Video placeholde

Z deníčku baťůžkáře: Jak vysněného Dona Quijota předčil nenápadný severský napínák

Únava si začíná vybírat svou daň. Na středu jsem naspal slabé čtyři hodinky, což se projevuje hlavně ve zvýšené spotřebě energeťáků. A taky sníženou odolností vůči pomalým filmům. Za šest let návštěv festivalu jsem teprve podruhé přikročil k předčasnému opuštění kina. Pozornost jinak poutala hlavně nejočekávanější projekce letošního ročníku – Muž, který zabil Dona Quijota, osobně uvedený režisérem Terrym Gilliamem. Skončila rozpačitě. Provázely ji totiž organizační nedostatky a ani samotný film se do zlatého fondu nezapíše.

Měla to být velká událost. Po více než čtvrtstoletí příprav, marné snahy rozjet, respektive dokončit produkci a neuvěřitelné porci filmařské smůly se Terry Gilliam dočkal realizace svého vysněného projektu. A přijel ho představit návštěvníkům KVIFF.

Nepodstatná osobní vsuvka: Měl jsem lístek doprostřed sedmé řady Velkého sálu. Naprosto ideální místo, když projekci přijde uvést slavný host. Je z něj dobře vidět na hosta i na plátno. Těšil jsem se. Organizační problémy ovšem způsobily, že diváci začali být do sálu vpouštěni se zpožděním. Ačkoli jsem se dostavil včas, bylo mi u vstupu řečeno, že kvůli urychlení celého procesu jsou již konkrétní místa nenárokovatelná. Ať si lidé sednou, kdekoli je volno. Long story short, skončil jsem vzadu na balkóně. A na fotce mám místo Gilliama jen šmouhu. Nesmějte se, cítím křivdu a bolí to! Ale zpátky k filmu.

Muž, který zabil Dona Quijota, Terry Gilliam (55%)

Příběh sleduje reklamního režiséra Tobyho, který právě natáčí ve Španělsku. Shodou okolností poblíž míst, kde v mládí ještě coby idealistický filmař pracoval na svém prvním snímku o Donu Quijotovi. Rozhodne se proto navštívit vesničku, kde před lety natáčení probíhalo. Tam zjistí, že vesničan, kterého do role Quijota obsadil, zešílel. Myslí si totiž, že je udatným rytířem Donem Quijotem. Řetězec bizarních událostí pak ústí v společnou cestu Tobyho a bláznivého starce, na níž absurdita střídá absurditu.

Dokud se v první půli filmu počet těchto absurdit drží v rozumném množství, jedná se o vcelku zábavnou taškařici. Postupem času ale snímek degraduje v přehnanou, uječenou maškarádu. V cirkus na kolečkách, který pozbude veškerého smyslu. Zájem o postavy se postupně vytrácí, až zmizí docela. Je to škoda, zvlášť vezme-li se v potaz toho času a práce, co si vznik snímku vyžádal. Skoro by měl až člověk chuť citovat jednu slavnou hlášku z Pelíšků.

Tísňové volání, Gustav Möller (90%)

Napínavý debut Gustava Möllera je snímkem, jehož produkce byla v porovnání s Donem Quijotem stoprocentně neporovnatelně méně náročná. Stačily dvě místnosti, dobří herci, nápad a kopa talentu. Výsledek stojí za to. Na to jsme ostatně u severských kriminálek a thrillerů zvyklí.

Tísňovou linku kontaktuje žena, která byla unesena. Chytře předstírá, že volá své dcerce. „Neboj, zlatíčko, maminka se brzo vrátí“. Po chvíli jí únosce přikáže hovor ukončit, i tak ale dokáže šifrovaně předat dostatek informací, aby se policie měla od čeho odrazit. Kamera přitom po celých devadesát minut neopustí kancelář tísňové linky. Divák sleduje Asgera, bývalého policistu s tajemným škraloupem z minulosti, jak volá na všechny světové strany, aby ženě pomohl. Tušíme přitom, že je ochoten udělat víc, než by mu dovolovaly interní policejní předpisy.

Prozradit další dějové zákruty by byl zločin. Snímek totiž tasí hned několik překvapivých zvratů, a ty je škoda propálit. Až Tísňové volání vstoupí příští čtvrtek do kin v celé republice, buďte u toho. V průběžné divácké anketě festivalu film mimochodem aktuálně po zásluze okupuje první příčky.

Místo Dovlatova na pivo

Podvečerní programový slot jsem chtěl věnovat ruskému životopisnému snímku Dovlatov o spisovateli, který osciloval mezi disidentstvím a možností zaprodat se komunistickému režimu. Po šedesáti minutách jsem usoudil, že i návštěva u zubaře by byla příjemnější aktivitou, než strávit v sále další hodinu. Netroufnul bych si ale říct, že by byl Dovlatov filmem nepovedeným. Jen jsme se totálně minuli. Já jel na Prahu, tvůrci na Brno. V záplavě monotónních dialogů jsem se ztratil a pozornost mi poletovala všude možně, jen ne směrem k plátnu.

Nakonec to spravilo pivko v přilehlém sportbaru. Za šestadvacet kaček. Jó, festivalová přirážka ve stáncích kolem Thermalu není nejnižší, takže za ta léta tvrdého baťůžkářského výcviku znám řadu míst, kam se chodit občerstvovat, aniž by to znamenalo ránu pro rozpočet. Jeden takový podnik mi mimochodem zrušili. Příjemnou hospůdku v jedné z postranních uliček s levnými a dobrými obědovými meníčky. I v těch Varech občas něco zamrzí.