeho života přišlo v roce 1938 | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před sedmdesáti lety zemřel Konrád Henlein. Klíčové období jeho života přišlo v roce 1938

Tereza Stonišová10. května 2015 • 16:00
Před sedmdesáti lety zemřel Konrád Henlein. Klíčové období jeho života přišlo v roce 1938
Nacistická elita v Sudetech - Konrád Henlein druhý zprava
• foto: 
„Bundesarchiv Bild 121-0009, Sudetenland, Besuch Wilhelm Frick“

Čestný občan Liberce a zakladatel Sudetoněmecké strany může jen těžko nyní hledat své příznivce. Přesto je nutné si tuto postavu, která sehrála významnou roli v době konce československé 1. republiky, připomínat. Vraťme se do doby před podepsáním Mnichovské dohody a podívejme se, jak Konrád Henlein zosnoval svůj „slavný“ puč.

reklama

„Zhroucení habsburské monarchie znamenalo ve svých důsledcích počátek nové historické éry sudetských Němců. Ti byli přes noc formálně vsazeni do zcela nových politických poměrů, které otřásly základy jejich bytí. Vždyť do roku 1918 žili ve státě, ve kterém přezvalo němectví vedoucí postavení jako státní tmel a držitel říše.“ Takto psal v počátcích roku 1938 Josef Pfitzner, jenž hrál významnou roli ideologického historika v Henleinově Sudetoněmecké straně.

Sudetoněmecká strana a její agresívní politika, vedená fakticky sice Konrádem Henleinem, ale reálně Adolfem Hitlerem, se jen dva týdny před počátkem jedné z nejtemnějších kapitol československých dějin, Mnichovskou dohodou a následnou tzv. druhou republikou, pokusila o mocenský převrat, jehož cílem byla kontrola oblasti Sudet. Tam se pokusila SdP o puč: měla v úmyslu v této oblasti paralyzovat československou svrchovanost.

Pfitzner popsal mentalitu, jež tvořila pojítko mezi radikálními sudetskými Němci v posledních letech československé první republiky. Pocit útlaku a údajné popření existence německého národa v československém pohraničí rozdmýchával mistrně nejen Konrád Henlein, ale také pomocí plamenných projevů sám Adolf Hitler. Rozmach německého nacionálního hnutí, jeho příčiny a průběh jsou úzce spojeny i s Československem.

„Konec třicátých let ukázal slabost sil, které si daly do štítu demokracii, toleranci a mezinárodní stabilitu. V Německu a SSSR již nastoupila „tma o polednách“, ale i jinde patřila iniciativa často těm, kdož chtěli společenské neduhy léčit radikální, destruktivní cestou.“ Historik Karel Durman takto vystihl obecný problém, který lze aplikovat i na tehdejší Československo.

Situace v  pohraničí

Ne náhodou nazval historik Emil Hruška Henleinovu SdP trojským koněm samotného führera. Československo bylo v hledáčku Hitlera v režimu zcela jiné, promyšlenější a o to zákeřnější taktiky, pokud lze vůdcův postup srovnat např. s jeho chováním vůči Polsku nebo Rakousku. Sabotáže, provokace a přeshraniční pohyb agentů německé tajné služby Abwehr, únosy do Německa atd. byly v letech 1935-1938 na denním pořádku. Hruška tento tlak na Československo nazval psychologickou válkou.

Situace v československém pohraničí se vyostřila v květnu roku 1938, kdy česká rozvědka získávala znepokojující informace od svých agentů o pohybu německých vojsk při českoněmeckých hranicích. Jeden agent přitom v informovanosti vynikal. Pod krycím jménem A-54 přinášel Paul Thümmel, dvojitý agent, zprávy o tom, že Německo zbrojí a připravuje se na útok, především v oblasti Slezska a Saska. Množily se také informace o přípravách a přesunech SA a SS.

„Už zmíněný armádní agent A-54 vyžádal mimořádnou schůzku, jež se konala 12. ledna. Na ní seznámil Františka Moravce a jeho lidi s tím, že připravují v pohraničí rozsáhlé nepokoje potom, co bude v rádiu vyhlášeno heslo „Altvater“ (praděd),“ píše historik Hruška ve své publikaci o SdP. Měly být prováděny sabotáže, přepadány celnice. Až později se ukázalo, že šlo o dezinformaci, ovšem perfektně zacílenou a načasovanou.

Politika SdP

SdP pod vedením Konráda Henleina, pro českou politickou scénu až moc agresívního a razantního (použijeme-li tohoto značného eufemismu), neunikla útokům zvenčí, tedy z nacistického Německa (byť Henlein měl plnou Hitlerovu podporu), kde se některým zdál být jeho postup vůči ČSR naopak příliš mírný. Odpůrci mu vyčítali, že je málo bojovný, nedostatečně prosazuje zájmy sudetských Němců, či snad dokonce působí podvratnou činností.

Po anšlusu Rakouska, kdy se Hitler plně zaměřil na Československo, v souladu se svým Fall Grün z května 1938 (30. května toho roku došlo k podpisu této tajné operace) se o moc začala ucházet další odnož nacistického aparátu, „zahraniční SD Reinharda Heydricha“.  Mozky SD ovládala myšlenka, že reprezentant sudetských Němců Henlein je neschopný, málo tvrdý a snad i neloajální.

K tomu se pak přidávaly skutečnosti, které naznačovaly, že ne všichni v Sudetoněmecké straně jsou horlivými zastánci Hitlerova a Henleinova plánu na připojení sudetských oblastí k Německu: SD s nedůvěrou sledovala některé velitele Waltera Branda, Wihelma Sebekowskiho a Heinricha Rutha. Ti nebyli nijak nadšení, když pozorovali, jakým směrem a s jakou jistotou se ubírá politika Henleinova. Řešení, které by těmto představitelům bylo po chuti, mělo základ v rozšíření autonomie obyvatel československého pohraničí, nikoli v jeho odtržení – řadili se k podporovatelům stavovského katolického státu.

Během období od května do září roku 1938 docházelo ke stupňujícímu tlaku ze strany Hitlera, který chtěl zajistit svým soukmenovcům v Sudetech možnost náležet k Říši. K odstoupení Sudet významným dílem přispěla Sudetoněmecká strana pomocí již zmiňovaných prostředků, přičemž pro úplnost výčtu zel, které v pohraničí páchala, nelze nezmínit i velkou mediální kampaň, která způsobila, že obyvatelé Sudet byli prakticky odříznutí od českého tisku a naopak hojně zásobovaní tiskem tendenčním, protičeským. Zdůrazněme, že tisk, který vycházel v blízkém pohraničí německém a který psal přinejmenším neutrálně, považovali Němci za pročeský.

Dodejme, že puč, který přichystali henleinovci na počátek září 1938, měl smutné pozadí v tom smyslu, že jednotky dobrovolných ochránců německých hranic, tzv. Freiwilliger Schutzdienst, byly v květnu roku 1938 legální cestou schváleny ministrem vnitra (a tyto jednotky sehrály při puči klíčovou roli).

„...neseni zásadami nacionálně socialistického názoru máme vyrůst v nerozbornou jednotu. Smíme znát jen jeden úkol a jednu čest: bojovat za vítězství sudetského němectví,“ prohlásil k jednotce A Freiwillinger Schutzdienst v srpnu 1938. Přívrženci si vzali jeho slova k srdci. „Ve dnech 5.-12. září 1938 probíhal v Norimberku sjezd NSDAP. Tato událost byla pro všechny nacisty jedinečnou příležitostí k vyostření situace v česko-německém pohraničí a k razantnímu posunutí sudetoněmeckého problému do jiné dimenze.“

Dodávky zbraní příslušným přívržencům v pohraničí, ještě silnější mediální masáž a hlavně další ozbrojené střety a provokace na hranicích – to vše byl výsledek norimberského setkání německé NSDAP. Vedení Sudetoněmecké strany se také činilo – dne 10. září vydalo výslovný pokyn k uspořádání demonstrací, které měly být protičesky laděné. Demonstrace se uskutečnily s překvapivou rychlostí. Ve stejný den, tedy 10. září, hlásili policisté a četníci střety v Chebu, Jablonci,  Opavě, Znojmě a mnoha dalších příhraničních městech.

Na cestě k puči

Tak jako očekávali Češi Hitlerův projev s obavami, radikální Henleinovi příznivci naopak s nadšeným očekáváním. Projev vysílal rozhlas 12. září večer. Hitler hovořil ve svém projevu přímo k Československu. Ujistil sudetské Němce, že se jim dostane jejich práv, a že nejsou osamoceni. Reakce na führerovu řeč byly bouřlivé, hysterické a hlavně okamžié. Té noci byly vydrancovány desítky českých a židovských obchodů, napadeny byly četné četnické stanice, několik četníků bylo zastřeleno, atd. Celé pohraničí se té noci poměnilo v jedno malé velké bojiště, kde fanaticky, katastrofálně a velmi přesně působila Hitlerova plamenná protičeskoslovenská filipika. Československo zůstalo osamocené z hlediska mezinárodní podpory.

V Chebu, kde se nepokoje zvrhly natolik, že došlo na mnoha místech i ke střelbě (ze strany Němců – české četnictvo, financové i policie měla střelbu zakázanou), dal protestům smutnou korunu jeden ze členů britské mise v čele s lordem Runcimanem, Sutton Pratt. Když se pod jeho okny shromáždil dav sudetských Němců, slavně k nim promluvil a mimo jiné zmínil, že je „přesvědčen o tom, že sudetským Němcům s musí dostat jejich práva.“ Cíl SdP byl už v této chvíli jasný – chtěla převzít kontrolu nad sudetskými oblastmi a znemožnit československým orgánům v daných oblastech operovat.

Brzy ráno 13. září pak československá vláda zavedla v oblastech Sudet stanné právo a vyslala na místa obrněné tanky a také několik tisíc vojáků. Situaci se jí alespoň pro tuto chvíli podařilo uklidnit, s čímž předáci Sdp nepočítali. V Aši, kde se zdržoval Konrád Henlein (sám; jeho rodina už se nacházela v bezpečí na území Německa), se radili o dalším postupu. Kromě ultimáta, které odeslali československé (vlastní!) vládě, však nic nevymysleli, a tak se během dne přepravili na bavorské hranice, odkud pokračovali do nedalekého města Selb, kde byla vystavěna již dříve jedna ze základen SdP.

Dlužno dodat, že odjížděli se značným zklamáním, jelikož puč neměl efekt, který zamýšleli. Jako vrchol příkladné německé demagogie může nám nyní posloužit fakt, že rozhlasové zpravodajství po puči, do něhož často hovořil i sám Henlein, dělalo dojem zpravodajství lokálního – konkrétně tedy vysílaného z Aše. Jen málo lidí, nebo možná téměř nikdo však tehdy vědělo, že Henlein se svými nejbližšími je již od 13. září v Říši.



Klíčová slova: reflexhenlein



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama