nahoru

Fejeton Ivy Roze: Tyranie nízkých očekávání

Iva Roze27. listopadu 2017 • 11:50
Iva Roze
Iva Roze
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Tenhle fejeton píšu v tureckém sedu na zemi, při svíčkách. Nastěhovala jsem se totiž do nového bytu a nemám ještě nábytek. S tím jsem počítala. Jen jsem nepočítala s tím, že ti lidi, kteří se odsud odstěhovali, si s sebou odvezou úplně všechno. Když říkám všechno, tak myslím všechno. Vyšroubovali i držák na toaletní papír a nechali tam jen díru v dlaždičce. Odmontovali i žárovky. Včetně objímek.

To mě zaskočilo. Kolik tak může stát objímka, aby se to někomu vyplatilo brát s sebou? A jaká lidská příšera by to udělala někomu, kdo se tam stěhuje po něm, zvlášť když jste domluveni na předání bytu v 17 h, tudíž po setmění?

„Každé zklamání začíná přehnaným očekáváním,“ řekl mi kamarád Libor. „Kdybys neočekávala světlo, nemuselas teď být zklamaná.“

Bych ho zabila!

Když člověk sedí potmě na podlaze, dívá se zoufale na ty dva smutné dráty, co visí ze stropu, poslední, co potřebuje, je promluvit s někým, kdo se nedávno rozhodl vyšlápnout životní cestou bezbřehého pozitivismu a nízkých očekávání. Vlastně nevím, jak tyhle dvě věci jdou vůbec zkombinovat. Není pozitivní člověk ten, který všechno vidí pozitivně, a tudíž pozitivní věci i očekává?

„Pozitivní člověk neočekává nic, tudíž je spokojený s každou situací, která přijde,“ vysvětlil mi Libor s klidnou nadřazeností naprosto vyzenovaného mistra.

„Já ti to připomenu, až tě zase vyhodí z práce,“ nemohla jsem si odpustit.

„Ty jsi strašně negativní!“ odpověděl.

„Vůbec ne,“ řekla jsem, „stále jsem dost pozitivní na to, že očekávám, že tě to brzy přejde.“

Což je pravda. Nevzdávám naději, že jen prochází nějakou „fází“ a že z toho osvíceného piedestalu zase sestoupí. Aspoň doufám. Už jsem díky různým spirituálním fázím ztratila několik kamarádek, ale že to začne postihovat i muže, na to nejsem připravená. Ono se to stane plíživě. Ze začátku to člověk ani nezaznamená. Ty holky taky začaly prvně jen zdravě jíst a cvičit jógu. Pak se daly na veganství a reiki. Když začaly chodit na přednášky o minulých životech a číst knihy o tom, jak najít svou vnitřní bohyni, tak už jsem zavětřila, že se něco děje. No a v momentě, kdy začaly mluvit o tom, že na svět je potřeba dívat se třetím okem, už jsem věděla, že je na všechno pozdě. V té chvíli už je čekalo jen osvícení. A případné manželství s Karlem Janečkem.

Když už jsme u osvícení, tak musím říct, že poslední dobou o něm přemýšlím docela často. To už se tak v tmavých pokojích bez žárovek stává. Život při svíčkách má ale i svoje výhody. Trochu si připadám jako opravdový spisovatel. Říkám si, že takhle nějak musel psát třeba Charles Dickens. A zatímco já se tady lituju, že musím napsat u svíčky celý jeden fejeton, on takhle napsal několik románů, včetně Great Expectations. Nevím, proč se to v češtině překládá jako Nadějné vyhlídky, a ne Velká očekávání. Asi byl zrovna překladatel v nějaké pozitivní fázi.

Což já zrovna nejsem. A dost pravděpodobně jsem ani nikdy nebyla.

To by mohla být pro moji kariéru výhoda vzhledem k tomu, že málokterý spisovatel inklinuje k přehnanému optimismu. Je ale pravda, že hodně z nich se zabývalo dilematem očekávání. Básnířka Sylvia Plath jednou napsala, že „když od nikoho nic neočekáváš, nikdy nemůžeš být zklamaný“. Nicméně krátce poté ji našli mrtvou. Spáchala sebevraždu tak, že si strčila hlavu do trouby a zapnula plyn. Takže zas tak nízká očekávání od života asi neměla. Americká autorka Jodi Picoult zase napsala, že jsou dva způsoby, jak být šťastný: „Vylepšit si realitu, nebo snížit svá očekávání.“ Naopak Brian Tracy, což je takový ten otravně rozesmátý chlapík z Kanady, který píše motivační knihy, se nechal slyšet, že „pozitivní očekávání jsou znakem silných osobností“. Britská spisovatelka Jane Austin to v knize Vášeň a cit dohnala ještě dál. „Přát si je doufat a doufat je očekávat,“ napsala.

A pak si vyberte.

S očekáváními je to jako se vším. Jedna parta vám tvrdí, že jediný způsob, jak dosáhnout štěstí, je nemít očekávání. Zvlášť ve vztazích. Největším důvodem rozvodovosti v západním světě jsou údajně příliš vysoká očekávání. Což dává smysl. Druhá party zase říká, že bez vysokých očekávání bychom se jako lidstvo nikam neposunuli. Což taky dává smysl. Nakonec stačí se podívat do zemí s nízkou rozvodovostí, jako jsou Indie nebo země Středního východu, a člověk si uvědomí, že ta nízká očekávání nejsou až taková romantika, jak to na první pohled vypadá.

Tak teď vám fakt nevím, jakou cestou k osvícení se mám vydat. Buď si snížím očekávání natolik, že najdu svoji vnitřní bohyni i tady ve tmě. Tam je akorát jediné nebezpečí, a to že mě jednou možná někdo najde s hlavou v troubě. Což mi připomíná, že ti lidi, co se odstěhovali, odhlásili i plyn. Takže mně nezbyde nic jiného, než jít koupit žárovky a naučit se podle Googlu namontovat na ty dráty objímky.

Kdybych se už neozvala, znamená to, že jsem vůči sobě měla příliš vysoká očekávání.

Iva Roze


Klíčová slova: Iva Roze, fejeton, tyranie, bydlení



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře