V noci z třetího na čtvrtého června 1989 vyústily bezmála dvouměsíční protesty zahájené v čínské metropoli Pekingu v násilný zásah Čínské lidové osvobozenecké armády. Čína se dodnes s tímto masakrem nijak nevyrovnala a poznamenává ji jako černý stín.
Demonstranti, nejdříve studenti, pak se k nim přidali i dělníci a intelektuálové, inspirovaní Gorbačovovou sovětskou perestrojkou a demokratizačními změnami v zemích východního bloku, požadovali totéž v říši středu. Režim překvapilo, až šokovalo, že k studentům se přidávali i lidi z jiných sociálních vrstev. Proto nakonec sáhl ke krvavé odvetě. V některých dnech se totiž v Pekingu protestů zúčastnil až milion lidí.
Masakr
Čínské vedení sice realizovalo zásadní ekonomické reformy Teng Siao-pchinga, jež přivedly dříve zaostalou Čínu na žebříček druhé nejsilnější světové ekonomiky, zároveň se však jakýmkoli politickým ústupkům bránilo. Dvacátého května vyhlásila vláda stanné právo a v noci z 3. na 4. června na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) ukončila protesty vojenská pěchota za podpory tanků.
Počet obětí ozbrojeného zásahu se nesmírně liší. Komunistická strana Číny je z pochopitelných důvodů minimalizovala a uváděla jen 23 mrtvých, americká CIA 400 až 800, kdežto Čínský červený kříž až 2600. Po tvrdém ukončení protestů byli zahraniční novináři vyhoštěni a domácí média se ocitla pod tuhou cenzurou. Celkový počet obětí ale podle nezávislých pozorovatelů půjde do tisíců.
Reakce
Evropa tehdy odpověděla na krveprolití vyhlášením embarga na vývoz zbraní. Ekonomické zájmy však záhy převládly. V roce 2010 se Belgie, Francie, Malta a Španělsko postavily za zrušení embarga. Ostatně Čína nakupuje dostatek zbraní v Rusku. Podobnost se současnými bezzubými sankcemi proti Moskvě kvůli Krymu a Ukrajině tudíž není čistě náhodná.
