Jednou z velmi významných operací druhé světové války bylo v dubnu před 70. lety osvobozování rakouské Vídně sovětskou armádou. Zajímavé je, že na rozdíl od jiných zemí, kterým Sověti přinesli svobodu, se Rakousko nakonec vydalo kapitalistickou cestou a nepřipojilo se k žádnému vojenskému paktu. To mu nakonec přineslo prosperitu a klid. Podívejme se ale o sedmdesát let zpátky.
Šestnáctého března 1945 zahájila vojska 3. ukrajinského frontu maršála Fjodora Ivanoviče Tolbuchina, části 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského, 17. letecká armáda generálplukovníka Vladimira Alexandroviče Sudce a Dunajská válečná flotila jednu z posledních strategických útočných operací Velké vlastenecké války v Evropě – vídeňskou. Podílela se na ní i 1. bulharská armáda generála Vladimira Stojčeva.
Sovětské velení pro ni na jejím počátku vyčlenilo mohutné síly: 67 divizí, 664 925 vojáků, 11 707 děl a minometů, 1113 tanků a samohybných děl a 618 letounů, z toho 503 bojeschopné. Čelilo jim nepřátelské uskupení o síle 30 divizí, 410 000 vojáků, 5900 děl a minometů a 700 tanků a samohybných děl.
Aby se Vídeň neproměnila v Budapešť
Sovětské velení se snažilo zabránit opakování událostí z vleklého obléhání Budapešti, které si vyžádalo mnoho obětí mezi útočníky, obránci, a zvláště civilním obyvatelstvem. Stalin jako předseda Státního výboru obrany a vrchní velitel si při té příležitosti vzpomněl na figurku, jež by nyní mohla prokázat užitečné služby: „Kdepak je teď asi ten sociální demokrat Karl Renner, který byl žákem Kautského? Mnoho let přece pracoval ve vedení rakouské sociální demokracie a byl myslím předsedou posledního rakouského parlamentu?!“
Socan Renner se hlásí o slovo
Zmatení členové generálního štábu se začali po inkriminované osobě pídit. Čtvrtého dubna dostali konečně hlášení vojenské rady 3. ukrajinského frontu, že Renner sám přišel do štábu 103. gardové střelecké divize. Zpočátku mu nevěnovali pozornost, ale pak jakýsi politruk pochopil, o koho jde, a urychleně to nahlásil veliteli.
Renner projevil sdílnost a ochotně vyprávěl sovětským důstojníkům o své životní pouti. Členem sociální demokracie byl od roku 1894, od roku 1907 poslancem a od roku 1930 dokonce předsedou rakouského parlamentu, jak si Džugašvili správně vzpomněl. Po anšlusu v roce 1938 odjel do Dolních Rakous, politické činnosti zanechal a nacisté ho na oplátku nechali na pokoji.
Nyní nabízel své služby Rudé armádě, pomoc při ustavení rakouské prozatímní vlády a předem slíbil, že nacisty do parlamentu nepustí. Domníval se, že devět desetin Vídeňanů je naladěno antifašisticky, jenže žádné aktivní činnosti nejsou schopni, jelikož je zastrašily nacistické represe a anglo-americké bombardování, jímž rakouská metropole velmi utrpěla.
Stalin po dohodě s členy politbyra nadiktoval text telegramu hlavního stanu vojenské radě 3. ukrajinského frontu. Stálo v něm:
1. Karlu Rennerovi projevit důvěru.
2. Sdělit mu, že v zájmu obnovení demokratického zřízení v Rakousku bude mít podporu sovětského velení.
3. Vysvětlit mu, že sovětská vojska nevstoupila na území Rakouska, aby je uchvátila pro sebe, ale aby vyhnala fašistické okupanty.
Povstání se nekonalo
Šestého dubna, kdy se sovětská vojska probila k jihozápadní a posléze i k jihovýchodní části Vídně a kdy tam vzplanuly urputné boje, vydal maršál Tolbuchin výzvu k jejím obyvatelům: „Rudá armáda nevstoupila na území Rakouska proto, aby získala pro sebe a svou zem část jeho území, ale proto, aby porazila německá fašistická vojska a osvobodila Rakousko z fašistického područí… Rudá armáda bojuje s německými okupanty, a nikoliv s rakouským obyvatelstvem, které se může klidně zabývat svou mírovou prací.“
Již 2. dubna 1945 se vojenská rada 3. ukrajinského frontu setkala s parlamentáři nepřítele z rakouského hlavního města. Šikovatel písař Katz a řidič svobodník Reif se představili jako zástupci štábu XVII. mobilizačního sboru Rakušanů, umístěného ve Vídni a připravujícího zálohy pro frontu. Tvrdili, že ve Vídni se chystá protihitlerovské povstání, jehož se vedle dvou záložních praporů a jedné dělostřelecké baterie hodlá zúčastnit asi 1200 rakouských vojáků z jiných útvarů, a že k povstání se přidá 20 000 Vídeňanů. Řídí je prý náčelník mobilizačního oddělení major Karl Sokoll, jenž parlamentáře vyslal.
Povstalci měli obsadit v hlavním městě všechny mosty přes Dunaj a jeho přítoky, střežit je, zničit štáby německých vojsk, instituce NSDAP a policie ve městě, obsadit klíčové komunikace, sdělovací prostředky, hospodářské a obranné objekty.
Prostřednictvím parlamentářů sovětské velení navázalo rádiové spojení s vůdci revolty. Frontu záhy přešel i vůdce připravovaného povstání major Sokoll a představil se jako hlava podzemní organizace Probuď se, Rakousko! Signál k povstání vydal rozhlas a letouny podle předchozí dohody s rakouskými odbojáři ze XVII. mobilizačního sboru. Termín byl určen na 6. dubna ve 12:30 hodin.
Jenže, jak se sovětské velení později dozvědělo, Němci Sokollovu odbojovou organizaci vypátrali a zrádci je přivedli až do jejího vedení. Šestého dubna ráno mnoho povstalců pozatýkali a popravili. Povstání zbavené svého mozku bylo zmařeno a sovětští vojáci museli bojovat o každý dům, každou čtvrť. Generál pěchoty Kurt von Tippelskirch nicméně ve svých Dějinách druhé světové války přiznal: „Vídeň, stejně jako jiná města, se také stala dějištěm pouličních bojů; avšak jednání obyvatelstva a rovněž jednotlivých německých útvarů bojujících o město svědčilo spíše o snaze rychle ukončit boje a neklást dále odpor.“ Po obchvatu města z jihu rudoarmějci přerušili veškeré spojení nepřítele s Německem. Vídeň však nebyla izolována ze severu, a tudíž sem stále proudily zálohy a posily.
Proto sovětské velení vydalo rozkaz „přehradit všechny nepřátelské ústupové cesty z Vídně na sever“. Třináctého dubna ve 14 hodin Rudá armáda metropoli na Dunaji dobyla. Na oslavu vítězství byly útvary a svazky, jež se nejvíce zasloužily o její dobytí, přejmenovány na „vídeňské“. Sovětská vláda zřídila medaili Za osvobození Vídně, kterou obdrželi všichni účastníci bojů o město.
Bilance tažení
Vídeňská strategická útočná operace vítězně skončila 15. dubna 1945. Sovětská vojska v součinnosti s 1. bulharskou armádou rozdrtila hlavní síly německé skupiny armád „Jih“ a dokončila očištění Maďarska, jižních oblastí Československa a východního Rakouska s jeho hlavním městem od nepřátelských sil. Německá skupina armád „E“ v Jugoslávii se ocitla v izolaci a musela se dát na ústup. Rudá armáda postoupila o 150 až 250 km, porazila 32 divizí, zajala 130 000 vojáků, zničila a ukořistila 1345 tanků a samohybných děl a 2250 polních děl.
Za úspěchy však sovětská vojska zaplatila vysokou cenu. Vídeňská operace, která se odehrávala na území několika států, je stála 167 940 osob, 603 tanky a samohybná děla, 764 děl a minometů a 614 bojových letounů. První bulharská armáda ztratila 9805 vojáků, z toho 2698 nenávratně. Celkově přišla sovětská vojska na rakouském území od 30. března do 15. dubna 1945 o 94 185 vojáků, z toho 23 128 padlých, zemřelých na zranění a nemoci a 60 143 raněných, postižených kontuzí a omrzlých. Zde se opět přímo nabízí srovnání: Bojové ztráty americké armády v Rakousku činily za druhé světové války podle oficiálních údajů 5972 vojáků, z toho 1846 mrtvých. Z nich ovšem 5413 včetně 1728 mrtvých připadlo na příslušníky armádního letectva (USAAF). Pozemní armáda přišla na rakouském území o 118 padlých a 507 raněných, tedy zhruba nepatrně víc než při osvobozování západních a jihozápadních Čech na jaře 1945.
Vzájemné komplimenty
V den skončení vídeňské operace, 15. dubna 1945, napsal Karl Renner Stalinovi dopis, v němž se snoubilo upřímné nadšení s vypočítavými lichotkami. Stalina, který kdysi ve své knize Marxismus a národnostní otázka nenechal na Rennerově pojetí této problematiky nit suchou, oslovoval „drahý soudruhu“ a pokračoval: „Rudá armáda mne při svém útoku zastihla s rodinou ve městě Glognitz (nedaleko Vídeňského Nového Města), kde jsem spolu se soudruhy očekával pln nadějí její příchod. Velení Rudé armády se ke mně chovalo velmi uctivě, okamžitě mne vzalo pod svou ochranu a zaručilo mi naprostou svobodu činnosti, které jsem se musel s bolestí v srdci vzdát za Dollfussova a Hitlerova fašismu. Za to vše jménem svým i rakouské dělnické třídy vřele děkuji Rudé armádě a Vám, jejímu slávou ověnčenému vrchnímu veliteli… Díky přesvědčivému růstu moci Ruska prohlédl náš lid lživost dvacetileté nacionálně socialistické propagandy a je dnes naplněn obdivem nad grandiózními úspěchy Sovětského svazu. Zvláště rakouská dělnická třída má bezmeznou důvěru v sovětské republiky. Rakouští sociální demokraté se chtějí bratrsky dohovořit s komunistickou stranou a budou společně a rovnoprávně pracovat při obnově republiky.“
Zdvořilostí nešetřil ani Stalin. Rennerovi odpověděl: „Děkuji Vám, vážený soudruhu, za Vaše poselství z 15. dubna. Můžete se spolehnout, že Vaše starost o nezávislost, celistvost a štěstí Rakouska je i mou starostí.“
Sedmadvacátého dubna 1945 vznikla prozatímní rakouská vláda se stařičkým Karlem Rennerem v čele, jejímiž členy se k potěšení SSSR stali rovněž komunisté. Spojenci vytvořili v Rakousku čtyři okupační zóny – americkou, britskou, francouzskou a sovětskou –, jež byly zrušeny po podpisu Státní smlouvy o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska 15. května 1955, garantující zemi výhodnou neutralitu. Rakousko se v ní zavázalo bránit jakémukoli pokusu o anšlus nebo restauraci Habsburků a nedovolit činnost fašistickým organizacím. V říjnu téhož roku je opustily poslední okupační jednotky a alpská republika se stala plně suverénní.
