Mrazivou středu 3. ledna 1934 kolem tři čtvrtě na pět odpoledne, tedy před 80 lety, otřásla uhelným dolem Nelson III v Oseku u Duchcova hromová rána, která postupně zasáhla i široké okolí. Bilance katastrofy, kterou způsobil výbuch nahromaděného uhelného prachu, byla tragická: 142 mrtvých horníků včetně jedné ženy. Výbuch je třetí největší doloženou hornickou katastrofu na území nynější České republiky.
Detonace byla údajně slyšet v širokém okolí a záchvěvy půdy byly zaznamenány i v několik kilometrů vzdálených místech, kde popraskal led na rybnících. Plameny vyšlehly do výše desítek metrů a utvořily ohnivý sloup, na jehož konci byla viditelná koule. V okamžiku exploze byla v podzemí plná odpolední směna - 142 horníků, z nichž většina zahynula okamžitě. Pouze několik mužů bylo nalezeno mrtvých na místech, kam se chtěli ukrýt před požárem. Účinky výbuchu zasáhly téměř 30 kilometrů důlních chodeb. Směs zplodin a uhelného prachu v dolech vybuchovala i v dalších dnech.
Důl byl zcela zničen a musel být uzavřen. Uzavírce předcházely usilovné záchranné práce, i když bylo zřejmé, že naděje na přežití lidí v dole je nepatrná. Jámy a šachty byly nepřístupné, plné kouře, hrozilo nebezpečí dalších výbuchů a otravy záchranářů. Ještě v červnu 1934 nahromaděné plyny vyrazily zděný uzávěr nad ohlubní a usmrtily další dva dělníky - počet obětí tak stoupl na 144.
Ani po otevření dolu v roce 1938 nebyla přesná příčina výbuchu zcela hodnověrně zjištěna. Znalci se ale přiklánějí k verzi, že katastrofu zapříčinil výbuch plynů na obnaženém požářišti nebo na otevřené lampě, který zapálil uhelný prach. Ten potom explodoval postupně na více místech.
Obec Osek tehdy přišla o několik členů svého zastupitelstva a oslabený zůstal při záchranných prací i hasičský sbor, jehož členové byli také mezi mrtvými. Pozůstalým bylo přiznáno odškodnění, jen od obce Osek dostali 12.000 tehdejších korun, což na počátku 30. let odpovídalo například osminásobku platu učitele na obecné škole. Tragédii připomíná pomník, který byl odhalen v květnu 1935. V roce 1978 bylo sousoší vyhlášeno národní kulturní památkou.
Dobový tisk po oseckém neštěstí nejvíce kritizoval neutěšené poměry v československých dolech, na které doléhaly důsledky hospodářské krize. Kvůli úsporám majitelé šachty nenechávali uklízet nahromaděný uhelný prach, což se stalo osudným.
Podle senátní zprávy důsledkem špatných poměrů zahynulo od ledna 1919 do prosince 1933 na dolech v Československu 1894 horníků. Pohřeb oseckých horníků, kterého se zúčastnily tisíce lidí, byl proto také protestem proti zanedbávání bezpečnosti v dolech. Jako důsledek katastrofy byl ještě v červenci 1934 přijat zákon o báňské inspekci.
Výbuch v Oseku je třetí největší doloženou hornickou katastrofu na území nynější České republiky. Nejvíce obětí si vyžádal požár v rudném dole Marie v Březových Horách u Příbrami v roce 1892, při kterém zahynulo 319 horníků. V roce 1894 na karvinském uhelném dole Jan a Františka zahynulo při výbuchu po trhací práci 235 horníků. V poválečné historii byl nejtragičtějším výbuch a požár v dole Dukla v Havířově - Horní Suché, při němž v červenci 1961 zemřelo 108 lidí.
