Kolik lidí zemřelo kvůli železné oponě? Podle dokumentů československé tajné policie jen na hranicích mezi Československem a Rakouskem téměř 800. Uvedli to historikové z rakouského Institutu Ludwiga Boltzmanna, kteří tuto záležitost pečlivě studovali.
Přesný počet obětí železné opony mezi Československem a Rakouskem dosud nebyl znám. Rakušané na základě zkoumaných dokumentů míní, že tato hranice byla krvavější než mezi tehdejším západním a východním Německem.
Podle dokumentů, o něž se historikové opírají, zahynulo při pokusu o překonání zadrátované a ostře střežené československo-rakouské hranice 129 civilistů. O život také přišlo 648 vojáků, a to hlavně při neštěstích v zaminovaném pásmu nebo při sebevraždách. Na 453 kilometrů dlouhé hraniční linii hlídkovalo až 8000 vojáků.
Podle vedoucího institutu Stefana Karnera narazili badatelé na případy, kdy oběti roztrhali psi pohraničníků, neúspěšní uprchlíci vykrváceli na ostnatých drátech nebo se vojáci kvůli velkému psychickému tlaku navzájem zastřelili.
Uzavřené hraniční pásmo bylo až 12 kilometrů široké. „To znamená, že pohraničníci dalekohledem sledovali své oběti i celé hodiny, nebo dokonce dny,“ uvedl Karner, podle něhož se to na některých těchto vojácích nemohlo nepodepsat. Samotné zabezpečení hranice bylo podle něj srovnatelné s ostrahou vnitroněmecké linie: minové pole, světla, trojitý plot z ostnatého drátu, z čehož ten prostřední byl pod elektrickým proudem.
Krátké období politického tání v době pražského jara 1968 mělo podle Karnera dopad i na situaci na hranici s Rakouskem. „Bylo tam méně vojáků a proud v plotě byl odpojen,“ přiblížil šéf institutu, který se zaměřuje na výzkum důsledků druhé světové války.
Historické bádání Rakušanů, které bude publikováno i knižně, je součástí výzkumného projektu o působení československé tajné služby v Rakousku v letech 1945 až 1989. Impulz k němu přišel podle Karnera z české strany.
Za mrtvého odměna
Na rozdíl od rakouského výzkumu, který se zabývá československo-rakouskou hranicí, čeští badatelé studují oběti na hranicích dnešního Česka s Rakouskem a bývalou NSR. Výsledky svého pátrání zveřejnil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu před sedmi lety. Podle nich v letech 1948 až 1989 zemřelo při pokusu dostat se na Západ na hranicích s Rakouskem a Německem 280 konkrétních lidí. Zastřeleno bylo 143 lidí, 95 zemřelo v elektrických zátarasech, 17 spáchalo sebevraždu z obav před zatčením a 11 utonulo. Po pěti lidech zemřelo při pokusu zdolat hranici vzduchem a při pokusu prolomit automobilem pohraniční zátarasy. Další zabila mina, jednoho roztrhal služební pes a jeden zemřel nejspíše na infarkt po zatčení.
Jiné české odborné práce uvádějí, že na německé a rakouské hranici dohromady přišlo o život 450 civilistů a 654 pohraničníků. Drtivá většina pohraničníků zemřela při nehodách, nebo spáchala sebevraždu. Existují dokonce i případy, kdy se vzájemně zastřelili, například aby dostali dovolenou. Podle tehdy panující praxe totiž byli za zastřelení „narušitele“ odměňováni extra volnem navíc. Za případný útěk přes hranici v době jejich služby byli naopak trestáni. To pak vedlo k některým – i za komunismu – těžce obhajitelným excesům.
Nejznámějším z nich je asi vražda německého turisty Johanna Dicka v roce 1986. Ten měl tu smůlu, že se nacházel – na německém území (!) – asi dvě stě metrů od hranic v době, kdy se o překročení železné opony pokusili dva Poláci. Českoslovenští pohraničníci ho, ve snaze vysloužit si volno a nemít problém, zastřelili a přetáhli přes hranici do ČSSR. Místo střelby se jim však ututlat nepodařilo. Nakonec se museli nejvyšší českoslovenští představitelé Němcům omluvit a vyplatit vdově odškodné ve výši 100 000 marek. Do roku 1989 Československo nepřipustilo, aby byli pohraničníci trestně stíhaní, dostali pouze kázeňské tresty, nejvýše 14 dní vězení. Po roce 1989 byla snaha tento případ znovu otevřít, ale protože žaloba nebyla schopna prokázat, kdo z pohraničníků vypálil smrtící výstřely, byli nakonec v roce 2001 osvobozeni.
