Před 75 lety Británie, Francie, Austrálie, Nový Zéland a Indie vyhlásily Německu válku | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 75 lety Británie, Francie, Austrálie, Nový Zéland a Indie vyhlásily Německu válku

Jaroslav Šajtar2. září 2014 • 09:00
Před 75 lety Británie, Francie, Austrálie, Nový Zéland a Indie vyhlásily Německu válku
Druhá světová válka
• foto: 
Profimedia

Rozbití Česko-Slovenska v březnu 1939, vytvoření vazalského Protektorátu Čechy a Morava a ultimativní požadavek Německa z 21. března, aby mu polská vláda postoupila Svobodné město Gdaňsk, následovaný den poté okupací litevské Klaipėdy, konečně alespoň částečně otevřely oči zabedněným stoupencům politiky appeasementu (usmiřování protivníka ústupky). Dvaadvacátého března Británie a Francie prohlásily, že poskytnou neutrálním státům Nizozemsku, Belgii a Švýcarsku v případě agrese pomoc.

reklama

Jedenatřicátého března poskytlo Spojené království záruky ohrožovanému Polsku. Třináctého dubna totéž učinila země galského kohouta a zároveň obě velmoci vydaly prohlášení o poskytnutí záruk pro bezpečnost Rumunska, Řecka a Turecka. Čtrnáct dní nato vyšel v Británii poprvé v míru zákon o všeobecné branné povinnosti, na což třetí říše následujícího dne reagovala jednostranným zrušením smlouvy o neútočení s Polskem z 26. ledna 1934 a námořní dohody s Británií. Devatenáctého května byl podepsán francouzsko-polský vojenský pakt. Pětadvacátého srpna uzavřeli Britové s Poláky smlouvu o vzájemné pomoci pro případ agrese. Příliš pozdě, až 31. srpna, vyhlásila polská vláda všeobecnou mobilizaci. Den poté Německo bez vyhlášení války po hlivické provokaci na Rzeczpospolitou zaútočilo.

Válka bez bitev

Aby západní mocnosti, jejichž tragická politika uskutečňovaná od příchodu nacistů k moci vyústila v katastrofu, úplně neztratily tvář, začaly konečně jednat. Třetího září 1939 vyhlásila Británie a po ní Francie válku třetí říši. Téhož dne totéž učinila britská dominia Austrálie a Nový Zéland a také Britská Indie. Winston Churchill pronesl v Dolní sněmovně památnou řeč:

„Není to otázka boje za Gdaňsk nebo boje za Polsko. Bojujeme za záchranu celého světa od moru nacistické tyranie a na obranu všeho, co je člověku nejsvětější. Tohle není válka za vládu nebo za rozšíření říše nebo za hmotný zisk; to není válka, jež má zbavit kteroukoli zemi slunečního světla a možností pokroku. Je to válka, jež má ve své podstatě ustavit na nezničitelné skále práva jednotlivcova, je to válka, která má zřídit a obnovit důstojnost individua. Snad se zdá paradoxní, že válka podnikaná ve jménu svobody a práva nezbytně vyžaduje, abychom se na čas vzdali tolika drahocenných svobod a práv.“

Šestého září se připojila Jihoafrická unie a desátého Kanada. Vzletná slova vynikajícího řečníka Churchilla jistě lahodila sluchu mnoha upřímných zastánců demokracie, problém však nastal v tom, že obě její přední výspy – země Marianny a britská ostrovní říše – bez ohledu na poskytnuté garance v podstatě nehnuly prstem, aby odvrátily zkázu od svého krvácejícího spojence – Polska. Ne náhodou se pro období více než osmi měsíců (od vyhlášení války Německu 3. září 1939 do zahájení zdrcující německé ofenzívy na západní frontě 10. května 1940) vžil ve Francii výraz drôle de guerre, v Polsku „dziwna vojna“ (oba znamenají „podivná válka“), v anglojazyčných zemích phoney war („falešná, nepravá, předstíraná válka“). V Německu se ujal stejně výstižný termín „Sitzkrieg („válka vsedě“) nebo též komische Krieg (komická válka). Zatímco Poláci se zastaralou výzbrojí se zoufale bránili motorizovaným kolonám Wehrmachtu, francouzští a britští vojáci v bezpečí za Maginotovou linií mastili karty a hráli fotbal. Když velitel francouzského dělostřeleckého pluku mající zkušenosti z první světové války dostal rozkaz zaujmout palebná postavení v prostoru Belfortu, přikročil k předběžnému zastřelování pravděpodobných cílů, za což mu hrozil polní soud. Velitel sboru mu zděšeně řekl: „Chápete, co jste způsobil? Vždyť jste jen tak tak nezahájil válku.“ Po pravdě řečeno, ani Němci nehodlali dráždit nepřátele na západě. Devátého září říšský kancléř Adolf Hitler kategoricky zakázal jakékoli aktivní vojenské operace proti Francii na souši i na moři. V souladu s touto směrnicí dostala 78. úderná divize, jež 26. září zaujímala postavení na německo- francouzských hranicích na Rýně, rozkaz nestřílet. Osmnáctého října vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu instrukci číslo 7, v níž stálo: „Vojenské hlídky mohou pronikat na francouzském území jen na takovou vzdálenost, která je nutná k průzkumu a udržení potřebného odstupu, aby bylo vyloučeno střetnutí s nepřítelem... Stíhací letectvo může pronikat do vzdušného prostoru Francie jenom natolik, aby mohlo chránit naše útvary provádějící průzkum.“

Na západní frontě tak fakticky docházelo pouze k šarvátkám, čemuž také odpovídaly ztráty. Koncem prosince 1939 činily 1433 mrtvých, raněných a nezvěstných v řadách francouzských ozbrojených sil. Za totéž období přišli Britové na frontě o tři (!) příslušníky pozemního vojska. Němci ztratili podle knihy generála pěchoty Kurta von Tippelskircha Dějiny druhé světové války do 18. října ze všech příčin 696 lidí. To je na druhou světovou válku dost málo.

Poměr sil a prostředků na západní frontě k 3. 9. 1939
  Francie Německo Poměr
Divize 78 432/3 1,8:1
Početní stav 3 253 000 1 000 000 3,25:1
Děla a minomety 17 500 8640 2:1
Tanky 2850 0 -
Letouny 1400 1359 1,03:1

Hlavně nebombardovat!

Již 22. srpna 1939 vydal sbor náčelníků štábů britských ozbrojených sil směrnici zakazující v případě konfliktu bombardovat Německo, již po vypuknutí války potvrdil. Ministerstvo letectví zakazovalo bombardovat zbrojovky pod záminkou, že jsou soukromým vlastnictvím! Předsunutá úderná letecká armáda (AASF), zformovaná 24. srpna 1939, se zabývala místo bombardování shazováním letáků, o jejichž obsahu se jeden vysoce postavený činitel vyjádřil, že jsou dobré leda k jistému hygienickému úkonu. K této činnosti se váže jedna epizoda, jejíž pravost ovšem není potvrzena.

Když o půlnoci 3. září 1939 vzlétli britští letci k prvnímu letu nad Německo, vrátil se jeden letoun před stanoveným plánem. Velitel útvaru si zavolal pilota a žádal vysvětlení. Letec mu po pravdě odvětil, že jeho osádka doletěla nad stanovené místo a shodila letáky, na což velitel odpověděl: „Jestlipak jste balíky letáků před shozem rozvázali? “ „Ne, pane – a měli jsme to snad udělat?“ Velitel se zhrozil: „Prokristapána, člověče! To vás nenapadlo, že by ten balík mohl někoho zabít?“

Rovněž francouzská vláda žádala Británii, aby „upustila od náletů nad Německo“. Stejnou žádost zopakoval prezident tehdy ještě neutrálních USA Franklin Delano Roosevelt. Ani stíhači Luftwaffe nevynikali obzvláštní aktivitou. Za celé období „podivné války“ hlásili 167 sestřelů, z toho 54 britských letounů, při vlastní ztrátě 36 Messerschmittů Bf 109 v důsledku nepřátelské činnosti.

Čestná výjimka: válka na moři

Tento idylický stav ovšem neplatil o námořní válce. V instrukci německého vrchního velení č. 9 se pravilo, že Británii je možno porazit rozvrácením jejího hospodářství. Ekonomika ostrovní monarchie závisela na dovozu potravin a surovin po moři, na němž se jen málokdy nacházelo méně než dva tisíce britských obchodních lodí.

Avšak přestože britské Královské námořnictvo na začátku druhého světového konfliktu bylo nejsilnější na světě, v první fázi „podivné války“ utrpělo citelné ztráty. Již 17. září 1939 potopila německá ponorka U 29 letadlovou loď Courageous i s 514 členy posádky včetně kapitána. Husarský kousek se podařil 14. října kapitán-poručíkovi Güntheru Prienovi, veliteli ponorky U 47, jenž vnikl do zátoky Scapa Flow, základny Domácího loďstva pokládané za spolehlivě chráněnou, a dvěma torpédy potopil bitevní loď Royal Oak, přičemž zahynulo 833 námořníků včetně velitele 2. eskadry bitevních lodí kontradmirála Blagrovea.

Kriegsmarine ztratila do prosince 1939 pouze devět ponorek, kdežto Britové, spojenci a neutrálové 222 obchodních lodí o objemu 755 392 brutto registrovaných tun (BRT). Desátého května 1940 zničujícím úderem Wehrmachtu „podivná válka“ na západní frontě skončila.

Nejtěžší ztrátu německého válečného námořnictva představovala korzárská „kapesní“ bitevní loď Admiral Graf Spee, již 17. prosince 1939 potopila vlastní posádka v ústí La Platy. Její velitel, námořní kapitán Langsdorff, se o tři dny později zastřelil ve svém buenosaireském hotelu. Posádku v Argentině internovali.

Jaroslav Šajtar


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama