Vzpomínky na sté výročí vypuknutí první světové války pomalu blednou a svět se oprávněně více obává, zda četné konflikty, jež zuří na různých místech naší planety (v případě Ukrajiny až nebezpečně blízko střední Evropy), nepřerostou v mnohem rozsáhlejší válečný požár. Jelikož je dobré čerpat ponaučení z minulosti, není na škodu připomenout si jedno veledůležité jubileum, a to tím spíše, že v našich sdělovacích prostředcích zřejmě projde bez povšimnutí.
Francouzské a britské síly na západní frontě až do 5. září 1914 stále ustupovaly. Tehdy se zarputilý Katalánec Joseph- Jacques Joffre, vrchní velitel francouzských armád, rozhodl, že nastal čas ústup zastavit. Proto se obrátil na své bezprecedentně krvavými boji vyčerpané vojáky s plamennou výzvou. Toho dne začala první bitva na Marně (její počátek a konec v různých zdrojích uvádějí odlišně), jež rozhodla o záchraně země galského kohouta. Francouzská armáda tehdy podle slov velitele 6. armády generála Michela Maunouryho „splnila víc než svou povinnost“. Po pětidenních bojích se Němci obrátili na ústup. Schlieffenův sen o bleskové porážce země Marianny a dobytí Paříže se rozplynul.
Díky obratnému vedení generálů Joffra, Gallieniho, Castelnaua, Maunouryho a Foche, který to v roce 1918 dotáhl na vrchního velitele dohodových armád na západní frontě, a obrovskému nasazení a chrabrosti francouzských vojáků, jimž obyvatelé láskyplně říkali „chlupáči“ (poilus), se německá 1. armáda generála Klucka dala na ústup. Nebyl to sice žádný zmatený útěk, ale beznadějně narušil německý časový harmonogram. Do mytologie moderního válčení vstoupily dva tisíce pařížských taxíků zmobilizovaných vojenským guvernérem metropole generálem Josephem Simonem Gallienim, které po „posvátné cestě“ (voie sacrée) dopravovaly na frontu posily. Kluckův ústup by mohl nepochybně vyústit v ještě větší debakl, kdyby francouzské jezdectvo nebylo – stejně jako německé – vyčerpáno opakovanými pochody a kdyby francouzské dělostřelectvo mělo více granátů. Čtrnáctého září Moltkeho mladšího vystřídal ve funkci náčelníka německého generálního štábu generál Erich von Falkenhayn.
Desátého září první bitva na Marně skončila vítězstvím dohodových armád. Profesor pařížské univerzity Charles Richet ji ve svém Úvodu do dějin Francie a francouzské civilizace nazval s typicky francouzským patosem „největší vojenskou událostí války a snad i dějin. Německá armáda, jež se pokládala za nepřemožitelnou, byla zcela poražena. Jako u Marathónu, jako u Valmy, kde byla také ve hře svoboda světa, byla svoboda světa zachráněna.“
Protivníci vrhli do bitvy kolosální síly. Proti 1 080 000 francouzským a britským vojákům stálo 900 000 Němců. Dohoda tedy dokázala vytvořit početní převahu. Ztratila odhadem čtvrt miliónu vojáků (z toho jsou přesně známy pouze ztráty britských expedičních sil: 12 733 osob) proti 260 000 mrtvým a raněným a 38 000 zajatým na německé straně.
