Jak se otevřela cesta k válce a jak česká veřejnost velebila císaře | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak se otevřela cesta k válce a jak česká veřejnost velebila císaře

JIŘÍ RAK3. srpna 2014 • 07:00
Jak se otevřela cesta k válce a jak česká veřejnost velebila císaře
…a pochod vojska na české vesnici
• foto: 
Archív

Co se odehrávalo v týdnech, které předcházely první světové válce? Česká veřejnost velebila starého císaře a snad nikoho nenapadlo, že Evropa stojí na pokraji dosud nevídaného konfliktu. To jsou závěry historika Jiřího Raka, které publikoval i v tištěné verzi Reflexu. Jeho názory přetiskujeme v rámci seriálu k 100. výročí vypuknutí první světové války.

reklama

Sarajevský atentát ukončil životy následníka trůnu a jeho manželky, jednoduchá ale nebyla ani jejich poslední cesta. Rakve s tělesnými pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda a vévodkyně z Hohenbergu byly nejprve ze Sarajeva po řece Neretvě odvezeny k moři a odtud na palubě bitevní lodi Viribus Unitis do Terstu a po tamní tryzně vlakem do Vídně. Tam se ukázalo, že nechuť nejvyššího hofmistra knížete Montenuova vůči Ferdinandovu nerovnorodému sňatku neskončila ani po smrti obou manželů. Naopak, projevila se ještě při pohřbu.

Kníže, sám pocházející z nerovnorodého svazku, dokonce prosazoval oddělený pohřeb milujícího se páru. Proti tomu ale rozhodně zasáhl arcivévoda Karel, nyní už následník trůnu a budoucí císař. Na přesném dodržení tradičního ceremoniálu tvrdošíjně ulpívající kníže tedy alespoň prosadil jiná omezující opatření. Předně nesměla být rakev vévodkyně z Hohenbergu uložena vedle manželovy v tradičním habsburském pohřebišti v kryptě vídeňského kapucínského kostela.

Arcivévoda Ferdinand ovšem tuto potíž předvídal a v testamentu stanovil, aby byli oba pohřbeni v kryptě zámku Arstetten u Lince. Montenuovo na to prohlásil, že dvorní smutek přísluší pouze ­arcivévodovi, a v kapli dvorního hradu byla Žofiina rakev vystavena na nižším katafalku. Vzhledem k tomu, že při společné poslední cestě Vídní by se vojenských poct dostalo i nedostatečně urozené Žofii, konal se pohřeb bez vojenské asistence. A také korunovaných hlav, jak bylo ovšem obvyklé. Zahraničním dvorům pouze sdělili, že jejich účast není žádoucí vzhledem k vysokému věku Františka Josefa a obavám z rozrušení způsobeného pohřebními obřady.

Z dvorní kaple byly ostatky převezeny na vídeňské Západní nádraží, kde je převzal městský pohřební ústav, protože Montenuovo prohlásil, že za hranicemi města už pohřeb není záležitostí dvora. Nejvyšší hofmistr zašel až tak daleko, že účast na posledním rozloučení s arcivévodou a jeho manželkou zakázal nositelům dvorských hodností – to už ale bylo na rakouskou vysokou šlechtu příliš. Navzdory zákazu se výkvět aristokracie habsburské monarchie shromáždil a v průvodu manifestačně doprovodil rakve na nádraží – v čele šlechticů šel korunní princ Karel. Ostatky obětí atentátu a zároveň „prvních obětí světové války“ pak konečně nalezly věčný klid v kryptě arstettenského zámku. Pro monarchii a Evropu ale už léta klidu skončila.

Česká schizofrenie

Bosenské výstřely otřásly myšlením Evropy, ale většina jejích obyvatel si zřejmě hrozící nebezpečí vůbec neuvědomovala. K útokům na vládní představitele docházelo, bohužel, až příliš často, teroristické akce byly samozřejmě obecně odsuzovány, ale fatální význam jim dosud nebyl přikládán. Také v monarchii došlo jako obvykle k přerušení provozu zábavních podniků, noviny přinesly informace o vraždě, životopisné medailónky obětí, všichni však předpokládali, že život půjde dál. Říše prostě dostala nového čekatele trůnu, vládní otěže ale dosud pevně třímal František Josef I., který už přežil několik svých potenciálních nástupců, a zdálo se, že všechno bude pokračovat zaběhaným pořádkem. Český tisk informoval hlavně o nacionálních bouřích provázejících sokolský slet v Brně, vlastenecká veřejnost se připravovala na blížící se oslavy výročí smrti mistra Jana Husa, učitelé chystali kongres slovanského učitelstva a tak podobně.

V jiných částech říše ovšem vypukly závažné nepokoje. Hned po atentátu zaútočili bosenští katolíci (většinou Chorvaté) a muslimové na srbské obchody v Sarajevu a výtržnosti se přenesly do dalších oblastí. Zatčení atentátníci byli Srbové a většinové veřejné mínění vinilo ze zločinu Srbské království (pachatelé byli skutečně ve spojení se srbskou tajnou službou). Němečtí nacionálové vyvolali demonstrace ve Vídni a tamní tisk nepokrytě psal o Srbech jako o národu kralovrahů (byl to poukaz na události z roku 1903, kdy skupina nacionalistických důstojníků zavraždila krále Alexandra Obrenoviće s jeho milenkou). Češi většinou odsuzovali vraždu, stejně tak ale nesouhlasili s protisrbskými výtržnostmi. Českou veřejnost zastihla zpráva o atentátu naprosto nepřipravenou.

Český politický život se totiž na přelomu 19. a 20. století nacházel ve stavu určité schizofrenie. Politická reprezentace stále trvala na federalizaci monarchie a symbolickém uznání českého státního práva císařovou pražskou korunovací, a přitom se aktivně podílela na politickém životě říše, jejíž dualistické uspořádání ne­uznávala. Češi obsazovali vysoké úřednické posty i ministerská křesla. Noviny ovšem neustále psaly o bezpříkladném útlaku, jemuž je český národ v Rakousku vystaven. Teoreticky byli Češi v ostré opozici proti vládě, císaře však při návštěvách v zemi vítali s nadšením. Prakticky se v Čechách pěstovala „pozitivní politika“, volební hlasy se ale sbíraly hlučným radikalismem. Popularitu přinášely zejména destruktivní projevy v českém i moravském sněmu stejně jako v říšské radě, takže české i německé obstrukce mnohokrát zablokovaly fungování zastupitelských sborů. V roce 1913 byla dokonce vláda nucena tzv. anenskými patenty jmenovat mimosněmovní správní komisi, aby bylo vůbec možné spravovat zemské finance. Národní existence mimo rámec Rakouska-Uherska byla v každém případě pro většinu politiků i obyvatel stále naprosto nepředstavitelná.

Co dělaly politické strany

Bezvýhradně na půdě monarchie stály katolické strany a spolu s nimi i masová strana, jež v mnohém ohledu představovala jejich antipod – sociální demokracie v čele s Bohumírem Šmeralem, pozdějším zakladatelem KSČ. Toto stanovisko potvrdila rezolucí svého XI. sjezdu v roce 1913, kde jako cíl deklarovala dosažení politické moci ve státě parlamentní cestou. U tohoto sjezdu se stojí za to zdržet vzhledem k tomu, že když později přijala KSČ nacionální rétoriku, starší názory jejího „otce zakladatele“ se příliš nepřipomínaly.

Sociální demokraté v rezoluci deklarovali, že v zájmu míru i v „zájmu národa a proletariátu českého“ pokládají za potřebné, aby „posilováno bylo vše, co skutečně a rozumně přispívá k udržení a rozvoji velikého, státně organizovaného obvodu ve střední Evropě, jehož dějinným výrazem jest dnes Rakousko-Uhersko“. Ve sjezdovém referátu Šmeral vykreslil chmurné perspektivy samostatného českého státu. „Případné dělení Rakouska-Uherska nedá se myslet bez nejhroznějších válečných hrůz, ne bez jedné, nýbrž bez celého řetězu válek.“ Možná by se Čechům dostalo uznání jejich státního práva – „pro Čechy jako národ i jako zem byla by to však možnost nejhorší“. Jejich samostatnost by byla jen dočasná, „abychom zachováni byli jakožto kořist pro vítěze budoucnosti, jakožto bojiště pro příští měření soupeřících sil. Kdyby Rakousko-Uhersko nemělo se udržet, vzplála by nová třicetiletá válka nad Evropou a opět jako před mírem vestfálským právě Čechy byly by středem utrpení.“ Na samém počátku války pak Šmeral své stanovisko rozvinul ještě článkem v Právu lidu, kde pro existenci Čechů v monarchii použil hezkého přirovnání. Podle jeho názoru je český národ „v situaci člověka, který obývá prozatím těsné místnosti, ale v domě, který vyhovuje nejlépe jeho potřebám, a jeho snaha nemůže tedy směřovat k tomu, aby dům zboural nebo se přestěhoval, nýbrž vyjednal pro sebe podmínky příznivější“. S válečným konfliktem tehdy počítala a na obnovení samostatnosti se orientovala jen malá strana státoprávně pokroková, ta však na politické scéně zaujímala jen marginální postavení. O to trpčejší bylo po roce 1918 rozčarování jejích předáků nad tím, že dobytí státní nezávislosti se stalo oslavovaným dílem jiných.

Všemi uctívaný František Josef

Atentát český tisk všeobecně odsoudil, spatřoval v něm bláznivý čin „nezralých mladíků“. Vztah mezi starým císařem a netrpělivým následníkem český tisk idealizoval (nebo z něj mluvila naprostá neznalost reality). Arcivévoda prý „tiše a klidně čekal na dobu, ve které by mu bylo naplniti své nejvyšší určení. Se vzácně svrchovaným jemnocitem zdržoval se všeho, co by i jen zdaleka se mohlo vykládati za předčasné zasahování v osudy říše. Ve věcech veřejných konal výlučně jen to, co mu bylo uloženo, co mu bylo veleno majestátem panovníkovým.“ Ostře se ovšem české noviny ohrazovaly proti německým demonstracím ve Vídni, které z činu obviňovaly Srbsko jako celek. Samozřejmě se vyrojily spekulace o možných politických plánech zavražděného následníka trůnu – jejich společným jmenovatelem byla absolutní neobeznámenost s problémy vnitřní politiky mocnářství. Hovořilo se o Ferdinandově nechuti vůči Maďarům a z toho vyplývajících sympatiích ke Slovákům a Jihoslovanům, konkrétní představy o tom, jakým způsobem hodlal budoucí císař změnit vnitřní uspořádání monarchie, ale zcela chyběly. Psalo se o jeho slovanských sympatiích i o prosazování jednotného státního jazyka (tj. němčiny). Takových protimluvů byly tehdejší noviny plné.

České listy přitom neustále uklidňovaly veřejnost, že bezprostřední válečné nebezpečí nehrozí a do boje štve pouze vídeňský tisk, jeho snahy jsou ovšem marné, protože na straně pokoje stojí stařičký mocnář, vladař míru. Například 11. července se mohli čeští čtenáři novin dočíst, že císař se postavil proti ráznému diplomatickému zákroku v Srbsku, „poněvadž by to bylo v příkrém rozporu s jeho mírumilovnými úmysly“. Připomeňme, že osudné ultimátum Srbsku, jež znamenalo první krok k válce, bylo podáno už za 11 dní. Množící se zprávy o přípravě ultimáta prohlašovaly Národní listy vytrvale za „kombinace z domácí kuchyně Neue ­Freie Presse“ (tehdy vlivných vídeňských novin), a dokonce ještě v den podání ultimáta, tedy 23. července, Národní listy chlácholily veřejnost, že „projevy vídeňské (tj. vídeňských novin) o poměru Rakouska-Uherska a Srbska pa­trně ztrácejí za hranicemi na ceně asi jako četné klesající hodnoty burzovní“.

Jak se Češi chválili

Nejinak tomu bylo po zveřejnění ultimáta – Srbsko jistě rakouským požadavkům vyhoví, a pokud ne, dojde jenom ke krátké trestné výpravě, „která by si kladnou odpověď vynutila a pak se opět vrátila domů“. Když už se válka stala skutečností, udržoval tisk ještě několik dní víru v lokální charakter konfliktu. Prohlídku českých novin můžeme uzavřít komentářem z konce července, tedy bezprostředně po vyhlášení všeobecné mobilizace. Nastal historický okamžik: „Všechno to, nač Říše rakousko-uherská dosud vždy hleděla zpovzdáli, stalo se nyní právě pro ni bezprostředním.“ Ani zde nechybí soucit se starým císařem, jenž se musel dožít nezdaru svých mírových snah. „Jak život mění nejlepší úmysly! Když nejen Rakousko-Uhersko, nýbrž celá Evropa a celý vzdělaný svět oslavovaly vzácné životní jubileum císaře Františka Josefa, velebily jej jako knížete míru, jako mocnáře nejzasloužilejšího o mír Evropy, jako nejmocnější, nejbezpečnější a nejvěrnější záštitu míru a pokoje. A celá historie dosvědčila pravdu této oslavy. A přece nejstarší vladař na světě, císař a král František Josef I., ve kmetském věku svém nebyl ušetřen toho, čemu dovedl zamezovati téměř půlstoletí: války.“

Příkazem doby je teď podle českého tisku zachování klidu a „přetěžký tento úkol národ český provedl bezvadně. Nikdo nesmí popřít, že národ český tím prokázal, kterak stojí na výši doby a jejích požadavků.“ Chvála zachování ­klidu – skutečně zvláštní komentář k počátku světové války…

Autor je historik specializující se na pozdní habsburskou monarchii a fenomén národního obrození.

JIŘÍ RAK


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama